Dojmy z hraní singleplayeru Company of Heroes 2

Company of Heroes je v některých ohledech klenotem mezi real-time strategiemi. Je to zejména kvůli tomu, jak si tvůrci z Relic Entertainment brilantně poradili s ideální kombinací nejrůznějších postupů v tomto žánru. Zkušení vývojáři mají na svědomí mimo jiné oba díly vesmírného Homeworldu a oba díly Warhammer 40,000: Dawn of War a jejich charakteristický rukopis je poznat nejen na prvním dílu Company of Heroes, ale také na jeho pokračování.

Company of Heroes 2 (CoH2) vás na rozdíl od původní hry zavede na východní frontu, kde budete proti silám Osy bojovat na sovětské straně. Kampaň za Němce se opět nekoná, snad abyste hráli za „ty hodné“, ačkoliv to je v případě stalinského Ruska trochu sporné. Tvůrci se však podle svých slov příliš nepouští do politických otázek a raději se soustředí na boj obyčejných ruských vojáků za jejich vlast.

Na východní frontě peklo

Kampaň se nesnaží zasáhnout boje na předlouhé východní frontě v globálním měřítku, ale opět se soustředí na dílčí operace a divoké boje menších skupin. Kvantitu bohatě dohání kvalitou ve zpracování prostředí, efektů i jednotek samotných. Seznamujete se se Lvem Isakovičem a jeho vyprávění vás pak provází misemi. Kampaň začíná, pominu-li úvodní stalingradskou misi, v září 1941, kdy se sovětská vojska marně snaží zastavit rychlý postup Němců k Moskvě.

Hned ze startu se hře daří navodit tu správnou atmosféru. Postup nepřátel je organizovaný, jednotky se efektivně doplňují a nedávají svoji kůži lacino. Odpovědí Sovětů je velké množství postradatelné pěchoty, která se však bez pořádného vybavení a mechanizované podpory nedokáže vypořádat s německými tanky – často proto nezbude nic jiného než ustupovat. A znovu a zase, za velkých ztrát na životech i území.

Pěchota je nakonec pouhý nástroj ke zpomalení postupu nepřítele, bez ohledu na ztráty. Z lidí se náhle stanou čísla.

Situace je bezútěšná, zpočátku nese vaše „vítězství“ z misí hořkou pachuť, protože víte, že jste vlastně vůbec ničeho nedosáhli. Naopak když zpětně zhodnotíte svoji hru, možná vzpomínky ještě ztrpknou, když si uvědomíte, že jste postupně přistoupili na krutou sovětskou taktiku a začali velké množství pěchoty, které máte k dispozici, často používat jen jako pouhý nástroj ke zpomalení postupu nepřítele, bez ohledu na ztráty. Z lidí se náhle stala čísla.

Historie ale ukázala, že houževnatost Rusů nakonec vedla k přerodu zoufalé obrany v protiútok, který ve finále skončil až v Berlíně. Kampaň slibuje celou tuto cestu, od polí u Mcensku po centrum Třetí říše. Opět s důrazem na prožitky konkrétních postav a s množstvím in-game filmečků mezi misemi i během nich.

Když nestačí vojáci, zkuste víc vojáků

V singleplayerových misích je kladen důraz na ovládání klíčových pozic, nicméně to je umně zabaleno do rozličných úkolů. Jednou bráníte zásobovací vozidla, než se do nich naloží všechno, co jde pobrat, jindy zase získáváte zpět mosty přes řeku nebo třeba likvidujete dělostřelecké pozice nepřítele. Jste tak více vtaženi do příběhu, než kdybyste jen obsazovali anonymní plácky s vlajkami, byť například kvůli surovinám.

Pocit hry za obrovitou armádu schopnou vystačit si s taktikou „nas mnogo“ podporuje bohatý přísun šestičlenných jednotek branců. Můžete je obětovat, vymýšlet s nimi nečekané útoky z různých směrů, sbírat těžké zbraně z bojiště, tvořit z nich posádku pro vozidla, děla apod., ale hlavně díky nim můžete doplnit počty v ostatních jednotkách, což je často k nezaplacení.

Ostatně obyčejná pěchota je stále výborná. Viditelnost funguje velmi realisticky, jinými slovy vaše jednotky nevidí nic, co byste čekali, že by ve skutečnosti neviděly. Zavazí domy, vegetace, různé haraburdí, stroje, ale třeba i dým. Využít toho můžete pro nečekané přepady nebo třeba proplížení se do boku nepřítele, kde pak stačí přeskočit zeď a překvapené Němce poslat ke všem čertům.

Příjemnou novinkou je také obsazování opuštěných vozidel. To nejlépe provedete plnou čtyřčlennou jednotkou, aby tři vojáci obsadili vůz a zbylý jeden posloužil jako základ pro obnovení jednotky, což je výhodnější, než pořizovat celou jednotku novou.

Zima až praští

Důležitou roli hraje prostředí, což ostatně určitě tušíte, pokud jste v dějepisu dávali aspoň trochu pozor. Ruské zimy jsou kruté, teploty dosahují klidně až k -40 °C, kdy stačí jen několik minut, aby odhalené části těla zmrzly. Ve hře tuto skutečnost vyjadřuje teploměr u jednotek – pokud je modrý, vojákům je pořádná zima, a když je nedostanete k ohni, do budovy, úkrytu nebo vozidla, prostě umrznou. Ohně si můžete budovat i sami, ale to nejde během sněhových bouří, které v nepravidelných intervalech udeří na bojiště. Toho ale také můžete využít: dohled je nižší než obvykle a i nepřátelé se musí někam schovat, aby nezmrzli.

Zima s sebou nese také haldy sněhu, toho může být na některých místech tolik, že se jím jen stěží brodí pěchota, dokonce i vozidla mají potíže. Ve sněhu také zůstávají stopy, což může prozradit pohyb vaší, ale i protivníkovy armády.

Takovým plamenometům jsou nějaké překážky lhostejné, dokonce díky nim můžete zapalovat budovy, které se tak pro osádku stanou smrtící pastí.

Taktické využití najde rovněž led pokrývající vodní plochy. Samozřejmě umožňuje třeba překročit řeku i mimo mosty, ale nikde není psáno, že vydrží nápor těžké techniky. Ostatně stačí těžká palba nebo sprška z plamenometů a led se rozbije či roztaje a mrazivé vody spolknou vojáky i tanky.

A křehký je nejen led. Většina terénu nevydrží těžší palbu – vaši vojáci, perfektně rozmístění v zákrytech, které jsou pro ně tak důležité, často zjistí, že je najednou před nepřátelskými střelami nic nechrání a budou rádi, když se doplazí aspoň do nějakého nově vzniklého kráteru. Zato takovým plamenometům jsou nějaké překážky lhostejné docela, dokonce díky nim můžete zapalovat budovy, které se tak pro osádku stanou smrtící pastí.

Ovládněte chaos

Herně je CoH2 zvláštní kombinací brilantní strategie a absolutního chaosu – což je možná ten aspekt války, který vám hra přináší nejrealističtěji. Záleží na tom, jaké držíte území, abyste měli k dispozici víc vojáků a strojů. Záleží na pozici vašich i nepřátelských jednotek, na krytech, použitých zbraních, přípravě terénu pomocí min a překážek, na schopnosti napadnout nepřítele ze stran, kde to nečeká, a na spoustě dalších věcí.

A stejně tak je to občas válka v nejryzejší podobě, nesnesitelně hlasitá kakofonií střelby, výbuchů, výkřiků a burácení motorů. Neuvěřitelný zmatek, v němž se vojáci jaksi snaží plnit rozkazy, ale spíše se plazí mezi úkryty a bojují o holý život. Tohle je možná nejsilnější pocit, který hraní Company of Heroes přinášelo už dřív a druhý díl jej zachovává.

Pochopitelně je potřeba tento chaos zvládnout, protože AI vojáků reaguje jen na bezprostřední podněty, veškerá taktická rozhodnutí jsou jen na vás. Přesto je úžasný pocit vědět, že je půltucet míst po celé mapě, kde se něco děje, ale že vy se můžete soustředit na každé z nich vždycky jen krátkou chvíli, kdy vydáte nezbytné rozkazy, než se přesunete řešit další situaci, zatímco si v hlavně skládáte a aktualizujete obrázek o celé probíhající bitvě. To je totiž právě ten velitelský úděl, s jakým se musíte poprat.

Jako byste tam byli

Navíc je opravdová radost na to celé koukat. Graficky ohromil už první díl, tohle je ale neskutečná paráda. Mapy jsou propracovány do nejmenších detailů, projektily sviští vzduchem a výbuchy vypadají jako vystřižené z válečných filmových trháků. Vozidla zanechávají hromadu stop, led praská, vojáky sžírají spektakulární spršky z plamenometů a po zemi se míhají stíny letadel.

Je to ohromující a současně kruté válečné divadlo, kde největší hrdinové jsou anonymní postavy, jejichž ztráty ani nepočítáte.

Vynikající atmosféru podtrhuje dokonalé zvukové zpracování, díky kterému při troše tréninku slyšíte, že se něco děje, dřív, než to vidíte – a také jste schopni poznat, jaké zbraně jsou původci toho průšvihu, který se na vás valí. Trošku mě naopak zklamal dabing: angličtina s rádoby ruským přízvukem nepůsobí dobře, takový ruský dabing a třeba anglické titulky, to by byl ten pravý nářez.

Celkově se CoH2 zdá být ohromujícím a současně krutým válečným divadlem, kde největší hrdinové jsou anonymní postavy, jejichž ztráty ani nepočítáte. Hra v tomto ohledu slibuje docela syrové ztvárnění německo-ruského konfliktu, který vás ochromí svojí intenzitou, i když si třeba hned neuvědomíte, že ve skutečnosti stál na obou stranách život na 15 milionů vojáků a více než 14 milionů civilistů. Tíhu těchto bojů ze hry vycítíte.