Ačkoliv netuším, proč je tomu tak, jakožto člověk jsem měl vždy tendenci všímat si některých věcí více, než ostatní lidé. A teď nemyslím ty…
Ačkoliv netuším, proč je tomu tak, jakožto člověk jsem měl vždy tendenci všímat si některých věcí více, než ostatní lidé. A teď nemyslím ty nepodstatné detaily, jimiž se zabývají jen tací, co už opravdu nemají nic jiného na práci – ale naopak spíše fakta, jež se zaryla tak hluboko do všeobecného podvědomí, že je nikdo nepovažuje ani za důležitá, natož za chybná. Buďme tedy rádi, že rýpalové mého rázu ještě nevymřeli, aby vám čas od času připomněli, jak se to v herní branži má a jak se to v ní mívalo kdysi. Třeba následujícím článkem...
Online? To je hezké, ale...
Nezdá se vám, že se tady na něco zapomíná? Já si to bohužel myslím. A docela dost mě zamrzí a překvapí, jestli v tom i po dočtení těchto několika odstavců budu stále sám. Rád bych věřil, že většině z vás už teď dochází, o čem bude řeč, ale jsem zkrátka realista, takže pro jistotu decentně napovím. Stařičký Jazz Jackrabit 2, série Worms, Heroes of Might & Magic či nepříliš známé Cortex Command – co mají všechny tyto hry společné? Stále nevíte? Tak já vám to prozradím... Podporují hru více hráčů na jednom počítači.
"Tohle totiž internet nedokáže."
Čím dál více vývojářů se vydává moderní cestou – hraním "na lajně". Nikdo z nás snad nemůže říct, že by to bylo špatně. Internet je koneckonců úžasná a všestranně využitelná věc, ale (a nevyložte si to prosím špatně) kam se u všech všudy poděl ten základní aspekt toho, aby se hráč bavil? Mám na mysli tu starou zábavu se skutečnými lidmi, s nimiž můžete kout pikle proti nepoučitelné umělé inteligenci a zasmát se spolu při situacích, kdy už absurdnost hry překračuje meze. Kam se poděl? Ve většině novodobých titulů úplně zmizel. Tohle totiž internet nedokáže. Po síti si možná kooperace užijete až až, jenže to často nebývá "to pravé". Vezměme v potaz ještě fakt, že snaha hackerů znepříjemnit ostatním jejich virtuální život je stejně neoblomná, jako bany administrátorů, které na ně padají, a hned máme o důvod víc se zamyslet: Je návrat ke kořenům opravdu tak špatný?
Rozhodně ne! A doufám, že nejsem jediný, komu je líto, že si to současná herní studia mnohdy neuvědomují. Staré tituly přinesly do svých žánrů spousty inovací, přičemž split-screen (rozdělení obrazovky na více částí a z toho vyplývající možnost hrát na jednom stroji ve více lidech) byl jen jednou z nich. Není celkem škoda to všechno vzít, zmuchlat a hodit za sebe?
Hry na jeden večer
Stále častěji od svého okolí slýchávám, jaký problém má v dnešní době se sehnáním kvalitní PC hry s offline kooperací. A považuji to za logické. Jednak stávající generace převádí vše do elektronické podoby, takže touha hráčů po reálném kontaktu s lidmi je větší, než kdy dřív; dvak je moje okolí povětšinou útlého věku, tudíž považuje podobné "zastaralosti" za nezbytné prostředky k pobavení se s přáteli či sourozenci. Co je tedy onou osinou v honosné zadnici herního průmyslu? Jen prostý fakt, že většina komerční scény se tímto směrem neubírá. Nosným pilířem veškerých megalomanských projektů současnosti se stává touha přinést něco nového a revolučního – ať už se jedná o technické zpracování nebo samotnou hratelnost. Staromódní prvky tak jdou stranou. Ovšem ne úplně. Stále se ještě najdou rozumní jedinci schopní pochopit, že podobné věci mají své historické a osobní kouzlo. A vyplácí se jim to? Myslím, že o úspěších již zmiňovaných Worms, Heroes of Might & Magic, Overlord a dalších ani nemusíme debatovat.
Závěrem...
A co z tohoto článku vyplývá? Přiznám se vám, že nic moc konkrétního. Pokaždé, když si ale oblíbím nějaký novější titul a opravdu dobře se u něj bavím, cosi v hloubi duše mě donutí zavzpomínat si a prohlásit: "Páni, moct si to zapařit i s kamarádem na jednom počítači, nemělo by to chybu!" Nevím, jestli je to jen mnou, ale zkrátka zastávám názor, že staré hry a herní mechanismy do koše nepatří. A pokud mi nevěříte, tak si... počkejte na další článek!
