Násilí ve hře. Proč ho chceme?

Tmavý , špinavý sklad . V rukou držíte napájecí kabely od auta , na stole položená autobaterie , před vámi sedí muž , přivázaný k židli , na kterém je vidět, že vám již brzy řekne co ​​chcete slyšet. Vy ale zajiskříte kabely na znak, že to ještě zdaleka neskončilo.

Přesně takhle vypadá mučení ve hře GTA V, kde můžete kromě zabíjení , srážení chodců a vytvoření totálního chaosu v ulicích Los Santos dělat i mnohé jiné nenásilné aktivity. Stačí ale vyměnit hru a už se nacházíme v renesanční Itálii , kde zabíjíte templáře a nepřátele své rodiny. Jeden po druhém umírají probodnutím chladnou ocelí do krku a v mučivých bolestech jejich necháváte napospas osudu.

Jednou řež dvakrát měř. Do živého?

Tyto a mnohé jiné hry jsou klasickým příkladem dnešních her, které se kupují řádově v milionech kusů. Kupují si je přitom lidé, kteří se nikdy žádného trestného činu nedopustili.

Žijí normální, spořádaný život , chodí do školy , do práce, starají se o děti. Jak je pak možné, že jsme ochotni zaplatit desítky eur za násilí , krev , brutalitu , věci, které si v dnešním světě ani nedokážeme představit ? Je to snad náš prehistorický pud nebo nedej zabíjení a pohled na krev je pro nás podvědomě lákavé ?

Tak či onak, násilné hry se dlouhodobě těší velké popularitě. Stačí jako příklad uvést obrovské zisky z prodeje GTA V , které se jen za 3 dny vyšplhaly na 1 miliardu dolarů nebo nejpopulárnější FPS hra posledních let , Call Of Duty , která každý rok vydělá více než 500 milionů dolarů. Řeč ale není pouze o " střílečkách ". Smrt čeká všude. Najdeme ji ve filmech , v televizi, v dětských hrách nebo v nesmrtelných klasikách počínaje Máriem, konče Doomem.

Proč je tedy brutalita a násilí ve hrách tak všudypřítomné a nedokážeme se ho zbavit ? Proč je to tak těžké?

Odpovědi musíme hledat v historii herního průmyslu. Hry postavené na smrti a zabíjeni jsou mnohem běžnější než hry simulující život. Ty jsou naopak velmi vzácné. K jejich vytvoření je třeba vynaložit velké úsilí a často pro začínající firmu představuje taková hra značné finanční riziko. Pro vývojáře je totiž obtížné zakomponovat život nebo mezilidské vztahy do hry , která bude zábavná a chytlavá . I takový Mass Effect se svými propracovanými dialogy, postavami a celým universem více upřednostňoval akci, která dala hráči větší zadostiučinění než konverzace. Někdy to byla i jediná možnost.

Násilí je zkrátka více přímočařejší , populárnější a mnohdy upřednostňováné.

Naráží ale na velkou , hrubou stěnu s názvem " moderní společnost.

" Ta má své hranice , když jde o vyobrazení násilí a smrti." Na tuto pomyslnou zeď narazila i již zmíněná hra Call Of Duty , konkrétně díl Modern Warfare 2.

Mnozí z vás si určitě pamatujete na misi No Russian. Kontroverzní level z letištního terminálu , kde jste jako tajný agent a člen teroristické skupiny zmasakrovali stovky nevinných civilistů. Byla sice možnost tento level přeskočit, ale i tak byla hra v Austrálii , kde platí ty nejtvrdší ratingy označena nejvyšší věkovou dostupností.

... zde pokračujte v psaní ...

Hru kritizovala nejen široká veřejnost, ale i hráči . Tvůrci se bránili, že jen chtěli vysvětlit, proč se Rusko rozhodlo zaútočit na USA a cituji : " In a first person shooter where you never leave the eyes of the hero , it 's really hard to build up the villain and get the player invested in why he 's ' bad ' . " tak či onak se ale Modern Warfare 2 prodávalo jako teplé rohlíky a získávalo i slušné hodnocení v recenzích.

Mnozí odborníci poukazují na to , že lidé by se měli přirozeně stranit násilí a krve.

Avšak v mnoha případech to tak není a existuje nato jednoduché prozaické vysvětlení.

Žijeme totiž v 21.století , ve světě kde se násilí stalo nástrojem na peníze. Najdeme ho všude.

Denní tisk ho popularizuje a televize idealizuje . Nevidíme strach či bolest a místo toho se ve hrách nebo filmech setkáváme s obrovskými hollywoodskými výbuchy a brutálními scénami . Možná je i to důvod, proč násilí a brutalitu , my hráči , dobrovolně vyhledáváme . Ta nám v dnešním " sterilním prostředí " jaksi chybí. Náhradou jsou možná proto videohry ale i sport či jiné aktivity.

Cokoliv se okolo nás i v nás stane, sebemenší záchvěv, jakákoliv situace, kterou vyvolal někdo jiný, nebo my sami svým činem, slovem, ale i myšlenkou, “JE TO AKCE“. A my jsme nuceni na tuto akci, ať už chceme, či nechceme, něco udělat, reagovat, “JE TO REAKCE“!

Všechno do sebe pěkně zapadá. Touha po násilí a smrti je zkrátka v naší krvi. Za tu dobu , co lidstvo existuje , jsme se vyvražďovali v různých válkách a bitvách , zotročovali se a mučili. Člověk chce totiž soutěžit , porážet a zesměšnit svého protivníka a nato je mnoho dnešních her ​​jako stvořených . Nejen že jsou perfektně navrženy , aby nám v krásné grafice ukázaly různé působivé druhy úmrtí , ale my jako inteligentní stvoření jsme " naprogramováni " tak , abychom si to užívali.- Ale. Je tu jedno velké Ale - Sice to bude znít pateticky , ale možná jsou to právě krvavé hry , které nás chrání před tím, abychom nechytili amok a nevykroutili krk, prvnímu kdo nám přijde do cesty . Díky nim dokážeme alespoň chvíli vypnout, vybít si nervy a už nemáme potřebu někomu " upravovat fasádu " . Pro mnohé z nás je to stejná forma zábavy jako filmy či hudba. Je beztrestná a neškodná . Pokud tedy patříte mezi ty normálních lidí , kteří dokáží rozlišit realitu od fikce , hrajte klidně dál . Jste v pohodě :).

Díky za přečtení tohoto článku a snad přispěl k myšlenkám na toto téma.