Jak je to podle vědců s hrami a dětskou kriminalitou?

S nebezpečnou pravidelností se jednou za určitou časovou periodu objevuje vlna pranýřování her. V minulosti šlo o kritiku Dooma kvůli střelbě na amerických školách či brojení Jacka Thompsona vůči Grand Theft Auto.

V poslední době se ale zdá, jakoby se boj o tématiky her přesunul z jasného zaměření na konkrétní jména (ty už nejspíše mají příliš početnou hráčskou základnu) na obecnější pole "boje proti všem hrám konkrétního druhu".

Nejnověji se to ukázalo v posledních několika týdnech. Dvojice amerických kongresmanů Joe Baca (demokrat) a Frank Wolf (republikán) připravují zákon, jenž by na hry umístil nápis "Vystavení videohrám bylo spojeno s agresivním chováním" podobným způsobem, jako je varování umístěno na tabákových produktech.

Shodou náhod právě v době jejich tažení také britští učitelé vyrukovali s podobnou argumentací. Na pravidelné konferenci Association of Teachers and Lecturers totiž vyzdvihli negativní efekty některých videoher na dětskou psychiku. Hry prý zvyšují anti-sociální a komunikační schopnosti, o vyčerpání z nočních pařeb nemluvě.

Je proto třeba zalistovat akademickými studiemi minulých let a sáhnout po posledním velkém sporu, který - shodou náhod - dopadl kladně pro zastánce her. To celé, aby daty a nikoliv anekdotami mladí i starší čtenáři Zingu mohli dále bránit své oblíbené virtuální kratochvíle.

V minulých dílech Herní kontroverze jste viděli...

Byl to spor, který mainstreamová média - a to i česká - nenechala bez povšimnutí. Nechyběl mu totiž punc ironie. Kalifornský guvernér Arnold Schwarzenegger, známý pro filmy, z nichž krev stříkala, jako když jeden rukou do vody plácá, se v roce 2010 (a jeho stát už o něco dříve) pokusil násilné hry (Doom, Grand Theft Auto, Gears of War) onálepkovat podobně, jako je tomu v případě pornografie. Tedy limitovat jejich prodej pod trestem vysoké penalizace.

Nešlo by ovšem o mediálně mrdkovské řemeslo, kdyby vlažné vyřešení sporu neproběhlo bez valného povšimnutí. Loni v červnu totiž došlo na definitivní rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu v případu Brown vs. EMA (dříve Schwarzenegger vs. EMA), čímž skončilo právě šestileté snažení státu Kalifornie limitovat prodej násilných her ratolestem.

Pointou je, že Nejvyšší soud označil argumenty Kalifornie o negativním vlivu her na děti za liché, a studie vyhovující Kalifornii onálepkoval slovem "předpojaté". Hry se tak dočkaly stejné ochrany skrze svobodu slova jako film či literatura (a nemyslete si, že neexistovaly kontroverzní knižní nebo kinematografická dílka!).

Cesta k tomuto výsledku ovšem nebyla jednoduchá.

Akademické kuloáry

Schizma mezi dvěma skupinami odborníků bylo na svém zenitu právě před verdiktem soudu. Během něho došlo na skupinu souhrnných metastudií, jež různě interpretovaly studie předchozích let. Obě strany sporu se v závěrech vzájemně popíraly, takže výsledkem otázky "vychovávají hry vrahy?" bylo odvážné "nevíme".

Na straně škarohlídů stály po počátku milénia hlavně akademii C.A. Anderson a B.J. Bushman. Tato dvojice v metastudii z roku 2001 došla k závěru, že násilné hry dočasně zvyšují agresivitu následně přetahovanou do skutečného života. Také u hráčů objevili pokles zájmu o své okolí.

Stojí za podotknutí, že nejde o zprávu z čistého nebe. Bushman sám na univerzitě v Michiganu před lety vytvořil koncept Všeobecného modelu agrese (GMA), jenž pranýřuje nejen hry, ale rovněž televizi a další média.

Podobně i Anderson et al. z Iowa State University v předloňské studii Television and Video Game Exposure komparováním 1323 dětí došli k tomu, že hry i televize přispívají k poklesu školní efektivity. Kdo by taky derivoval, když ho doma čeká halda nesplněných questů nebo invazní vojska nastoupená před pláží... Ale nezanedbávejme studium a popojeďme.

Bushman a Anderson se při kauze Brown vs. EMA spojili s další odpůrkyní násilných her Deanou Pollard Sacks. Společné dílo se odvolávalo na "drtivou většinu expertů na násilí v médiích" a soudu doporučilo stát na konzervativním břehu.

"Bushmanovi nahrálo tvrzení vysloužilého podplukovníka Davida Grossmana, podle něhož hry učí děti zabíjet."

Naproti tomu příznivci her byli reprezentování nejvýrazněji Christopherem J. Fergusonem z Texas A&M Internation University v Laredu. Jeho práce Catharsis Seeking, Bullying, and Delinquency se totiž brodila názory a výsledky 1254 dětí a došla k opačnému závěru než Bushman a spol.

Ferguson se zaměřil nejen na aktivitu těla při hraní, ale také na šikanu a další delikty. S výzkumníky nenašel mezi hrami a dětskou kriminalitou žádnou spojitost, přičemž ojedinělé případy připsal mimoherním vlivům, jako jsou stres, rodinná situace či vrozená agrese.

Každá strana barikády se dočkala sekundárních sidekicků. Bushmanovi nahrálo tvrzení vysloužilého podplukovníka Davida Grossmana, podle něhož hry učí děti zabíjet. Ferguson se zase mohl těšit ze studie Davida Bonda z University of South Florida, který shledal, že hry sice mohou ovlivňovat děti s vrozenými predispozicemi k násilí, zároveň jde ale prý o výjimky z pravidla. Pokud přes 90% dětí hraje hry, logicky se mezi tímto počtem určitý počet sociopatů najít musí.

Gordický uzel přeseknut

Jako "v každém dobrém" příběhu je čas na deus ex machina element, jenž spasí tu či onu barikádu. Tím je v tomto případě forenzní psychiatr Ryan C.W. Hall, který spolu s kolegy z lékařského časáku Mayo Clinic Proceedings analyzoval desítky předchozích studií včetně jejich autorů a srovnával současné pranýřování her s obdobnou situací kolem komiksů během 60. let.

Hall et al. se nakonec zdrženlivě vyjádřili ve prospěch zastánců her, i když ani oni nevylučují budoucí nutnost dalších studií. Tyto ale považují realizovat v klinických podmínkách, nikoliv na koleni. Jak v textu sami aproximují, mezi pitím kávy a vyšším rizikem rakoviny se také prokázala souvislost, což ovšem ještě není důvod k předpokladům, že káva skutečně rakovinu způsobuje (třeba protože kafaři k šálkům často kouří). Realita je složitější.

"Nejdůležitějším statistickým argumentem dle Halla je ale skutečnost, že statistika násilí spáchaného dorostem do 18 let v posledních letech klesá."

Odmítl především studie Andersona a dalších jako předpojaté a vypíchl skutečnost, že ona drtivá většina "expertů na násilí" došla buď k neutrálním závěrům, nebo postupovala hrubě nevědecky, a to včetně Andersona samotného. Hall navíc podpořil závěry Fergusona, že hry skrze katarzi násilí vybíjejí. Koho by ostatně napadlo jít střílet do ulic, když právě 10 hodin zachraňoval svět před Reapery...

Popojedem.

Nejdůležitějším statistickým argumentem dle Halla je ale skutečnost, že statistika násilí spáchaného dorostem do 18 let v posledních letech klesá. A to navzdory současnému mediálnímu prostředí prosycenému otupujícím násilím.

Hry na pranýři

Můžeme videohrám vyčítat leccos. Třebas to, že jsou proklatě nedospělé - hlasitě tleskat ojedinělým seriózním tématům čtyři dekády po úsvitu digitální zábavy prostě není známka výrazného tematického zrání.

Stejně tak nemá smysl plísnit ratingová označení "her s hvězdičkou", jako to v diskuzi k české Asociaci herního průmyslu čas od času někdo udělá s tím, že "PEGI označení jen matou zákazníky". Ratingy mají svůj orientační smysl a dnešní úroveň grafiky zvládá servírovat stejné brutalitky jako "nepřístupné" filmy.

A nakonec by nebylo ani správné šmahem odmítat akademické argumenty kterékoliv strany. Věda je to, co nám naši interaktivní zábavu dalo a fakta, ať už z fyziky či psychologie, jsou obtížně napadnutelná.

Rozhodně ale nemá smysl videohry vláčet přes spory jenom pro negativní dopady. Jak se říká, každá mince má dvě strany. Dokud se tak neobjeví nové studie, které by popíraly závěry Halla a Fergusona, můžeme jen věřit, že ve Spojených státech i Spojeném království zvítězí především zdravý rozum.