Crysis 2 – a přijde spasitel

Je těžké být hrou s enormním očekáváním. Je také těžké psát recenzi na hru, která je téměř předurčena k tomu stát se hitem. Pokud totiž uspěje, všichni to budou brát za samozřejmost. Pokud náhodou ne, recenzent může hru totálně zje…ehm, zhodit a očekávat pod okny skupinky rolníků s vidlema a pochodněmi, kteří prostě nedokážou uvěřit, že jejich modla padla. Crytek nás o svých kvalitách přesvědčil už jednou a nyní dorazil s něčím, co se zdá být esencí „hop, nebo trop“. Přenést otevřenou hratelnost a hutnou atmosféru do městské džungle chce totiž kuráž, a té má Crytek na rozdávání.

Michael Bay se má ještě hodně co učit.

Jsem Prorok. Nebo ne? Já ti nevím

Téměř všichni recenzenti, jimž se titul dostal do rukou, se shodli na tom, že největší slabinou druhého dílu je příběh. Tím rozhodně nemyslím, že je příběh špatný, to vskutku nikoliv. Má veškeré parametry velkých letních filmových trháků, jež zaplavují kina kolem června a u kterých obvykle nestíháte ani sežvýkat popcorn. Jen je trochu chaotický a zmatený. Už od začátku je jasné, že je příběh Crysis 2 o mimozemské invazi a o zoufalé snaze předejít zániku lidstva. Centrem dění se stává nikdy nespící New York, hlavním hrdinou dne je však tentokrát nanooblek, který obdržíte hned na začátku hry. Právě on je centrem dění, právě on je klíčem k záchraně naší planety.

Musím uznat, že Crytek bravurně zvládl propletení jednotlivých příběhových linek. Dozvíme se mnoho nového o obleku, jeho vlastnostech a podstatě. Mnohé se nám rozjasní až z prvního dílu, právě díky nově získaným znalostem. Vše bohužel trochu sráží onen chaos spojený s lehce klišovitými dialogy, kdy občas nevíte, o co vlastně jde a události, jež se před vámi rozprostírají, vám přijdou trochu absurdně vyšperkované. To naštěstí platí jen v několika momentech a povětšinou jde o starý dobrý americký patriotismus. Svět je v nesnázích a jediný, kdo může zabránit katastrofě je americký voják Alcatraz, tedy vy, v nanoobleku. Do invaze se ale plete tajná organizace, jež má s oblekem své vlastní plány, a také armáda, která na to jde postaru. Co s tím má společného Prorok z prvního dílu? A odkud se vůbec ti uslintaní alieni vzali? Nebyli tu už dávno před naším příchodem? Na mnoho otázek dostanete odpověď, jedno je ale jisté. Třetí díl nás nemine.

Já fešné trenky mám

Myslím, že mi většina dá zapravdu, že byl hlavní devízou jedničky mimo grafického pozlátka hlavně nanooblek a modifikovatelné zbraně. Právě tyto dva faktory dávaly nebývalé taktické možnosti na bojišti a dovolovaly si přizpůsobit hru dle svého. Crysis ale urazil pěkný kus cesty a je to znát. Oblek si udržel své vlastnosti – rychlost, sílu, brnění a kamufláž. Některé parametry ale značně zjednodušil a především přidal možnosti modifikace. Za zabíjení vetřelců nyní sbíráte nano-body, které pro změnu utrácíte v menu modifikací. Opět tu tak přičítám kladné bodíky přizpůsobitelnosti, jelikož si s oblekem každý pohraje, jak chce. Jste spíše tichošlápci? Investujte do vylepšené kamufláže, ztišení kroků a upgradu radaru. Cítíte se jako Rambo? Pak se vyplatí si vsadit na brnění a určitě nezapomeňte přikoupit schopnost odrážet kulky.

Nanooblek je jedním z nejlepších FPS nápadů od dob Gravity Gunu.

Mnohem více mě potěšilo ono zjednodušení v ovládání funkcí nanoobleku. Všechno tu bylo přizpůsobeno akci, a tudíž se nelze divit, že můžeme zamávat pracnému vybírání vlastností z rotujícího kolečka. Nyní máte pod palcem dvě nejdůležitější funkce obleku – kamufláž a brnění. Vše ostatní se odvíjí od toho, co právě děláte. Pokud sprintujete bez brnění, automaticky se vám zvýší rychlost. Pokud podržíte skok o něco déle, vyskočíte výše. Už zkrátka nemusíte před každou překážkou přepínat oblek, vše probíhá intuitivně a vy se nemusíte ani zastavovat. Spojte to s možností zachytit se za téměř jakýkoliv okraj a skvěle provedeným systémem krytí a pocit z parkouru je lepší, než kdy předtím.

Mnozí budou namítat, že se jedná o zjednodušení a ztrátu onoho strategického postupu, opak je ale pravdou. Ano, jedná se o zjednodušení, ale v tom správném směru. V tom směru, který vám nedovolí vyhodit klávesnici z okna, protože jste uprostřed přestřelky nestihli zmáčknout kolečko u myši nebo tlačítko na ovladači. Pořád musíte přemýšlet, zda se v té které situaci vyplatí spíše obrnit na místě, nebo zdrhnout s kamufláží. Tentokrát si ale připadáte mnohem více „Rambovsky“, když vběhnete na otevřené prostranství, sejmete prvního vojáka skluzem pod náklaďákem, druhého skokem přes telefonní budku, třetího popadnete za krk a vysklíte s ním nejbližší výlohu. Kamufláž pak zajistí, že ten čtvrtý a poslední dostane nožem do žeber. No nejste cool? Navíc mě překvapila umělá inteligence postav a hlavně vetřelců. Všichni se zdají být koordinovaní a sehraní, při sebevětším hluku jdou zkontrolovat ono divné místo a i když někoho sejmete a stihnete zdrhnout neviditelní, nemáte zdaleka vyhráno. Začne totiž systematické pročesávání okolí a hráč tak musí být neustále na pozoru. Zkrátka nepřijdete ani o humorné momenty.

SCAR nebo raketomet?

Druhý díl expandoval i co se arzenálu týče a pokud patříte mezi ty, kteří zbožňovali automatickou útočnou pušku SCAR z jedničky, můžete na ni rovnou zapomenout. Nyní totiž budete šilhat po alternativách mnohem více. Nových zbraní je tu hromada a každá je něčím výjimečná. Pořád platí, že s sebou můžete nést pouze dvě základní zbraně + raketomet a nějaké ty granáty. Tudíž je na vás, zda preferujete kombinaci ostřelovací pušky a samopalu na blízko, nebo spíše brokovnice a pistole s tlumičem. Ano, různorodost a bohaté možnosti vidíte správně i tady. Crysis 2 je zkrátka takový, jaký ho chcete mít. Před každou větší oblastí vás oblek upozorní na nové taktické možnosti, jež se vám znázorní v dalekohledu a vy tak můžete svůj postup pečlivě naplánovat. Často si budete připadat jako predátor (a to nejen díky termovizi), jenž sleduje nic netušící oběť a mám tak nějak pocit, že přesně toho chtěl Crytek u hráčů docílit. Nesmí chybět plně modifikovatelné náčiní čítající tlumiče, různé druhy mířidel či granátometů. Jediné, co mi přišlo lehce úsměvné, jsou krabice s municí a „ledabyle“ pohozené zbraně, které se válejí zrovna tam, kde je nejvíce potřebujete. Sice je to několikrát ve hře odůvodněno zbytkovými zásobami z předešlých bojů, ale vypadá to až moc okatě.

Killzone 3 je hezký z komiksového hlediska. Crysis 2 bere trofej za realismus.

Slzí mi oči, slintá mi pusa

Jak popsat vizuál, vedle kterého vypadá Killzone 3 jako dětské omalovánky? Neuvěřitelný? Boží? Nádherný? Crytek ve své třetí generaci CryEngine vsadil na detaily a věrné zobrazení světa, který tak dobře známe. New York potřeboval notnou dávku umu i štěstí, protože to jednoduše není neznámá planeta ani tropická džungle, kde si mohou výtvarníci rádoby vymýšlet. Vizuální ztvárnění je ale jednoduše dechberoucí. Od prosvitajícího slunce až po ostré textury či nádherné světelné efekty v nočním městě, každý centimetr vaší cesty je vystlán pečlivostí, se kterou studio ke hře přistupovalo. Ta se každou misí stupňuje a pak narazíte na takové momenty, jako je návštěva Times Square či borcení jednoho z mostů, které doslova a do písmene vyrážejí dech. A když už si myslíte, že to ani lepší být nemůže, najednou se snažíte v Humvee ujet propadající se dálnicí nebo čechráte kolemjdoucí raketami z transportéru. Ne, to prostě nejde popsat. To si musíte zažít. Opravdu tu nejde o rozlišení, stíny ani textury. Jde tu o celkovou prezentaci, ze které si ucvrknete do kalhot. A to prosím nemluvím o PC verzi.

Ruku v ruce s vizuálními orgiemi jde i zvuková stránka, kde postavy odvádějí skvělou práci. Mluvící robotický hlas obleku skvěle sedne a až utrhnete namontovaný těžký kulomet z korby džípu, poznáte, co je to rachot. Hvězdou večera je ale stejně soundtrack od neopakovatelného Hanse Zimmera, který udeřil hřebík na hlavičku a nasoukal do každého pixelu epičnost, jaké by záviděl i Pearl Harbor. Poctivá práce pánové, poklona.

Crysis 2 je jedna z mála her, kde jsem zažil opravdové WTF momenty.

New York jako nikdy

Proč ne desítka? Protože chceme víc! Mnohem víc! Neříkejte, že musíme čekat na třetí díl další dlouhé roky! Ale narovinu. Chtělo by to trochu vytříbenější příběh, nějaký veskrze originální prvek (jen se inspirujte Half-Life 2) a občas potrápí naskakující textury. To ale chápete, že už se opravdu jedná o hnidopišství. Crysis 2 je FPS na steroidech, která v současné době nemá obdoby. Nabízí intenzitu Bulletstormu ve filmovém hávu a přitom si nechává volnost a přizpůsobitelnost, která je klasickým FPS cizí. Nejedná se o sand-box, ten bychom ale ani nechtěli. Dává nám možnosti, a o to jde především. Tak už se sakra přestaňte pižlat v obrázcích a koukejte upalovat do obchodu. Tohle si musíte zažít na vlastní kůži!

PS: Jak jste si správně všimli, do recenze jsme nezahrnuli multiplayer. Tomu se budeme věnovat ve zcela speciální recenzi, protože si to jednoduše zaslouží.