Pokud máte při pouhé zmínce o filmovém Hobitovi problém se svévolným únikem tělních tekutin, War in the North by z vás mělo udělat přinejmenším průtokový ohřívač.
Pán prstenů – a samozřejmě myslím filmovou trilogii, neb se čtením je to v dnešní době na štíru – je legenda. Kult, po němž zůstalo na trhu i v srdcích fanoušků prázdné místo. To se sice Peter Jackson pokusí zaplnit Hobitem, jenže toho se dočkáme až za dlouho a oznámení filmu tak Warner Bros. využilo spíš jako odrazový můstek pro opětovné oživení zájmu o sérii, což měla následně zpeněžit akční adventura War in the North. Gamesa, jež od prvního zveřejněného videa vypadala naprosto nesmlouvavě a slibovala nejen návrat do známého univerza, ale po dlouhé době i nefalšované skřetobraní.
Hned první dojmy jsou ovšem přinejmenším rozpačité a časem je to bohužel jen horší. Hráči se do příběhu zapojují ještě v době, kdy Frodo žije v přesvědčení, že mu ke štěstí stačí dýmka, dobrá knížka a Samovo odhodlání potěšit pána, přičemž se nikdo neobtěžuje zdržovat s vysvětlováním. Rovnou tak máte svou univerzální družinku – člověk, elf a trpaslík – a po krátkém rozhovoru s Aragornem (ano, známé postavy se dočkaly čestných roliček; díky dabingu cizími herci vám však budou připadat hrozně nepřirození) si razíte cestu na sever, abyste jednou provždy Sauronovu poskoku Agandaurovi vysvětlili, že poslouchat oko bez víčka se nevyplácí.
Jelikož jde o příběh tak trochu násilím naroubovaný na výborně zpracovanou původní dějovou linku je jasné, že jen stěží ohromí. Občas to někde zaskřípe, něco se nepovede, ale především díky zajímavě zpracovaným postavám je lehce a relativně příjemně stravitelný i pro zastánce předlohy (mluvící orel vede). Nemálo jistě pomáhá i skutečnost, že se v průběhu putování hezky zblízka seznámíte s celou řadou potvor, které se v drtivé většině případů drží filmového zpracování, i když čas od času dojde i na někoho z knih, případně zbrusu nového všiváka, jenž se vývojářům hodil do krámu.
Tou asi největší předností jsou ovšem jednotlivé lokace. Autoři si byli podle všeho moc dobře vědomi náklonnosti publika k Jacksonovu pracování, díky čemuž se objevuje docela věrně zpracovaná Hůrka i Roklinka, stejně jako celá řada dalších, umně dávkovaných lokací. Každá je přitom zpracována opravdu detailně a srdce nejednoho tolkienofila jistě zaplesá radostí. Když už něco, vytknout by šla asi tak maximálně velikost jednotlivých oblastí. Ty jsou totiž v drtivé většině případů omezeny na velmi malý prostor ohraničený neviditelnými bariérami, které vás bez problému uchrání od případného zatoulání. Po kterém ale asi bude stejně toužit spousta z vás.
Na level designu je zkrátka až moc vidět, že neslouží k vaší potěše, nýbrž k prostému vymezení bojové arény. Scénář je totiž v každém případě stejný, chodíte z jednoho bodu do druhého, přičemž v každém následuje zamčení veškerých únikových cest (ať už fyzickými, nebo pomyslnými překážkami) a nahnání stáda nepřátel ze všech směrů, kteří jen čekají dokud nepadnou pod vašimi údery. Z War in the North je jednoduše cítit, že souboj je a i měl být hybnou silou celého díla, čemuž ostatně nepřímo napovídá i rozdělení sil ve vašem malém společenstvu.
Zastoupeny jsou totiž v podstatě všechny styly (elfka – kouzelnice, bojující na dálku; trpaslík – brutální válečník; člověk – univerzál), aby si tak každý přišel na své. A světe div se, ono to skutečně funguje. Každá ze zastoupených postav má totiž navíc vlastní setlist schopností (i když spousta z nich je tak trochu univerzálních), díky němuž se porcování skřetů stává s každou další hodinou čím dál tím zábavnější. Problém ovšem je, že pokud hrajete sami, vaši spolubojovníci se sami „nevylepšují“. Musíte se na ně vždy přepnout a veškeré body jim rozdělit sami (nebo jsem alespoň jiný způsob nezaregistroval). To jde sice udělat přímo ze hry, kdy si před vstupem do každé nové úrovně můžete vybrat, za koho budete hrát, ale je to docela zdlouhavé a hlavně nepohodlné. Navíc za zvolenou postavu musíte následně projít celým levelem.
Jinak si ale nemůžu na nic stěžovat. Nepřátel je vždy tak akorát dost na to, aby to nebylo příliš snadné, ale zároveň jste se nezasekli, přičemž občas Sauron vaším směrem pošle i něco silnějšího. Základní potvory se ale docela často opakují a jejich stabilní rozestavení (střelci vzadu, sebevrazi v čele) může začít po čase nudit. Nezachrání to přitom ani docela chytrý soubojový systém, který vás nutí vyhýbat se úderům a naopak vrstvit vlastní, což je brána k Hero módu, po jehož aktivaci se z vás stane totální prase rozsévající zkázu. Proti některým silnějším protivníkům však jakýmsi podivným způsobem moc nefunguje.
Zpočátku je to vskutku zábavná podívaná, jež v doprovodu efektních zpomalovaček během dorážení nepohodlných osob dokáže dokonale zaujmout, avšak když se to samé opakuje už po padesáté, začne to ztrácet na lesku. Silnější nepřátelé navíc nejsou chytřejší, ani nevyžadují odhalení nějakého vzorce pro jejich zlikvidování, prostě toho jen vydrží o poznání víc a jejich útoky jsou silnější. Hra singleplayeru se tak docela rychle může proměnit v nudnou rutinu, což je podle všeho důvod, proč byla do War in the North přidána online i lokální kooperace. S kamarády hra totiž raketově získává na zábavnosti a bez problému u ní lze vydržet až do nepříliš povedeného konce. Jinak jde ale v mých očích o tak trochu zklamání. Tvůrci totiž jako by si nebyli jistí, do jakého žánru chtějí gamesu napasovat, a tak to trochu namixovali klasickými RPG prvky, jako je vylepšování postav, sbírání kořisti i bylinek, shánění lepších zbraní atd. Čistá akční adventura by asi byla mohem trefnější.
Verdikt
War in the North sice zdaleka nesplnilo očekávání, ale i přesto jde o výborný titul, jenž by měl utišit váš hlad po dalším dobrodružství ze světa Pána prstenů. Alespoň do premiéry Hobita.
