Company of Heroes 2 – krvavé lázně na východě

Company of Heroes z roku 2006 nebyl úplně klasickou real-timovou strategií. Fungoval prostě jinak, stavělo se jinak, suroviny se dobývaly jinak a válčilo se jinak. Možná právě proto byl tak úspěšný. A Company of Heroes 2 tak vstupuje na prozkoumané pole, které jeho předchůdce velmi ovlivnil a z části změnil. Stejně tak přichází v době, kdy spousta válečných her míří do současnosti nebo budoucnosti a dávno opouštějí bojiště druhé světové války, ale CoH 2 se ničeho nebojí, protože věří, že existuje ještě spousta příběhů druhé světové války, které může vyprávět.

Díky Hollywoodu a západním herním vývojářům jsme druhou světovou válku prozkoumali velmi detailně. Nejprovařenější bitvy, jako jsou Den-D, Bitva o Británii, El Alamein, Iwo Jima, Midway atd., možná znáte zpaměti. Věděli jste ale, že k nejkrvavějším střetům docházelo hlavně na východě? V třeskutých mrazech na zasněžených pláních, kdy čtyři miliony Němců vtrhlo do Sovětského svazu. Teprve to byl pravý masakr. Určitě znáte bitvy o Stalingrad nebo Moskvu, možná jste slyšeli o tom, jak málem padl Leningrad. To jsou jen střípky toho, co se dělo. Jak Stalin obětoval vojáky po tisících, jen aby německý postup alespoň zpomalil.

A přesně o tom je Company of Heroes 2. Není tak hrdinský jak předchozí díl. Je o tom, jak Rusové stříleli do vlastních vojáků, když se dali na ústup (rozkaz 227). Je o obětování celých jednotek, jen aby se Němcům nedostaly do rukou zásoby nebo zbraně. Je o hladu, zimě, nedostatku zbraní a nelogických rozkazech. Ale teď přímo ke hře.

Rozporuplná kampaň

Nevím jak vy, ale když nainstaluji novou hru, tak se prvně pustím do kampaně, projdu si to v klidu sám, vyslechnu si, co mi chtěli tvůrci říct a až později se pouštím do čehokoliv dalšího. Jaká tedy je kampaň?

Nutno říci, že je to pouze série misí, které tak nějak korespondují s bitvami na východní frontě, a jsou propojeny renderovanými videi s hlavním hrdinou Izakovičem, který nás příběhem provází. A to je trochu problém, protože ona videa vypadají jak z nějaké velmi staré hry. Přitom nejsou dělány v enginu. Animace ve videích jsou rovněž otřesné a musíte je proto brát jako nutné zlo, jako žvýkačku, která to celé drží pohromadě, když nic lepšího k dispozici není.

Největší zábava je postupovat takticky, snažit se nepřítele vzít do kleští, obejít ho, odříznout mu únikovou cestu nebo ho nahnat do pasti.

Samotné mise jsou na tom o poznání lépe, sice skáčete mezi roky sem tam, pohybujete se z místa na místo a občas se můžete lehce ztratit, ale hratelnost to vynahradí. Na první pohled se CoH 2 neliší od těch taktických strategií, kde ovládáte menší množství vojáků. Jenže to je mýlka, postupně se počty vojáků zvětšují a zvětšují, až je skoro přestanete ovládat. Ale hezky popořadě. V základu máte několik druhů jednotek, ženisty jako základ, pak nějaké útočné jednotky, odvedence, kulometčíky, minometníky nebo třeba odstřelovače. Každá jednotka se skládá z několika vojáků. To má výhody při organizaci, ale horší je to při pohybu a skrývání. S jednotkou se totiž musíte schovat za něco. Kamenná zeď je lepší než dřevěný plot nebo křoví, ale znáte to. Lepší něco než nic. A problém je v tom, že vás vojáci tak přesně neposlouchají a občas prostě někdo ne a ne zalézt, pořád vyčuhuje a pak akorát chytí jednu do hlavy. Občas taky voják proběhne nějakým objektem, tankem nebo tak. Stejně tak je čas od času problém s pathfindingem, kdy prostě jednotka jde zbytečně oklikou, vběhne před tank a můžete se s ní rozloučit. Zamrzí.

Je zábava postupovat takticky, snažit se nepřítele vzít do kleští, obejít ho, obklíčit, odříznout mu únikovou cestu nebo ho nahnat do pasti. Vážně to je skvělé. Jenže to funguje pouze při menších bitvách a nižších počtech vojáků. Jindy jste totiž vrženi do ohromné bitvy, kde ovládáte až 135 vojáků (jako lidí, jednotek samozřejmě méně). To je víc než v prvním dílu a je to taky víc, než by si jeden přál. Velké bitvy sice působí skvěle, ale mnohem hůř se ovládají. Kdybyste měl věnovat tolik pozornosti (jako jsem popisoval před chvílí) každé jednotce, když jich máte 20, tak se z toho zblázníte. Většinou to dopadá tak, že si je rozdělíte třeba na tři útočné týmy a ty prostě vrhnete proti nepříteli. Nazdar.

Červená se line záře

Když do hry přijdou obrněná vozidla, tanky, Kaťuše nebo houfnice, to teprve začíná destruktivní zábava. Musím přiznat, že mě velmi bavilo odstřelovat vzdálené cíle. Nejprve jsem si trochu prozkoumal terén a rozmístění nepřátel a pak je začal bombardovat houfnicemi nebo Kaťušemi. Paráda. Stále ale platí, že mi nejlépe sedělo menší množství vojáků a opatrnější postup. Proto je problém, že vás kampaň často tlačí k používání zbytečně velkých vojsk. Přitom občas se najde nějaká ta mise, kde nemusíte prostě zabrat nepřátelský bod, ale třeba se snažíte zničit německý tank Tiger jen s několika vojáky (což není žádná sranda) a následně ho dostat na velitelství k prozkoumání. To je přesně ten typ misí, které jsou zábavné, nutí vás taktizovat a pečovat o každou jednotku. I tam se ale najdou chyby. Cílem je třeba dovézt tank na určené místo, vy ho tam pošlete, aniž byste si prostříleli cestu předem. Tank dojede na místo, za sebou má celou německou armádu a naskočí animace, kde už je klid a jede se dál. Občas to prostě jde skoro bez práce.

Jak si umíte představit, v Rusku je zima. A umíralo se na ni na obou frontách.

Velmi zajímavá je také práce s chladem. Jak si umíte představit, v Rusku je zima. A umíralo se na ni na obou frontách. Při několika misích musíte u svých jednotek sledovat indikátor podchlazení. Když padne na nulu, tak vojáci zemřou. A to nechcete, takže musíte vyhledat v čas oheň nebo nějaký úkryt, jako je třeba dům. Stejně tak pozor na hluboký sníh – jednotky se v něm pohybují pomalu a je pravděpodobnější, že umrznou.

A když je taková zima, tak zamrzají i řeky. Například u Leningradu na jedné takové budete bojovat. Ale pozor, udělat díru do ledu není tak těžké a snadno přijdete o své jednotky. Stejně tak vy můžete v jiných misích nastražit past na nepřítele. Třeba tak, že na led připravíte miny. A když nepřátelský tank bude chtít přejet, tak se spíše utopí. Stejně tak můžete led prolomit minometem. Hezký pohled, když se topí nepřítel, nehezký, když vy.

To nejlepší

Ano, to nejlepší nás teprve čeká. Opravdová zábava přichází teprve s multiplayerem, výzvami a bitvami. A tam si budete moci vybrat, jestli chcete hrát za Němce nebo Sověty. Nejsou to jen přeskinované jednotky, ale skutečně jiné armády, které jinak fungují, jinak válčí a jinak mobilizují. Při bitvě (ať už online nebo proti počítači) začínáte stavbou základny. Postavíte první budovu, která slouží pro trénink základních pěších jednotek, a už mašírujete zabírat klíčové body. Cílem je vždy buď kompletní likvidace nepřítele, nebo zabrání a udržení hlavních míst na mapě. Tak či onak, pro výhru potřebujete suroviny. A ty se získávají právě z bodů, o které soupeříte. Hlavní surovinou je lidská síla, dále pak munice a palivo. Některé zabrané body automaticky generují to či ono, jindy tam ženisté musejí vybudovat jednotku pro zisk jedné nebo druhé suroviny.

Strategicky jsou bitvy velmi náročné, musíte se soustředit na zabírání bodů, jejich obranu, bojování s nepřítelem a obranu základny. Není toho málo a jednotek můžete mít hodně, stejně tak nepřítel. Bitva postupně graduje, na začátku se střetáváte s pěšími vojáky, později se do toho zapojí vozidla s tanky v čele a na závěr se do hry ještě přidá masivní bombardování. Ustát nápor Kaťuší je velmi složité, a pokud je včas neodhalíte a nezničíte, tak je po vás. Stejně tak platí pravidlo, že se nelze donekonečna bránit, nepřítel vás totiž nakonec převálcuje – protože bude mít víc surovin a jednotky lze navíc doplňovat i v poli. Stačí k tomu transportér. Pokud se navíc okolo vaší základny rozmístí minometčíci, tak máte zaděláno na rychlý konec.

Bitva postupně graduje, na začátku se střetáváte s pěšáky, později se do toho zapojí vozidla a na závěr se ještě přidá masivní bombardování.

Těch detailů je tam hodně, vojáci pod kulometnou palbou lehají k zemi a můžou být úplně ochromeni, kdy poslední záchranou je úprk rovnou do základny. U toho ale často umřou. Vedle kulometu se vyplatí postavit protitankové dělo a nějakou skupinu pěších, kteří se postarají o zbytek. Vhodní jsou také minometčíci, který dokáží zmasakrovat ochromenou jednotku vojáků, která se krčí u země a kulometu se tedy zmenšuje šance na zásah.

Hru také ovlivňují velitelé armád. Na začátek máte tři, později si ale můžete odemknout nebo koupit další a vložit si je do setu (o tom dále). Když získáte první velitelský bod, tak si můžete jednoho velitele vybrat. Každý má jiné vlastnosti, jiné pasivní schopnosti a může přivolávat jiné jednotky. A to se hodí, protože velitelem přivolaná jednotka je většinou levnější, ale hlavně přijede ihned, což se hodí při obraně. Stejně tak může přivolat třeba nálet, každý generál jiný.

Pro každou armádu (ruskou i německou) si můžete připravit profily. Stejně jako to znáte třeba z Call of Duty. Do profilu si nastavíte velitele, používané jednotky nebo třeba barvy obrněných vozidel. Mapy jsou různé a pro každou se může hodit trochu jiné složení a hlavně taktika, proto doporučuji toto nastavení nepodcenit a pořádně se tím prohrabat.

Závěrem

V multiplayeru a dalších bitvách se vyřádíte dostatečně. Hratelnost je návyková, a pokud zrovna nebudete mít s kým hrát (a ostatním bojovníkům na internetu nevěříte), tak i počítač nabídne velmi slušného protivníka. Na lehkou obtížnost ho převálcujete jedna báseň. Už ale na střední se jedná o pěknou výzvu. V kampani jsem měl pocit, že systém Company of Heroes 2 se hodí spíše na malé taktické mise. V multiplayeru jsem zjistil, že perfektní zábava přichází na velkém bojišti v osmi hráčích. Příběhová linka je bohužel trochu mdlá a mise by mohly být záživnější, změn oproti jedničce není tolik, ale volné bitvy (které rovněž odpovídají skutečným bojištím) to plně vynahrazují. Na závěr vás určitě potěší český překlad (titulky) a spolupráce s Twitchem.