Zdravím vás, drazí čtenáři. Po delší odmlce jsem zpět s další pasáží mé spisovatelské prvotiny. Dnes se budu věnovat první ze tří vedlejších postav,…
Zdravím vás, drazí čtenáři. Po delší odmlce jsem zpět s další pasáží mé spisovatelské prvotiny. Dnes se budu věnovat první ze tří vedlejších postav, veliteli městské stráže Lethovi a jeho kriminálnímu dobrodružství. Po dočtení nezapomeňte napsat, jak se vám příběh líbil, co byste vylepšili a podobně. Za všechny reakce, ať už pozitivní či negativní, vám všem moc děkuju.
Byl chladný letní večer. Množství blesků stále dokola osvětlovávalo nevzhlednou špeluňku. Letho seděl na židli, oči upřené na velké rudé jablko, které třímal v pravici. Znenadání se rozletěly dveře. „Letho!“, zakřičel Gothel a pokračoval: „Udeřil znova!“ Dva elegantně odění muži kráčeli k místu činu. Jejich hlavy jim kropily kapky deště a jejich konverzaci přehlušoval hluk hromů. „Kde udeřil tentokrát?“ „Pár ulic od hostince U Lehké divy.“ „Jak to tam vypadá?“ „Ani se neptej. Krev je až na střeše a do všudypřítomných orgánů se už pustily krysy.“ „Tak to bychom měli přidat do kroku.“, ukončil konverzaci Letho. V oné ulici to vypadalo hůř, než po samurajské bitvě. Celé místo bylo kolem dokola potřísněno krví a člověk by stěží mohl usoudit, zdali se jednalo o člověka, nebýt bezhlavého torza ležícího uprostřed toho všeho v tratolišti krve. „Tady snad řádila chiméra“, poznamenal Gothel a Letho jen přikyvoval. Vyjma dvou detektivů se na místě tísnilo ještě několik strážných a pár zvědavých kolemjdoucích, které oni strážci odháněli. Gothel si poté povšimnul zkrvaveného hábitu a pln zvědavosti jej nohou trochu posunul. Do očí ho praštil lesk neznámého šperku. Oparně a se značnou nevolí vytáhl špinavý prsten a bez dalších slov jej předal Lethovi. „52. Na tom prstenu je vyryto číslo 52.“ Nyní prsten uzmul Gothel. „Spíše to vypadá, jako S2.“ „Mně osobně to připomíná číslo 52.“ „Nikoliv. Vidíš to zaoblení tady. Jasné esko.“ „To posoudíme později, teď se musíme porozhlédnout po dalších stopách, než nám je splaví ten příšerný liják.“ Ze stok čouhalo střevo, několik metrů dále Gothel šlápl na srdce. Zeď páchla po rozmělněných vnitřnostech. Nic dalšího nenalezli. „Poptáme se v hostinci, Tamara možná něco zaslechla.“ „Jo, ta ví o všem, zajděme do hostince. Stejně, jedna menší medovina by bodla,“ pousmál se Gothel a Letho vážně dodal: „Nejdřív práce, pak uvolnění.“ „Ne pánové, nic jsem neslyšela,“ křičela Tamara, výčepní a majitelka hostince U Lehké divy. Tamara byla nezvykle štíhlá a malá dívka, což u majitelů takovýchto podniků nebývá vůbec zvykem. Byla však dívkou, co si nenechá nic líbit. Rozhýřené podnapilé štamgasty odháněla dřevorubeckým topůrkem, na ty obzvlášť neodbytné měla malý zahnutý nůž odněkud z tramtárie. „Ne pánové, nic jsem neviděla, nic jsem neslyšela,“ křičela na naše hrdiny. Schylovalo se k večeru, hostinec nacpán k prasknutí, štamgasti pod varem. Vlastního slova slyšeti nebylo. Tamara ještě jednou zakroutila hlavou a odešla se věnovat medovinychtivým násoskům. „Jdeme se zeptat hostů,“ navrhl Letho. „Podívej se na ty ožraly, ti si nebudou vlastního jména vědomi. Holt odejdeme s nepořízenou. Ledaže bychom si taky menší doušek té medoviny dali,“ pousmál se Gothel a Letho pokračoval. „Fajn, skočím pro dva malé, ty se tu zatím pokus najít flek.“ Letho se postavil do nekonečné řady a znuděně si pohrával se zlatou mincí, připravenou k zaplacení. Gothel se posadil na místo odcházejícího štamgasty, který patrně nevěděl, jestli nahoře není vlevo. Sáhl do kapsy a vytáhl onen zlatý prsten. „S2, S2. Co to tak asi může znamenat?“ Letho se konečně dostal na řadu. Pomohl mu fakt, že se čtyři před ním čekající skáceli k zemi dřív, než se stačili dostat na řadu. „Už jednou jsem vám říkala, že o ničem nevím, vypadněte odsud,“ vrčela Tamara. „Vlastně jsem si přišel objednat dvě malé medoviny.“ „Tak to je jiná, tady máte, pijte jak je libo.“ Letho pak zaplatil, uzmul obě medoviny a rozhlížel se, kam zas zmizel ten Gothel. „S2, S2, S2. Co to tak může zname… No konečně, tady jsem,“ mával radostně Gothel. Jeho lesklého prstenu ležícího na stole si povšimnul záhadný muž sedící poblíž. Vyskočil, rozběhl se ke Gothelovi, prsten strčil do kapsy a dal se na útěk. „Ty zlořáde jalový, počkej, až tě chytím!“ V tuto chvíli si celé situace všiml i Letho, načež odhodil medovinu a zapojil se do zběsilého pronásledování. Pomatený zloděj chaoticky probíhal ulicemi, prodíral se davy, přeskakoval kaluže a sem tam přeskočil i v cestě stojícího žebráka. Avšak Letho a Gothel nebyli žádná béčka. Ba naopak, byli ve skvělé kondici a zloděje se drželi zuby nehty. Po chvíli doběhli do slepé uličky. „Ani se nehni ty špíno zlodějská!“ „Na zem si lehni ty lůzo, fofrem!“ Zloděj se komisařů skutečně zalekl, schoulil se a nehýbal se. „Tumáš, ty kryso,“ zavolal na zloděje Gothel a uštědřil mu nehezký kopanec do týlu. „Nech ho sakra, vždyť se nebrání.“ „A hele, ta krysa tu má brašnu. Copak si ještě ukradl, šmejde, no povídej, ať to z tebe lítá.“ Zloděj se však podivně choulil a na bonmoty obou chlapíků nereagoval. „Nějaké cetky, papíry…,“ prohraboval se ve zlodějových věcech Gothel. „A hleďme, tohle vypadá jako královský štoček. Okrást Naše veličenstvo, vždyť to je hrdelní zločin!“ „Podívej se na tyhle papíry,“ odsekl rozzuřený Gothel. Letho je uchopil a náruživě jimi začal listovat. Narazil na prapodivnou mapu města, očividně původem z podsvětí. Město na nich bylo roztřízeno do sekcí. „Nějaké mapy, mrkni na ně.“ Gothel jednu z map uchopil a začal ji důkladně prohlížet. Rovněž ho zaujalo značkování čtvrtí a také až děsivá věrohodnost ve srovnání se skutečným městem. Očima najel na čtvrť označenou jako S a důkladně ji prohlížel. „S2! S2! Tady to je,“ křičet Gothel přes půl města. Letho mu vytrhl mapu z ruky, aby se sám přesvědčil. Za svými zády uslyšel ránu. „U pána Tvůrce, co to děláš? Proč do toho chudáka kopeš?“ „Je to jasné, ne? Měl u sebe ty mapy, určitě s tím má něco společného.“ „Měl, ty idiote. Právě si mu zlomil vaz.“ Zloděj skutečně nevypadal vůbec dobře. Krvácel, hlavu měl ohnutou, jako by vůbec neměl páteř. „Bezva, to jsi tomu pomohl!“ „Hele, hele, klid. Máme tu mapu a lokaci. S2 dost možná ukazuje místo, kde vrah udeří příště.“ „To je hloupost!“ „Nikoliv! Měli bychom to alespoň zkusit. Je to jediné vodítko, které máme.“ „…Dobrá tedy, nasadíme tam hlídky a budeme čekat.“ Za pár hodin na místě čekali strážci v přestrojení. Jeden z nich předstírat slepého žebráka, druhý nakukoval dírou jednoho z domů tvořící onu uličku. Třetí seděl vedle něho a v onom pozorování se střídali. Po poledni dorazili na místo také Letho s Gothelem. Oba předstírali prodejce čerstvých karafiátů a třezalek. Nenápadně se však rozhlíželi a pozorovali podezřele vypadající kolemjdoucí. Schylovalo se k půlnoci. Oba se krčili pod stánkem a vyčkávali. Po chvíli zaslechli kroky. Chodec nepravidelně přešlapoval a též byl slyšet zvuk, jako by něco táhl. Ve chvíli, kdy neznámá osoba vešla do uličky, vylezl Letho z podstánku. Nenápadně pozoroval neznámého a při tom lehce kopal do spícího Gothela. Neznámý člověk s sebou táhl pytel. Položil si jej na zem, rozvázal jej a vytáhl nehybné tělo. Poté zahmatal v kapse a vytasil šavli, jíž začal do tlející mrtvoly řezat. „Teď, zakýval Letho na přestrojené strážce.“ „Stůj, ty hajzle! Stůj a ani se nehni!“ Neznámý zpozorněl, uvědomil si, co se děje a dal se na útěk. Cestu mu blokovali dva strážci, kteří vyběhli z domu. Neznámý se jich vůbec nezalekl, rozběhl se, odrazil se ode zdi a akrobatickým skokem překonal oba strážné. Všichni se za ním dali do běhu. Neznámý byl velmi obratný a při první příležitosti vylezl na střechu. Strážní nebyli žádní akrobati a než si jeden klekl a druhý se vysoukal přes okapní žlab, byl neznámý dávno v trapu. Jediný, kdo se dostatečně rychle vyškrábal na střechu, byl Letho. Byl dosti unavený, ale i tak odhodlaně pronásledoval neznámého. Ze všech sil se snažil, aby mu neutekl. Neznámý přeskakoval komíny a střechy, jen aby Letha setřásl, což se mu prozatím nedařilo. V jednu chvíli dokonce seskočil z několikametrové střechy a dopadl do kupky sena. “Nejsem sebevrah,“ zalamentoval Letho a sám z budovy sjel po okapu. Po asi dalších sto metrech se neznámý z nenadání zastavil. Udýchaný Letho vytasil kord a se slovy: „Teď chcípneš!“ dobíhal neznámého. Z vyčerpání se mu mlžily oči, ale byl rád, že už je blízko. Náhle se neznámý otočil. Byl zahalen celý v černém a na udiveného Letha vztáhl ruku. Ten spatřil temnotu a skácel se k zemi. * * * Letho otevřel oči a z těžka zasýpal. Uvědomil si, že je stále na živu, a že leží v neznámé místnosti. Pomalu naklonil hlavu a zděsil se. Z jeho krku trčela zrezivělá tyč. Celý se rozklepal. Poté instinktivně zvedl levou ruku, ve které neměl takřka vůbec žádný cit. Byla celá bílá. Celé jeho tělo bylo nezdravě bílé, jako by v něm vůbec neproudila krev. Letho se znova pokusil křečovitě nadechnout, ale opět jen zasípal. Silou vůle se snažil zvednout ruku a vytáhnou si onu tyč z krku. Po chvíli snažení se mu cit do celého těla začal pomalu vracet a on byl konečně schopen vytáhnout si z krku onu tyč. Rozkašlal se a znovu zasýpal. Pak se posadil do sedu a pohleděl na své nohy. Nějakými ostrými dráty měl nohy pevně svázány s lůžkem. Dráty byly též zařezány do jeho chodidla a jeden jeho konec mu nohu skrz na skrz protínal. Letho je začal opatrně vytahovat. Necítil bolest, ba ani krev mu z poraněných nohou netryskala. Letho se postavil. Měl bosá chodidla, leč necítil chlad ani teplo. Povšimnul si svých šatů, visících na madle velké almary. Pomalu došel k almaře a své šaty na sebe nasoukal. Uslyšel kroky. Rozhlédl se kolem sebe a uviděl dlouhé břevno s několika hřeby v něm zatlučenými. Uchopil jej, opřel se o zeď a čekal na neznámého. Ten když spatřil prázdnotou zející lůžko, vytasil svůj srp a vydal se k místu, kde se krčil Letho. V příhodnou chvíli na neznámého Letho zaútočil. Prudce ohřebenou stranou břevna švihl směrem k neznámému. Neznámý vykřikl. Letho ihned na to provedl další útok, který již neznámý vyblokoval svým srpem. Situace se obrátila. Další útok provedl neznámý. Náš hrdina jej dokázal vyblokovat, břevnem na neznámého zatlačil a posunul se do další části bungalovu, kde spatřil východ. Neznámý byl obratný člověk a skvělý bojovník a v příhodném okamžiku rozřezal Letha v oblasti hrudníku. Z několikacentimetrové rány však nezačala vyvěrat krev. Pouze nepatrně zrudla. Překvapený Letho využil situace, vylezl z bungalovu a prudce zavřel dveře. Ocitl se v neznámém lese. Byla hluboká noc, úplněk. Neznámý započal tlačit na dveře, které začal Letho tlačit zpět. Na zemi spatřil kladivo. Uchytil jej a pár údery primitivně přitloukl ohřebené břevno ke dveřím na jedné straně a ke stěně bungalovu na druhé. To by ho mělo zdržet, řekl si Letho, ze země si vzal teslici na případnou sebeobranu a rozběhl se do lesa. Celou noc se bezcílně toulal lesem. Měl hlad, žízeň a cítil se neskutečně sláb. Celou tu dobu myslel na spoustu věcí. „Co se sakra stalo?“ „Kde to sakra jsem?“ A hlavně: „Jak je sakra možné, že jsem stále na živu?“
