Fire Emblem Echoes: Shadows of Valentia - dvojí cesta za svobodou

Alm a Celica jsou, nebo spíše byli, nerozlučnými kamarády. V poslední době spolu trávili hodně času, a pokud by jim přátelství vydrželo dost dlouho, možná by se z něj zrodilo i něco většího. Přeci jen Celica je velmi hezké děvče a Almovi se navíc líbí. Vesnici, ve které spolu žijí, ale napadla banda hrdlořezů, kteří šli viditelně po jinak bezvýznamné Celice. Do hry vstupuje chlapcův děda Mycen, urostlý a stále schopný rytíř a naštěstí útočníky zažene. Záchrana ale nepřinesla mladé dvojici štěstí, protože Mycen dívku bez většího vysvětlení odváží pryč a Almovi nezbude nic jiného než nezodpovězené otázky. Jeho denním chlebem se proto stává cvičení v umění šermířském.

Po letech tvrdého tréninku nám z Alma vyrostl silný, zkušený a bystrý bojovník, a i když má kolem sebe kupu přátel, touží po něčem úplně jiném. Vypadnout ze své malé vesnice do světa a konečně zúročit nabyté zkušenosti. Přitom se chce samozřejmě poohlédnout po Celice. Mycen mu to ale nechce dovolit a drží ho zkrátka do té doby, než se jednoho dne ve vesnici objeví muž ve zbroji, hledající právě postaršího rytíře. Alm zjišťuje, že jde o královského posla, který má zrekrutovat staré válečníky a přivést je na pomoc království. Mycen odmítá pomoci, ale jeho místo s radostí zastupuje ambiciózní Alm, ke kterému se navíc přidává ještě partička jeho největších přátel.

Záchrana historie

Psal se rok 1992, když v Japonsku vyšel druhý díl série Fire Emblem s podtitulem Gaiden. K naší smůle se ale nikdy nedostal za hranice země vycházejícího slunce. Naštěstí se Nintendo rozhodlo připravit novou verzi hry a o tu se podělit i s hráči na západě. Stále jde o původní klasiku, ale notně překopanou pro všechny konzole ze skupiny Nintendo 3DS. Když se na ni podíváme zeširoka, dá se říct, že je Fire Emblem Echoes: Shadows of Valentia původní hrou pouze inspirován (aspoň to tvrdí studio Intelligent Systems, já jsem originál nehrál). Přepracována je prý ve všech směrech. Nabízí daleko vice obsahu, kompletní nadabování postav a gameplay je teď velmi akční, a navíc promíchán s klasickým dungeon crawlerem.

Co zůstalo v principu stále stejné je zápletka Fire Emblem Echoes. Opět se vžijeme do osudů dvou hlavních protagonistů Alma a Celicy, kteří se pokusí zabránit válce mezi národy Rigel a Zofia, žijících vedle sebe v zemi Valentia. Kromě výše popsaných změn se ale v Echoes seznámíme s novými postavami. Třeba do skupiny k Almovi přibude Faye a časem narazíme i na nového záporáka Berkuta. Stejně tak hra začíná trochu jinak než před pár roky, a tak než se hráči vůbec poprvé vrhnou do boje, seznámí se v prologu s hodně mladým Almem a Celicou. A aby toho nebylo málo, po skončení příběhové linie na vás čeká ještě pár dalších kapitol, které spojují původní Gaiden s následujícím titulem Awakening.

Nerozluční kamarádi...

Po tomto úvodu z historie se konečně podíváme na zoubky samotné hře Fire Emblem Echoes: Shadows of Valentia. Trochu delší úvod není nijak extrémní. Nic, na co bychom nebyli u každého JRPG zvyklí a který je klasicky vyprávěn statickými obrázky s dialogy. Po dlouhé době jsem se ale u těchto rozhovorů setkal s vylepšením v podobě využití obou displejů 3DSka. Tak nějak už očekáváte, že se vám na horní obrazovce objeví hlavní aktéři diskuze a vy jen potvrzujete jednotlivé věty. Ve Fire Emblem Echoes se velmi pěkně používá i spodní dotykový displej, na kterém je vždycky nejdůležitější osoba rozhovoru. Což je v drtivé většině případů Alm nebo Celica.

“Ve Fire Emblem Echoes se velmi pěkně používá i spodní dotykový displej, na kterém je vždycky nejdůležitější osoba rozhovoru.”

Jedny z prvních soubojů vás opět klasicky seznámí s principy ovládání postav, s rozdáváním příkazů, s používáním dovedností, a hlavně s pohybem po mapě. Každá postava totiž ve svém kole zvládne ujít nebo ujet jinou vzdálenost a dostane se tak různě daleko. Samozřejmě platí, že lehčí a méně opancéřovaní mágové a lukostřelci jsou mobilnější než odolnější rytíři. Se vším se musíte naučit pracovat. Ve hře funguje klasický systém kámen nůžky papír. Lukostřelec asi neudolá těžké mobilní jízdní jednotky, ale na dálku v klidu odpraví mága, ale zase těžký rytíř klidně ustojí hodně ran letců na pegasech, ale s magií si moc neporadí. Naštěstí si u nepřátelských jednotek můžete zobrazit dosah a dopředu s tím počítat.

Na první pohled to nevypadá složitě, ale pak přibude několik podstatných proměnných. Ve hře jde využívat terénu. V křovinách a v lese získávají vaši svěřenci výhodu a dokážou způsobit větší zranění nebo se vyhnout útoku. Na písčitém podkladu jsou zase těžké jednotky pomalejší. Pegasové dokážou přeletět hradby a lukostřelci střílet i přes ně, ale… Je tady pár ale. Pokud se svými svěřenci jednáte málo strategicky a lehké, ale účinné jednotky posíláte dopředu bez podpory obrany, nelíbí se jim to. Během souboje je jejich nálada prezentována smajlíkem a do čím horších pozic je posíláte, tím mrzutější jsou. A tím horší výkon podávají. A nechtějte, aby jim nálada klesla na bod mrazu. Zlepšit ji můžete jídlem, kterého ale není nikdy dost, nebo pak ve svatyních, ale o těch si povíme až později.

...jdou každý jinou cestou

Když se vám konečně dostanou do ruky principy boje, vrhnete se na pomoc svému panovníkovi. Skupinka s Almem je celkem velká a na vás ještě je, zvolit si obtížnost. Fire Emblem Echoes: Shadows of Valentia vám nabízí několik variant. Nejdříve vybíráte ze dvou nastavení obtížnosti (Normal a Hard), které určují, jak silní budou vaši protivníci. Následně volíte ze dvou režimů. Když vám v režimu Classic padne nějaký bojovník, jde o trvalé úmrtí, se kterým už nic neuděláte a s postavou se už za celou dobu hraní nesetkáte. Naštěstí je zde ještě režim Casual, který všechny padlé po boji opět vzkřísí. Dovolím si tvrdit, že si každý najde tu svou ideální kombinaci a pro každého se tak hra stává velmi přístupnou. Kdo chce výzvu, může ji mít sakra tvrdou, a kdo se chce jen pobavit, taky může. Za což je u mne rozhodně bod nahoru.

S Almovou armádou se tak postupně dostáváte dál k prvnímu většímu záchytnému bodu a po cestě likvidujete menší vzbouřence a lupiče. Postavy dostávají příslušný počet zkušenostních bodů za každý útok nebo obranu. Ano, tady nezvykle i za obranu, protože každý útok vyvolá odpovídající reakci a nepřítele můžete zabít i v reakci na jeho útok, s čímž se časem naučíte dopředu dost počítat. Množství zkušeností se odvíjí od toho, jak silného protivníka zabijete, ale také jestli zvolíte vhodného útočníka. Následující levelování postav jde velmi rychle nahoru, ale to neznamená, že po pár bitvách budete mít neohroženého hrdinu.

Postupem na vyšší level se totiž nezlepšují všechny statistiky, ale jen některé. Celkem jich má každá postav osm: životy, síla útoku, dovednosti, rychlost, štěstí, obrana, odolnost vůči magii a pohyb. Občas se o nějaký ten bodík zvedne počet životů, útok, obrana a štěstí najednou, ale jindy třeba jen rychlost postavy. Velmi vtipně to komentují i samotní aktéři. Když dojde ke komplexnějšímu navýšení, dokážou se sami pěkně pochválit a když se zvedne třeba jen technika boje, slyšíte něco jako “Co to je? Čekal jsem něco lepšího.”

“Po pár hodinách strávených s Almovou armádou už ale všechno zvládáte, a tak přichází zlom. Dostanete se na druhou stranu mapy země Valentia a do ruky Celicu, s úplně jinou skvadrou postav.”

Po pár hodinách strávených s Almovou armádou už ale všechno zvládáte, a tak přichází zlom. Dostanete se na druhou stranu mapy země Valentia a do ruky Celicu, s úplně jinou skvadrou postav. Almova banda se totiž skládá spíše ze silných a odolných jedinců, kopiníků a šermířů, zakovaných do zbroje, ale Celicu doprovází skupinka kouzelníků a mágů, kteří útoky rychlé jízdy a okovaných rytířů moc nezvládají. Najednou tak dojde ke zvratu a vy se musíte naučit uvažovat úplně jinak a své druhy ve zbrani (v magii) víc chránit a neposílat je bezhlavě dopředu.

Vzhůru na sever, dolů a zpět v čase!

Její důvody, proč se vydá do boje, jsou trochu jiné, než ty Almovy. Obě armády ale vyráží společným směrem na sever. Jedna ze západu, druhá z východu. Od této chvíle můžete mezi jednotlivými aktéry přeskakovat a postupovat buď s jedním, nebo s druhým. Nevyplácí se ale upnout na jednoho. Když necháte toho druhého dlouho bez povšimnutí, objeví se nepřátelské hordy a dojde k přepadu. Chtě nechtě tak musíte přeskakovat z Alma na Celicu a naopak. Protože asi nemusím moc zdůrazňovat, že se vyplatí na nepřátele raději útočit, než se bránit novým výsadkům a výpadům.

Sem tam navíc dostanete možnost prozkoumat podzemí budov nebo rozbořených staveb. V tu chvíli se přepne zobrazení a vy se ocitnete v detailně propracovaném 3D dungeonu. Kromě hordy různorodých nepřátel najdete v každém podzemí taky svatyni. Ta slouží k dalšímu levelování postav v podobě změny jejich třídy. Z lukostřelce se může stát odstřelovač, z kopiníka silnější paladin a podobně. V prvním najdete tyto: Fighter, Villager, Cavalier, Mercenary, Soldier, Mage, Priest, Cleric, Pegasus Knight a Archer. Přičemž třeba u vesničana v prvním stupni můžete zvolit, kam se má dále posunout. Všechny třídy mají i druhý stupeň a některé můžou postoupit i na třetí. Systém je to velmi příjemný a každá změna stupně je v boji hodně znát.

Svatyně má ale ještě pár dalších využití. Můžete v ní obětovat nějaký druh pokrmu a obnovit tak náladu všem členům skupiny a pak u ní můžete použít Amiibo figurky a dostat do hry bonusové předměty. Výbavy totiž na své cestě moc nenajdete. A to nemyslím jen zbraně a štíty, ale taky proviant a různé prsteny. Velmi zřídka něco vypadne z nepřátel a občas najdete něco v hradech, ale spoléhat na to moc nemůžete. Hodně vítaným, a ne moc častým zpestřením je třeba kovárna, kde si můžete nechat za peníze vylepšit současné zbraně. Silnější zbraň ale ještě nemusí přinést výhodu v boji. Pokud dáte svému paladinovi silnější kopí, připravíte ho o rychlost. A protože může každý nést pouze jednu věc, nemůžete mu už dát proviant na doplnění zdraví a ze zásob můžou ostatní čerpat, pouze pokud jsou na bojišti hned vedle Alma nebo Celicy. Sem tam ještě narazíte na poslíčka, po kterém můžete nepoužívanou výbavu poslat druhé armádě.

Proměnných, se kterými musíte při boji počítat, je opravdu mnoho, ale pouze když se nad nimi zamyslíte. Protože když už jednou máte principy boje v krvi, je tento systém neskutečně intuitivní a zábavný. Sám jsem asi po 30 hodinách hraní doma prohlásil, že si po dlouhé době, recenzování vyloženě užívám a že mne Fire Emblem Echoes neskutečně baví hrát. A to jdete prakticky od souboje k souboji. Takřka na každém kroku na vás někdo čeká. Buď o něm z mapy víte dopředu, nebo vás přepadne výsadek vyslaný z hradu, ke kterému směřujete.

“Když už jednou máte principy boje v krvi, je tento systém neskutečně intuitivní a zábavný.“

Zároveň tím, že neustále střídáte rozdílné typy armád, musíte měnit i uvažování a volit optimální strategii. A to nejen vůči aktuálním nepřátelům, ale i s ohledem na zvolenou obtížnost. Sem tam se vám sice do cesty připletou alianční jednotky, sem tam se k vám přidá někdo další, ale pokud hrajete s permanentní smrtí svých spolubojovníků, občas se pěkně zapotíte. V tu chvíli přichází na pomoc další herní feature, speciální předmět jménem Mila's Turnwheel. Ten lze použít pouze v boji a vrátit jeho průběh nazpět do vámi zvoleného bodu. Funguje to jednoduše. Třeba vám umře váš oblíbený odstřelovač, tak využijete vrácení v čase a postupujete pěkně krok po kroku, tah po tahu, zpět až do určitého okamžiku. Pak můžete zase pustit čas dopředu a zkusit rozehrát následný gambit jinak. Na Fire-Emblemovský převraceč času ale nemůžete spoléhat věčně. Zase tolik jich na svém putování nenajdete.

Nepřítel mého nepřítele…

V letošním roce se mi do rukou dostalo na recenzování velké množství her a musím neskromně říct, že jedna byla lepší než druhá. Na některé z nich jsem se vyloženě těšil a některé jsem opravdu chtěl vyzkoušet, abych zjistil, kam se tvůrci s pokračováním posunuli. Upřímně, Fire Emblem Echoes: Shadows of Valentia mezi ně nepatřila. Rozhodně se ale velice rychle zařadila mezi největší překvapení a také asi nejlepší hry tohoto roku.I když je Fire Emblem Echoes částečně v 8 (nebo 16) bitové grafice, jde vidět odvedená práce na zbytku hry. Všechny souboje se z kostičkované mapy plynule přesouvají do kompletně 3D prostředí, ale hlavně jsou prezentovány naprosto úchvatnými animacemi. Můžete je přeskočit a u většiny her to všichni i děláme, ale tady si je rádi vychutnáváte i po 40 hodinách hraní. Stejně tak velmi dobře funguje ovládání v podzemích a není problém nepřátele překvapit zezadu a připravit je o výhodu prvního úderu.

“Všechny souboje se z kostičkované mapy plynule přesouvají do kompletně 3D prostředí, ale hlavně jsou prezentovány naprosto úchvatnými animacemi.”

A s převodem do 3D prostředí se váže ještě jeden klad. Tím je samozřejmě 3D efekt konzole Nintendo 3DS. Už několikrát jsem v předchozích recenzích vytýkal hrám nemožnost přepnout se do 3D režimu 3DSka. Samozřejmě jej nemusíte vůbec využívat, ale už z principu by tam měl být. Fire Emblem Echoes: Shadows of Valentia jej má propracovaný asi nejlíp ze všech her, které jsem kdy na téhle konzoli hrál. Nádherně vypadá už jen menu hry, nabídky, texty, které jsou v různých výškách a o animacích a dungeonech nemluvě. Upřímně, 3D efekt časem v každé hře vypnete, tady to prostě nejde. Bez něj to vypadá, jako by kus Fire Emblemu Echoes nenávratně umřel.

...je taky můj nepřítel?

Studio Khara navíc odvedlo skvělou práci na předělových scénách, které nejen že jsou nakreslené velmi kvalitně, ale jejich střih vás dokáže strhnout a pořádně vtáhnout do děje. Stejným způsobem pracuje i hudební doprovod a také uvěřitelnost postav, které navrhl japonský ilustrátor Hiradi (třeba série Toukiden nebo Atelier). Postavy mezi sebou navíc vedou zajímavé rozhovory. Někdy mají potřebu promluvit si i během boje, a když k tomu dojde, vždycky rádi obětujete jedno kolo útoku. Časem tak třeba zjistíte, že silák Valbar přišel o celou rodinu, nebo si poslechnete nějaké ty vtípky a komplimenty. Osobně mne nejvíc pobavil rozhovor jedné dvojice na bojišti, který se nesl v tomto duchu: “Hey, how’s it going. Say something!” “Something.” “You’re idiot.” (Tedy něco vy smyslu: „Nazdar, jak je. Řekni mi něco?“ „Něco“ „Ty jsi ale idiot.“)

A ani mi nevadila primární angličtina, kterou nelze změnit, protože dabing postav je skutečně velmi kvalitní. Ze začátku mi sice zněly všechny tak nějak podobně, záporáci měli podobné zabarvení, dívky stejný tón hlasu, ale časem se je naučíte velmi dobře rozpoznávat, a to i díky povahových rysům. Příběh dokonce není úplně obyčejný. Čekat můžete docela zajímavé zvraty, i když je hlavní linka načrtnutá tak nějak jasně. Ale ne každý je skutečně tím, na co ze začátku vypadal a co mu jeho nejbližší tvrdili. Ale znáte to sami, milosrdná lež je někdy lepší než pravda. Já ale mluvím pravdu, když vám Fire Emblem Echoes: Shadows of Valentia z celého hráčského srdce doporučím!