Po přibližně třech letech od vydání indie hitu Divinity: Original Sin jsme se dočkali pokračování. A hned zkraje můžeme říct, že se Larianu znovu podařilo vytvořit něco speciálního.
Osobně se považuji za hráče, který tráví svůj čas raději u her z pohledu první nebo třetí osoby - akčních adventur, stříleček a dalších podobných moderních žánrů. Komplexní top-down RPG, resp. počítačová RPG po vzoru třeba Baldur’s Gate nebo z poslední doby Pillars of Eternity, nejsou prostě něco, co hojně vyhledávám. Ale i tak se čas od času najdou tituly z tohoto „odvětví", které mi prostě sednou. A jednou takovou hrou bylo právě Divinity: Original Sin, konkrétně vylepšená Enhanced Edition, která vyšla rok po původní verzi.
Original Sin mělo zkrátka všechno, co jsem od takové hry chtěl a očekával, a k tomu nabídlo mnohem víc. Takže když přišlo pokračování, věděl jsem, že si to prostě budu muset zahrát. Do poslední chvíle jsem se ale sám sebe stále ptal, jestli mě to bude bavit i tentokrát. Už od začátku se totiž zdálo, že druhý díl nebude od toho prvního nijak výrazně odlišný, takže kdo ví, jestli mě po 74 hodinách v prvním díle bude tak moc bavit to samé i podruhé. Mých dosavadně nahraných 93 hodin jsou jasnou odpovědí, že jo. Sakra... jasně že jo.
Bohové a jejich bezbožná nadělení
Při hraní prvního Original Sin jsem nikdy neměl pocit, že je hlavní příběh obzvlášť úchvatný. Nebyl špatný, to určitě ne, ale kolem a kolem šlo o poměrně standardní klišoidní boj dobra a zla s trochou něčeho extra. Ale prostě to nebylo nic, co by mě ve hře podobného rázu vyloženě nadchlo. Asi to bylo především kvůli tomu, že obě hlavní postavy, za které hráč hrál, byly vlastně jen jakousi figurkou v mnohem větší, zamotanější a komplikovanější hře šachů, než do jaké mohl samotný hráč vidět nebo výrazně zasahovat. Jejich role nebyla v příběhu tak velká (samozřejmě ne tak úplně, ale vyvaruji se spoilerům), abych si během hraní připadal jako někdo, kolem koho se točí každá blbost. Spíše šlo jen o docela náhodné postavičky, které se shodou okolností připletly k něčemu velkému a vy jste je zrovna shodou jiných okolností museli ovládat. Alespoň tak to na mě i přes různá vysvětlení v průběhu hry působilo. Osobně rozhodně nemusím pokaždé hrát za někoho, kdo je v podstatě středem vesmíru, ale Divinity: Original Sin k tomu v mnoha ohledech vyloženě vybízelo.
Ať už byla moje postava dobrák od kosti, hajzl číhající ve stínech a čekající na každou příležitost někoho okrást a zabít nebo kombinace obou, tak byl můj úkol pořád stejný - zachránit svět stůj co stůj, hlava nehlava. Tuhle jednotvárnost hlavního příběhu mi naštěstí bohatě vynahrazovaly nejen vedlejší questy, ale i samotné dialogy, postavy, v pozitivním slova smyslu šílený humor a další věci.
Tolik k nějakému kontextu, protože Divinity: Original Sin 2 na to jde trochu jinak. I tady jde stále o boj dobra a zla, ale všechno působí nejen daleko osobněji - a to v tom smyslu, že můžete hrát za řadu různých postav nebo ras s vlastním místem ve světě i s motivacemi - ale také je to celé takové... uchopitelnější. A to jak z pohledu scénáře, tak i celkového světa. I když není příběh Divinity: Original Sin 2 o nic méně grandiózní a komplexní než v případě prvního dílu, autoři zvládli celou jeho expozici mnohem, mnohem lépe. Postavy a jejich motivy dávají daleko větší smysl, jsou výraznější a zajímavější a celkově se zkrátka snadněji dostanete do středu všech událostí.
Za to zároveň může fakt, že lze hrát za několik tzv. „Origin Story" postav s vlastním dabingem, příběhem a osobním cílem, stejně tak jako s celou osobností. Na rozdíl od prvního dílu tak nemusíte hrát za dvě náhodné postavy s daným pozadím, jejichž chování a osobnost utváříte až během hraní, ale můžete si vzít jednu z předem připravených postav, u kterých je vidět, že v tom světě už něco zažily, a podle toho se celá hra i hraje. A stejně jako pro vás, tak i pro ně jsou události celé hry něčím úplně novým a nečekaným.
Vybrat si můžete například slavného trpasličího námořníka, jehož osobním cílem je skončit krutovládu královny jeho lidu. Beast je hrdý trpaslík a ledacos už zažil, a to se může odvíjet i v dialozích, kde vás mohou ostatní poznat a vy na ně můžete reagovat s unikátními dialogovými volbami. Nebo můžete hrát třeba za nemrtvého a namyšleného Fana, který se snaží najít pozůstatky jeho dávno zapomenuté „nadřazené” civilizace. I přes to, že všechny postavy ve finále sledují jeden velký společný cíl, všichni zároveň mají v tom světě místo i z nějakého jiného důvodu a všichni mají svou vlastní motivaci. A to je něco, co se mi opravdu líbí.
Samozřejmě také můžete nad těmito postavami mávnout rukou a vytvořit si postavu k obrazu svému (resp. v praxi změnit/vybrat jen pár vlastností, které mají vliv na volby v dialozích, všechno ostatní - tedy vzhled, schopnosti ap. - jde změnit i u Origin postav). Ale byla by ohromná škoda je alespoň nezkusit. Navíc ve své až čtyřčlenné partě můžete kromě sebe mít i další tři Origin postavy (z celkových šesti), protože ty, za které nehrajete, pak v kampani potkáte a mohou se k vám přidat.
„I když není příběh Divinity: Original Sin 2 o nic méně grandiózní a komplexní než v případě prvního dílu, autoři zvládli celou jeho expozici mnohem, mnohem lépe.”
Lepší svět na dlani než-li film v cut-scéně
Jedna z největších věcí, které jsem na prvním díle vždycky vychvaloval a hlavně obdivoval, byla neuvěřitelná otevřenost a svoboda, s jakou jste mohli ke hře během hraní přistupovat. A to je věřím něco, na čem se shodne snad každý, kdo původní Divinity: Original Sin hrál. Během hraní zkrátka cítíte, že nemáte jako v případě ostatních RPG her nějaké dvě nebo tři binární možnosti v cut-scéně nebo dialogu, ale řadu flexibilních pravidel a mechanik, které si můžete - nebo spíše musíte - ohýbat k obrazu svému tak moc nebo tak málo, jak jenom chcete. Na spoustu možností, jak se posunout někam dál, si budete muset zkrátka přijít sami.
Pokud se musíte dostat třeba jen přes dveře, tak je můžete zkusit vypáčit, najít klíč, zničit je, najít alternativní cestu, najít někoho, kdo je může odemknout atp. V tomto ohledu působí Original Sin 2 skutečně jako digitální pen-and-paper RPG, nebo je tomu tak blízko, jak se jen může hra přiblížit, přičemž můžete udělat snad cokoliv, co vás napadne a hra to nějak reflektuje. Můžete kohokoliv okrást, zabít, s kýmkoliv mluvit (a to i se zvířaty a později dokonce s neklidnými dušemi mrtvých), můžete jít kamkoliv se vám zachce a dělat cokoliv se vám zachce, a to kdykoliv se vám zachce a jakkoliv se vám zachce. K mnoha questům a soubojům je navíc nutno přistupovat s „out-of-the-box" myšlením. Mapa nebo mini-mapa vás často k cíli navigovat nebude a je nutno na všechno jít logicky a takticky.
Vybavuji si například jeden souboj v prvním aktu hry, kde jsem stál proti čtyřem docela těžkým protivníkům. Dva lukostřelci a dva s mečem. Po několika neúspěšných pokusech jsem si všiml různých barelů a beden okolo, takže jsem postavil jakousi barikádu, abych postup nepřátel dostatečně zpomalil a lučištníky „oslepil”. A nakonec to zafungovalo, na chvíli jsem je dokázal trochu oddělit a souboj si usnadnil. Barikádu samozřejmě zničili a dali mi dost na frak, ale stačilo trochu podobného přemýšlení, a to i před začátkem souboje, a nakonec jsem zvítězil. Podobně jde právě přistupovat i k různým questům a úkolům.
Samozřejmě to také znamená, že se najdou momenty, kdy vývojáři zkrátka nepočítali s tím, jak se s nějakou situací vypořádáte. Tuhle jsem měl například úkol, abych získal speciální hůlku od jedné čarodějnice. Konverzace s ní ovšem vždy vedla k těžkému souboji, takže jsem jí hůlku prostě ukradl z jejích kapes a souboji se vyhnul. Ovšem herní deník - který popisuje váš postup a zaznamenává vaše úkoly, konverzace atd. - i hra samotná si myslely, že jsem čarodějnici zabil. Což nakonec pravděpodobně vedlo k tomu, že se quest bugnul a řádně neukončil/nesplnil. Takových případů bylo minimálně v první části hry více. Často jdou sice úkoly dokončit i tak, ale ne vždy. Ovšem vzhledem k celkové rozsáhlosti hry se ani není čemu divit, že k takovým momentům dojde. Stejně tak třeba k nějakým opakujícím se dialogům nebo dialogům, do kterých proniká kus herního kódu (viz tento screenshot). Ale nikdy nejde o nic, za co by se měly trhat hlavy nebo o něco, co by se až nepříjemně často opakovalo.
Není brnění jako brnění
V mnoha případech se sice můžete z různých problémů vykecat nebo se jim rovnou vyhnout, ale jednou za čas vždy dojde na souboj. Právě soubojový systém je velmi důležitou součástí hry a tvoří dost značnou část vašeho zážitku. Samotné souboje se od prvního dílu moc nezměnily a všechno funguje víceméně stejně. Druhý Original Sin nabízí trochu vylepšený systém akčních bodů, samozřejmě nějaké další úpravy nebo nové schopnosti, ale jinak je všechno vlastně skoro stejné. Tedy stejně úžasné, samozřejmě.
Druhý díl, stejně jako ten první, se zkrátka může pyšnit zajímavým a dynamickým tahovým soubojovým systémem, v němž můžete v jednotlivých tazích využívat vaše schopnosti a prostředí kolem vás, abyste se nepřátel zbavili. Často je třeba zkoumat, co může váš nepřítel udělat a čeho je schopen a zkusit mu v tom zamezit. V tom budou asi nejvíce pomáhat elementy, tedy klasický oheň, voda, země nebo třeba jed a řada dalších věcí, které mohou vás nebo vaše nepřátelé poškodit, ale i vyléčit. Platí tedy, že není dobré bojovat proti ohni ohněm.
Často je třeba všechny tyhle elementy chytře kombinovat. Nedílnou součástí jsou samozřejmě i všelijaké schopnosti, které mohou být všeho druhu - podpůrné, mobilní, defenzivní, útočné, vyvolávající nebo třeba polymorfní. Jenom ionizační, chemomorfní, perhumidní, luminokinetické nebo fluorescenční tedy nečekejte. Ale na rozdíl od onoho ionizačního chemomorfního galvanizátoru z Horkého léta jsou schopnosti v Divinity: Original Sin 2 k něčemu dobré. Právě ty budou dělat z vaší postavy vaší postavu. Mág s holí, ranger s lukem nebo rytíř s mečem zvládnou sami o sobě jenom něco, ale díky nejrůznějším schopnostem - od možnosti teleportace po klasický fireball, vrhnutí naolejované koule, vyvolání deště, přeměnění protivníka na slepici či vrhnutí štítu - to všechno a samozřejmě mnohem, mnohem víc ve hře je. A pokud chcete zvítězit, musíte je nejen využít, ale hlavně využít ve vhodný moment a ideálně v kombinaci s ostatními schopnostmi nebo zmíněnými elementy.
„Druhý díl se zkrátka může pyšnit zajímavým a dynamickým tahovým soubojovým systémem, v němž můžete v jednotlivých tazích využívat vaše schopnosti a prostředí kolem vás, abyste se nepřátel zbavili.”
Díky tzv. AI 2.0 jsou si navíc nepřátelé podobných možností sami vědomi a i oni budou využívat prostředí a vaše slabiny proti vám. To dělá ze hry i na normální obtížnost (tedy obtížnost Classic) pořádnou výzvu, kdy pravděpodobně budete umírat více než očekáváte. Divinity: Original Sin 2 je sice moderní hrou, ale rozhodně není lehkou. Přístupnou a poměrně snadno pochopitelnou sice ano, ale to vás nezbaví všelijakých problémů, na které narazíte. A že těch problémů je a bude…
Asi největší celkovou změnou v rámci soubojů, které jsem si všimal nejvíce, je implementace fyzického a magického brnění. Zatímco v prvním díle udávalo vaše brnění to, o kolik menší poškození od nepřátel dostanete, v druhém díle jde o oddělené ukazatele zdraví, které se snižují jako první, a až pak dojde na vaše zdraví jako takové. Fyzické brnění vás bude chránit před fyzickými útoky, zatímco magické před těmi magickými.
Na papíře to zní jako velmi zajímavá věc, která v praxi funguje, ale zároveň to znamená, že pokud máte ve své partě například jenom jednoho podpůrného mága, tak proti nepřátelům toho většinou moc nenadělá, protože zatímco zbytek postav bude snižovat především to fyzické brnění nepřátel, mág bude zcela sám hlavně na to magické a ostatním vlastně moc nepomůže. Přesně v takové situaci jsem se ocitl já sám. Neznamená to, že byl můj mág k ničemu, ale bohužel jsem se často ocitl v situacích, kdy byla jeho užitečnost přinejmenším diskutabilní. Také to znamená, že když mám partu zaměřenou hlavně na snížení fyzického brnění, tak je mi spousta různých elementů k ničemu. Nikoho nedokážu pořádně zapálit, protože oheň útočí právě na to magické brnění.
Možná je to moje chyba, že jsem měl jenom jednoho mága a pak na to doplácel, ale to nic nemění na tom, že mě na to samotná hra dost dobře nepřipravila a ve finále mě tak nutí, abych ty dva mágy měl, případně neměl rovnou žádného. Když už to opravdu začalo představovat problém, tak zkrátka bylo pozdě na to nějak jednoduše mojí postavu změnit. Nakonec se mi povedlo změnit mého obouručního hromotluka na vychytralého mága s holí, takže mám nyní dva kouzelníky, ale vážně to nebyla sranda. Musel jsem koupit úplně jiné vybavení, změnit atributy samotné postavy, koupit nové knihy se schopnostmi a další věci. Stálo mě to dost času a úsilí, ale co si budeme povídat, nakonec se to vyplatilo. A co je nejdůležitější - šlo to změnit. Proto tedy mějte na paměti i to, že dávat vašim postavám libovolnou výbavu nebo schopnost není úplně dobrý nápad. Je zkrátka nutné si správně rozvrhnout, jakou roli bude kdo zastávat.
Ve zkratce musím ovšem říct, že není systém fyzického a magického brnění tak ideální, jak by asi měl být. Někdy funguje skvěle, jindy mám pocit, že je to tam spíše jenom na obtíž a v mém případě jde o jedinou větší výtku, kterou ke hře mám. Ale naštěstí mi to nijak nezabraňuje si hru přesto užívat.
A jak vaše postavy vstupují do temné místnosti, slyšíte podivné hlasy…
Během této recenze jsem Divinity: Original Sin 2 jednou popsal jako digitální pen-and-paper RPG. A i když samozřejmě nedokáže kampaň hry nabídnout tu naprostou a absolutní svobodu jako třeba Dungeons & Dragons, dokáže ji nabídnout režim Game Master pro pět hráčů. Zatímco čtyři hráči budou hrát s různými lidmi vytvořenými kampaněmi, ten pátý - game master - všechno ovládá. Právě on může do světa ostatních hráčů vsadit různé potvory s různými statistikami a následně je třeba i ovládat. On kontroluje, co se děje a jak se to děje a on může být tak moc nebo tak málo benevolentní vůči hráčům, jak jenom chce. Právě mód Game Master je asi nejbližší digitální ekvivalent toho, když se pár kamarádů sejde a vydají se na epickou cestu nad několika papíry s tužkou.
„Díky tzv. AI 2.0 jsou si navíc nepřátelé vědomi různých komb a možností a i oni budou využívat prostředí a vaše slabiny proti vám. To vesměs dělá ze hry i na normální obtížnost pořádnou výzvu.”
Game Master toho nabízí skutečně hodně, samozřejmě i možnost si kampaně předpřipravit. Ovšem nečekejte od toho klasický editor. Dialogy jdou dělat skutečně jen velmi prosté, a to pomocí jakýchsi „vignette” karet, a jednotlivé lokace, které můžete v kampani použít, jsou už předpřipravené. Je možné vytvořit i normální kampaň pro singleplayer nebo co-op, ale to jenom v dedikovaném a ne tak úplně přívětivém editoru mimo samotnou hru, který je vhodný spíše pro ty, kteří tomu opravdu chtějí věnovat čas, ne pro ty, kteří by rádi udělali něco speciálního pro několik svých přátel. Game Master naštěstí nabízí i bez dalšího zásahu dostatek obsahu, aby se mohl každý pořádně vyřádit. Lokací je více než dostatek a moster a NPC postav jakbysmet a všechny další potřebné funkce - od rozdávání odměn po například „vrhání” kostek - jsou tam.
Jediné, co mě na celé věci nepotěšilo, je to, že v sobě hra nemá zabudovaný hlasový chat. Při hraní Game Masteru a vlastně i kooperace je voice-chat takřka absolutní nutností. Jde hrát i s prostým chatem a není problém si hru s více lidmi i tak užít, ale stále platí zlaté pravidlo, že hlasu se nic nevyrovná. Při zkoušení módu s náhodnými lidmi jsem se tak musel omezit právě na normální chat. Ale i tak mě to bavilo, byla to prostě zábava.
Kromě zmíněného Game Masteru, a kooperace, ke které se ještě dostanu, nabízí Divinity ještě PvP mód až pro čtyři hráče. Arena ovšem není skutečně nic jiného než jenom prostý bonus, když třeba máte chuť někoho vyzvat a poměřit si... sílu. Naneštěstí musím ovšem zmínit, že Arena i Game Master nejsou, alespoň během psaní recenze, nijak zvlášť hranými režimy, takže pokud vás to láká, tak je dobré zrekrutovat i nějakého známého nebo známé, s nimiž si můžete s jistotou zahrát.
A jak jsem slíbil, tak i dodržuji - kooperace. Zatímco první díl jsem hrál se svým kamarádem, tak svůj hlavní prúchod kampaní ve druhém díle jsem hrál sám. Samozřejmě jsem ale musel právě co-op zkusit, proto jsem rychle vzbudil svého jiného kamaráda a ukázal mu, co mačkat, aby to pochopil i někdo na jeho úrovni. Suma sumárum, kooperace je vlastně taková, jakou by člověk očekával, a od prvního dílu se nijak zvlášť nezměnila.
Celá hra se může pyšnit svou otevřeností a svobodou a stejně je na tom i kooperace, která je nově až pro čtyři hráče. Můžete pobíhat spolu, nebo si každý může jít víceméně vlastní cestou a plnit ledacos po svém a sám. Že to zní jako něco, co naprosto odporuje definici kooperace? Zní, ale nikdo netvrdí, že nemůžete celou hru projít bok po boku. Můžete. Ale taky nemusíte. Což bohužel může dál vytvářet trochu problém, pokud byste si chtěli hru zahrát s někým, koho neznáte. Každý si prostě většinou začne pobíhat, kam chce, a celá kooperace může skoro až ztratit smysl.
A zmiňoval jsem vlastně, že hra podporuje i modifikace? Na Steam Workshopu už nyní existuje spousta modů, které mohou řadu věcí vylepšit. Jenom je škoda, že jejich aktivace vypne získávání achievmentů, ale asi nemůžeme mít všechno.
Bohové s námi
Ve zkratce musím říct, že mě Divinity: Original Sin 2 překvapilo víc než jsem čekal. Jde prostě o výbornou hru se skvělým a často vtipným scénářem a vynikající hratelností, která sice má pár nedostatků - ať už těch technických nebo hratelnostních - ale u záležitosti takového rozsahu to není nic překvapivého a už vůbec ne něco, za co bych měl na hru házet špinavej hadr.
Možná že mi osobně přijde kooperace o něco méně robustní než v prvním díle, možná že questy občas nepočítají s nějakou možností, jak je splnit, ale lhal bych, kdybych řekl, že tohle není jedna z nejlepších her, které jsem letos hrál. Možná jedna z nejlepších her, které jsem hrál v posledních letech. Zkrátka a jednoduše jsme dost možná svědky zrození klasiky, na níž se bude roky vzpomínat.
Celkovému pocitu navíc dopomáhá audiovizuální stránka hry. Celé Divinity, ať už je vtipné nebo vážné, ať už prozkoumáváte prostředí nebo jste v souboji, je vždy a stále pěkně barevné, krásné, čisté a i přes občasný přehršel různých podobně pěkných efektů víte, co se na obrazovce vlastně děje. Dabing sice místy u různých bočních postav pokulhává nebo výjimečně není vůbec (obzvlášť u generických dialogů, které může mít libovolná postava), ale zároveň je většinu času velmi kvalitní. A hudba? Jó, hudba je obzvlášť něco...
Zkrátka a jednoduše si nemůžu pomoct. Už první díl jsem miloval, a i když se nemusí tak úplně zdát, že je Original Sin 2 nějak „lepší”, tak mi věřte, že lepší je. Pro mě osobně není na téhle hře takřka nic špatně. Nejvíce pociťuji snad jen nemožnost psát do chatu při používání gamepadu, jehož podpora je do hry implementovaná přes speciální dedikované uživatelské rozhraní. Ale kromě toho? Ať se propadnu, jestli tuhle hru v mých očích něco v blízké době trumfne.
Verdikt
Jednoduchá k pochopení, náročná k ovládnutí, příjemná s prozkoumávání, zábavná k hraní a hluboká jako Mariánský příkop. Divinity: Original Sin 2 je neuvěřitelně obrovskou hrou, která se ctí a s respektem zabije, zdevastuje, vysaje, transformuje a rozdrtí desítky hodin vašeho života. Ale litovat toho nebudete ani na vteřinu.
