Mad Max - post-apokalyptické pískoviště

Recenzovaná verze: PlayStation 4

Už při prvním zpuštění hry mi bylo jasné, že právě tato recenze nebude jen tak. Zhodnotit Mad Maxe totiž připomíná rozkrývání hádanky, jejíž pravda není zcela jasná. Zatímco zahraniční herní média svůj verdikt vydala již minulý týden, domácí média obdržela review kopie až v den vydání hry. Je tedy velká pravděpodobnost, že v tento okamžik již velká část majitelů hry shlédla závěrečné titulky a co se týče hodnocení titulu má jasno. Onen zakopaný pes však tkví v tom, že zatímco zahraniční média se vcelku nečekaně při hodnocení hry rozparádila a rozsah hodnotící stupnice byl využíván všemi směry, na Steamu visí 96% kladných hodnocení. Jak si tedy Mad Max stojí? Opravdu je to nakonec až tak dobrá hra?

My jsme se pokusili rozkrýt mlhu nejistoty už v úterý, kde jsme vám v živém hraní zprostředkovali první dvě hodinky ze hry. Na to se přihlásil Martin Cvrček s detailním rozborem HW optimalizace verze pro PC a tak není úkolem této recenze nic menšího, než to celé rozlousknout a vydat finální verdikt. I přes odpor klasickým konvencím, které diktují vyřknout závěrečné hodnocení až v samotném závěru recenze zvolím opačným směr. Narovinu říkám, že Mad Max je velmi povedenou hrou nejen ve svém žánru ale i v konkurenci všech ostatních a v následujících řádcích se pokusím rozkrýt a vysvětlit proč tomu tak je.

Využívá, ale nezneužívá

Ještě než se dostaneme ke třem základním kamenům hry, na kterých staví svůj úspěch, je vhodné napsat pár slov o samotné předloze, která budí v hráčích mnoho otázek. „Je hra pokračováním filmu, nebo se odehrává mezi nimi?“ – to je slabý nástřel otázek, které budí hra, jež s drobným zpožděním doprovází film Mad Max: Zběsilá Jízda, který dorazil do kin o několik měsíců dřív, než hra do našich mechanik. Virtuální Mad Max nemá co do příběhu s jakýmkoli filmem nic společného. Nerozvíjí původní příběh, nenavazuje na něj, dokonce ho ani nikterak nevyužívá.

Mad Max si vzal pouze svět, který stvořil George Miller a na něm si vystavěl svou vlastní hru. Použil jen základní fundamenty, na kterých si vystavěl vlastní příběh s vlastní zápletkou a díky tomu do jisté míry i vlastní svět. Na druhou stranu však není třeba mít strach, že by se hra od filmů svým prostředím zase tolik lišila. Tvůrci velmi úzce spolupracovali právě s Georgem Millerem, s kterým vytvořili rozsáhlý sborník nejrůznějších objektů, příběhových pozadí, situací, události a faktů, které znázorňují post-apokalyptický svět tak, jak ho Miller vymyslel. Na něm si pak v Avalanche Studios vystavěli svou hru, která jak jsem již napsal, využívá filmovou předlohu, ale nikterak ji nezneužívá. Naopak si na jejich základech buduje svůj vlastní svět s vlastními událostmi.

Pustý ale ne prázdný

Oslím můstkem se tak dostáváme k prvnímu fundamentu celé hry, kterým je samotný herní svět. Jak vlastně udělat post-apokalyptický svět, tedy vyprahlou pustinu tak, aby nepůsobila prázdně a nudně? Vskutku složitý úkol, který se autorům povedl splnit, řekl bych, téměř dokonale. Krajina rozhodně nepůsobí prázdně a nudně, vyjadřuje aktuální situaci a atmosféru a svůj účel plní nejenom esteticky ale také funkčně. Je patrné, že vývojáři opravdu splnili, co si předsevzali – každé místo má svůj příběh, nejde pouze o náhodně pohozené popraskané domy či rezavé vraky aut.

Každá z několika částí má svůj vlastní vizuální styl, který se odvíjí právě od toho, jak vypadal svět před apokalypsou. Jedna z prvních částí, kterou budete často navštěvovat je vyschlé mořské dno, na kterém budete míjet vysušené korály a skalní útvary, které byly kdysi dnem. V nich jsou zaražené staré rezavé kotvy, které patří rozpadlým vrakům lodí ležící opodál. Nejedna zrezavělá loď teď naopak slouží jako válečná základna, z místa je však jasně čitelné, co se v dané lokalitě stalo před apokalypsou. Tu a tam potkáte i zrezavělé a prasklé podvodní potrubí či dokonce vodní bóje. Jinde zase kralují pustině ostré skalní útesy či rozpadlé rychlostí dálnice, které pomalu zasypávají písečné duny. Jinde je písek tmavší a jinde zase není vůbec, tu najdete trosky vykolejeného vlaku, který se uvolnil z opodál se vlnících kolejí, které pomalu pohlcuje písek. Palec nahoru si hra zaslouží především za širokou variantnost prostředí, které jednoduše nenudí ani po dvaceti až třiceti hodinách, které vám zabere dohrání příběhových misí a některých vedlejších.

Magnum Opus

Rozsáhlý svět, který Mad Max nabízí, si samozřejmě říká o odpovídající dopravní prostředek, které ostatně hrají v původních filmech velkou roli. I ve hře tak máte své vlastní auto, se kterým brázdíte nekonečnou pustinu. Právě Magnum Opus je patrně největší inovací celé hry a nutno říci, že opravdu povedenou. Zatímco v jiných hrách v otevřeném světě střídáte dopravní prostředky jako na běžícím páse, Max má ke svému autu hluboký vztah. Magnum Opus totiž není jen prostředkem dopravním ale také bojovným. V rámci rozsáhlých vylepšení z něj můžete udělat pomalu jezdící a těžko ovladatelný tank, kterému nic nebude překážet v cestě, nebo naopak rychlou stíhačku, kterou však semele první nepřátelské auto. Zcela logicky se můžete pohybovat i mezi těmito dvěma extrémy, čemuž vám bude dopomáhat široká škála upravitelných vlastností. Motor, kola, vyztužení po bocích, radlice na přední masku a samozřejmě nechybí ani útočné vybavení. Vystřelovací harpuna, explodující harpuny či ohnivá hradba proti útokům nablízko.

„Boje v autech rozhodně neomrzí a díky zvětšujícímu se arzenálu se po celou dobu hry mění a vyvíjí.“

Boje na čtyřech kolech jsou vůbec tím nejvíce inovativním, co hra v rámci svého žánru nabízí a rozhodně jde o jednu z nejzábavnějších částí hry. Harpunou můžete utrhnout přední kolo, vyrvat řidiče z auta, nebo odtrhávat kusy brnění. Jindy můžete přijet blíže a brokovnicí odstřelit nádrž s palivem nebo vybuchujícími střelami smést nepřátelské auto ničivou střelou. S otrlejšími protivníky dojde i na souboje tzv. plech na plech, kdy o sebe budete dřít ostny umístěnými po stranách vozu a na kolech a vypouštět salvy ohně. Boje v autech rozhodně neomrzí a díky zvětšujícímu se arzenálu se po celou dobu hry mění a vyvíjí.

Jízda autem je navíc zajímavá i díky vašemu parťákovi Chumbucketovi, kterého potkáte na začátku hry a stane se vaším mechanikem. Při jízdě autem se navíc stará o váš arzenál kdy zpoza korby vystřeluje zmíněné harpuny a rakety. Chumbucket si z vás udělal svého mesiáše a proto vás nejen poslouchá na slovo, ale je i věrným partnerem, který má však k vašemu autu ještě vřelejší vztah než vy a proto ho nikdy neopouští. Je tak připraven vám ho kdykoli dopravit, to když se po cestě po vlastních rozhodnete opět nasednout do auta. A nakonec působí i jako pěkné zpestření, protože jeho průpovídky a zvláštní mluva působí velmi zábavně a nudit se s ním rozhodně nebudete.

I´m Batman!

Na rozdíl od soubojů v autě je boj na blízko tou slabší částí hry. Jde prakticky o kopírku soubojového systému z Batmana (taktéž Warner Bros.) s tím rozdílem, že si nevylepšujete žádná komba a styl boje se tak po celou dobu hry nemění. Vše je tedy o rychlých reflexech, kdy musíte včas vykrývat soupeřovy útoky a včasně na ně reagovat. Zpravidla se na vás nalepí větší počet nepřátel, kteří se v útocích na vás rytmicky střídají. Souboje jsou tedy prakticky pořád stejné, což je rozhodně škoda. Do karet tvůrcům nahrává to, že jejich zpracování je obdobně jako u Batmana velmi povedené a zábavné, takže pokud vás vyloženě styl boje neodradí už ze začátku, i v pozdějších fázích hry vás nemusí vyloženě nudit, rozhodně však nelze očekávat nějaký vývoj vašeho herního stylu obdobně jako je tomu v boji auta proti autu.

Diskutabilní je i obtížnost těchto soubojů, která je tak trochu obojatá. Zcela stejné souboje po celou dobu hry nahrávají tomu, že se zkrátka naučíte včas vykrývat útoky nepřátel a nic pro vás nebude výzvou. Na druhou stranu stačí tři až čtyři rány a kácíte se k zemi čekaje na nahrání checkpointu. Patrně ve snaze vytvořit drsnou post-apo atmosféru toho Max opravdu nevydrží mnoho a stačí tak párkrát nevykrýt útok a je po vás. Soubojový systém kvůli tomu považuji za slabě řečeno nešťastný. Chvílemi se může zdát, že jsou souboje jednoduché, vzápětí se ale připlete větší skupinka nepřátel a zemřete hned několikrát po sobě. Souboje se navíc mohou lehce stát repetiční herní náplní, kterou dostatečně neinovují ani noví nepřátelé. Ti jsou totiž jen variací na ty předchozí a platí na ně prakticky to samé jako na ostatní nepřátele. Přesto nechci tvrdit, že vás soubojový systém musí nutně přestat bavit, rozhodně však nenabízí tolik zábavy co boje v autě, což bude platit více a více s přibývající herní dobou.

„Voda přebírá funkci lékárniček, takže jejím napitím se z čutory doplňujete zdraví.“

Nejen Maxova nízká výdrž je však indikátorem toho, jak se autoři snažili vytvořit dojem světa, kde přežití není zaručeno všem. Ve hře existují dvě vzácné suroviny – voda a palivo. Voda přebírá funkci lékárniček, takže jejím napitím se z čutory doplňujete zdraví. Doplnit si zásoby vody lze však velmi složitě, jde tak učinit pouze u lapačů dešťové vody, kterých je po celé mapě opravdu poskromnu. Její nedostatek vás tak bude trápit po celou dobu hraní a mnoho času strávíte jejím hledáním a doplňováním. Je otázkou do diskuse, jestli tento enormní nedostatek podporuje pocit bezradnosti a obtížnosti přežití, nebo jde pouze o rutinní práci, která rychle začne nudit.

Palivo, které se nachází v plechových nádržích, je naopak živou vodou pro vaše auto, bez benzínu zkrátka nikam nedojedete. Oproti vodě je však benzínu poměrně dostatek, lze ho najít prakticky na každé základně a především spotřeba auta není rozhodně taková, jakou jsem si představoval. Nutnost vyhledávat benzín je tak oproti vodě naprosto minimální, přičemž si můžete jen tak pro sichr uložit jeden kanistr dozadu do auta. Bude se totiž hodit, když budete nechávat vyletět do vzduchu dveře či brány, které jinačím způsobem nezničíte anebo pokud budete doplňovat palivo do horkovzdušných balónů. Ty slouží ve hře jako pozorovací věže, které vám odhalí okolní prostor, nahrazují tak roli například radiových věží z Far Cry nebo vrcholky katedrál z Assassins Creed. A jen malé upozornění, někdy je třeba doplnit benzín do motoru pohánějící balón, které se vždy povalují někde kolem a jindy zase přímo do balónu. Nechci hned říkat, že je to vina herního designu, ale mě trvalo přijít na tuto věc dobrou půlhodinku, během které jsem proklínal vývojáře.

Shadow of Assassins Cry

Máme tu tedy krásný otevřený svět, který se dokonce hemží životem (především ale tím nepřátelským), zábavné ježdění s autem a ne úplně dotažený soubojový systém, který ale i tak dokáže zabavit. Vše spojuje dohromady osvědčený systém her v otevřeném světě, jehož průkopníkem je především Ubisoft. Obsazování základen, snižování vlivu nepřítele v daném území, sběr surovin a nepřeberné množství více či méně rutinních vedlejších misí. Šablona je stejná a vlastně není třeba chodit ke kolegům z Ubisoftu, už Shadow of Mordor také ukázal, že s tímhle schématem lze vytvořit hru z jakéhokoli prostředí.

Přestože se tedy vše nese v Mad Maxově pojetí, stále máte pocit, že to a tamto jste už dělali v mnoha dalších hrách. Jediné štěstí je, že to vše je velmi dobře zpracováno a proto je všechno to zabírání základen, zkoumání okolí z balónu či snižování vlivu nepřítele pomocí ničení věží zábavné po celou dobu. Tu a tam má navíc hráč pocit, že se vývojáři přeci jen snažili jít na věci po svém, přesto nelze upřít obrovskou inspiraci ostatními hrami z žánru a především domácím Shadow of Mordor.

„Hlavním neduhem příběhu jsou velmi nudné a nevýrazné postavy.“

Rýpnout si musím do vývojářů znova. Na GamesComu mi totiž tvrdili, že je čistě na hráči, jestli se bude chtít věnovat čistě příběhu, nebo se kompletně oddá hře a bude plnit všechny vedlejší úkoly, zabírat základy a podobně. To však bohužel v praxi neplatí. Především plní polovina hry vás totiž nutí plnit spoustu okolních činností, abyste si totiž mohli nainstalovat určité vylepšení vozu, je třeba snížit vliv nepřítele v tomhle území a tady zase zajmout tady tu základnu. Nerad bych tvrdil, že je to vyloženě špatně, ale rozhodně to nenaplňuje dříve dané sliby, které rozhodně nebyly vyřčeny jen jednou. Vůbec první polovina hry je slabší, díky své rozvláčnosti způsobené tím, že vás kvůli postupu příběhu hra nutí plnit vedlejší mise a vy tak vice než hodinu sledujete na obrazovce úkol, který vám hlásá, ať si nasadíte nový výfuk, což byste chtěli, ale ještě nemůžete. Druhá polovina hry, respektive druhá polovina příběhu se však hezky rozjede a kupodivu se dočkáme i několika dějových zvratů, které zachránily mé doposud velmi špatné mínění o příběhu samotném. Hlavním neduhem, který s příběhem souvisí, jsou tak velmi nudné a nevýrazné postavy, které vás nijak nezaujmou a rychle je zapomenete.

Mad Max je velmi povedenou hrou a v rámci svého žánru patří rozhodně mezi to nejlepší. Není sice žádnou inovací, využívá mnohokrát ozkoušené schéma, přesto ale nabídne i něco nového. Ohrané principy a nástroje ale využívá dobře a v mnoha ohledech se snaží alespoň na oko o určitou originalitu. Pro hry v otevřeném světě mám slabost a tak dobře vím, že jejích největší slabinou je právě velká tendence rychle přejit k rutině. Mad Maxe jsem vydržel hrát mnoho hodit v kuse, což nedokázal ani poslední Far Cry, ani Assassins Creed nebo dokonce třetí Zaklínač.

Překrásná krajina s nízkým frameratem

Vše navíc vypadá neuvěřitelně krásné. I před koncem příběhu jsem se mnohokrát zastavoval a kochal se pustou krajinou. Poletující zrnka písku, ostré vrcholky skal, na nichž se zrcadlí sluneční svit a omamně modrá obloha. I přes to, že Mad Max byl původně vyvíjet na starou generaci konzolí, není to na něm vůbec znát. Platí to samozřejmě i o modelech postav a aut, které jsou taktéž výborné. Hře se bohužel nevyhnuly poměrně značné technické problémy, které se dostavily až v pozdější fázi hry, patrně kvůli tomu, že auta díky značným vylepšením už jezdí znatelně rychleji a hra už bohužel nestíhá. Snímkování totiž na PS4 často padalo hluboko pod snesitelnou úroveň, stávalo se to především při rychlejší jízdě, kdy se hra stávala nehratelnou.

Slabší je i variabilita misí, jak už těch hlavních, tak i vedlejších. Najdete zde mnoho klasických misí, kdy fungujete spíše jako pošťák a jezdíte bodu A do bodu B. Jindy zase musíte vyčistit tohle místo, teď zase támhle to. Opravdu zajímavých misí je málo, vše ale zachraňuje zábavná a chytlavá hratelnost a skvěle vypadající prostředí. Esem v rukávu je pak vaše auto, souboje na čtyřech kolech a samozřejmě váš věrný druh Chumbucket. Přestože si mnoho hráčů bude stěžovat na stereotypnost obsahu, pro mě jde o nejlepší akční hru v otevřeném světě letošního roku.