Breach – masivně multiplayerová online nuda

Podíváme-li se na herní průmysl objektivně, posledních pár let je skutečný přetlak pouze v jediném žánru – first-person střílečkách. A vydavatelé si přesto nedají říct a investují tisíce a miliony dolarů do vývoje dalších a dalších titulů, které si jsou mnohdy vzájemně podobné jako vejce vejci. Pravda, Breach ze zaběhnuté šablony malinko vybočuje, naneštěstí zdaleka ne tolik, abychom mohli mluvit o zázraku či jen příjemném překvapení. A je to velká škoda.

Revoluce? Houby!

Studio Atomic Games si za to ale může tak trochu samo. V podstatě už od ohlášení se tvůrci plácali po ramenou a slibovali a slibovali, až měli hráči pocit, že se blíží malá revoluce. O to více zamrzí, že naděje a euforie zmizí v podstatě hned po několika málo minutách. Tvůrčímu celku se totiž na trh podařilo dostat ve své podstatě úplně obyčejnou online akci, kterých v rozlehlých vodách internetu najdeme desítky a stovky. Nezřídka i free2play charakteru.

Jenže za Breach se platí. A to docela dost, uvážíme-li, co nabízí. Hra věrně kopíruje zažité tradice a zákazníkům nabízí „prostinkou“ zábavu. Od začátku tak máte na výběr ze čtyř různých typů vojáků – Rifleman, Gunner, Sniper a Support – kteří nedisponují žádnými unikátními schopnostmi a liší se od sebe pouze různými zbraněmi. Stejně je to i v případě bonusové třídy – Recon – jež se vám odemkne, jakmile dosáhnete maxima jak s Riflemanem, tak se Sniperem.

Překvapení se nekoná ani přímo ve hře, kde na vás čeká nekonečné množství časově omezených zápasů, za něž získáváte zkušenostní body, které vám následně mohou zpřístupnit nové vybavení, potažmo pasivní perky. Bez ohledu na preferovanou třídu máte k dispozici stejný katalog, díky čemuž můžete po herním univerzu klidně pobíhat se sniperem v ochranné vestě Dragon Skin a se silnějším útokem nablízko. Jediný rozdíl proto představuje zbraňový arzenál, jenž se vám odemyká podle toho, jak často hrajete za to či ono povolání.

Ještě nepříjemnější než neoriginalita je ale fakt, že jakmile si jednou vyděláte dostatek zkušenostních bodů třebas pro koupi nové výbavy, musíte se úplně odpojit ze hry a doskákat zpět do menu, odkud se teprve dostanete do in-game obchodu. Nejde vyloženě o problém, ale hrajete-li kupříkladu s přáteli, jde o nepříjemnost, jíž se dalo velice lehce předejít. Oprava, jíž se MĚLO předejít.

Co se nám tu rýsuje za módy?

Dojem z gamesy přitom nezachrání ani herní módy, jež představují v tomto žánru vesměs standard. Team Deathmatch netřeba blíže představovat, Sole Survivor je jen deathmatch bez možnosti respawnu, v Infiltration jde pro změnu o známé obsazování a hlídání předem stanovených bodů, zatímco Retrieval je taková variace na Capture the Flag. Avšak pouze s jednou společnou vlajkou (aka kanystrem s radioaktivním materiálem).

Za zmínku proto stojí především Convoy, ačkoliv musím přiznat, že Retrieval mě bavil asi nejvíc, v němž jsou hráči rozděleni do dvou týmů, kdy má jeden za úkol doprovodit konvoj dvou vozidel z bodu A do bodu B, kdežto ten druhý tomu musí logicky zabránit. Aby to nebylo moc jednoduché, vozidla se pohybují pouze pokud je v jejich blízkosti (nebo na nich; kde jsou z vás ale snadné terče) některý z obránců. V cestě jim navíc stojí celá řada překážek, jež je nutné vyhodit do povětří náložemi, schovanými v prvním voze.

Celý mód je tak sestaven z kradmého plížení kolem vozidel a odrážení nekonečných útoků, které přichází doslova ze všech stran. Naneštěstí, právě tady se nejvíc projevuje neduh všech her tohoto typu. A sic, že stačí mít v týmu jednoho, dva idioty a v podstatě si ani neškrtnete. Pravda, to ale není chybou hry.

Aspoň že to lítá

Co se technického zpracování týče, audiovizuál je na relativně vysoké úrovni, leč působí sterilním dojmem. Jinými slovy neurazí, ale rozhodně ani nenadchne. Hlavní hvězdou je proto fyzikální engine, jež vám dovolí zničit, téměř vše co se na mapě nachází. Ano, nevyhnulo se mu několik drobných chybek, ale když na to přijde, užijete si s ním možná víc zábavy, než se samotnou hrou.