No Man's Sky - největší, ale ne nejlepší

Recenzovaná verze: PlayStation 4

Když v roce 2013 představilo studio Hello Games první střípky ze svého chystaného titulu, patrně celý herní svět najednou začal slintat a těšit se na to, co netradičního hra nabídne. Postupem času však velká část hráčů, která se původně bezostyšně těšila na datum vydání, začala o hře pochybovat. Nebyl jsem výjimkou, a tak jsem si stejně jako zbytek redakce začal pokládat spoustu otázek. Od těch základních jako: „Co je vlastně náplní hry, o co v ní jde?”, až po ty nejdůležitější: „Bude mě hra vůbec bavit?”.

No Man's Sky totiž minimálně z mého pohledu trpí tím, že toho nabízí neuvěřitelně moc. Tak strašně moc, že vlastně nemáte žádné větší pnutí hru hrát. A co si budeme povídat, schopnost přimět hráče zůstat u hry co nejdéle a co nejvíce se k ní vracet, patří k základním kamenům úspěšného titulu. Pokud jste minuli naši novinkovou nálož kolem hry, připomínáme, že hra obsahuje přinejmenším 18,446,744,073,709,551,616 planet. To je osmnáct triliónů. Pokud jste takovou jednotku neznali, vůbec se není třeba stydět, tak obrovské číslo je zkrátka trošku mimo lidské chápání. Pokud vám ale tohle vyjádření pořád nedává tak úplně smysl, tak vězte, že i kdyby vám prozkoumání každé planety trvalo jen jednu sekundu (což je ve skutečnosti absolutně nereálné), trvalo by vám objevit všechny planety 585 miliard let. I kdybyste náhodou vlastnili elixír věčného života, bude vám to k ničemu. Životnost našeho slunce se odhaduje pouze na 5 až 7 miliard let.

Kam se žádný člověk ještě nevydal

Jistě tedy uznáte, že No Man's Sky je zkrátka a dobře megalomanská hra. Obrovské množství planet čeká jen na to, až je objevíte. To je při pohledu na výčet členů vývojářského týmu, který nečítá ani dvacítku jmen, neuvěřitelný výkon. Autoři této hry svým počtem připomínají spíše malé nezávislé studio, jak tedy zvládli tak velkou hru? Zatímco oblíbená fráze kapitána Picarda sedí na neprozkoumaný vesmír samotné hry, způsob, jak byl vesmír vytvořen, už tak převratný není. Procedurální generování se ve hrách využívá již roky, a jen díky němu hra dokázala nabobtnat do takových rozměrů. Tím se obloukem vracíme k jádru pudla - je No Man's Sky dobrou hrou, když je tak rozlehlá? Bude vás bavit? Autoři rozdělili hru na čtyři pomyslné části a ty si také společně rozebereme a pokusíme se na tyto otázky nalézt odpovědi. Největší problém hry samotné je totiž to, že vlastně nevíte, co od ní čekat. Co je náplní hry? Je zde nějaký příběh?

Objevování

Alespoň jedno si můžeme ujasnit. No Man's Sky je především o objevování neznámého, a to doslova. Časem možná narazíte na planety, na kterých už byl jiný hráč (vzhledem k rozloze je ale pravděpodobnost velmi malá), ale minimálně z počátku budete patřit mezi úplně první, kteří se na danou planetu podívají, respektive stanete se jejími objeviteli a můžete ji dokonce pojmenovat. Autoři se veřejně přiznávají k inspiraci klasickými sci-fi, jako je právě Star Trek, ke kterému nádech celé hry sedí nejvíce. Nejste však členem žádné hvězdné federace a nemáte obrovskou posádku, v tomhle strašidelně obrovském vesmíru jste na vše sami. Právě sami se také na začátku hry ocitáte na náhodné planetě, v kompletně neznámém prostředí a s lodí, jež bez řádných oprav neopustí povrch planety. A vy jste vesmírný cestoval s touhou objevovat neznámé, takže se rozhodně nehodláte usadit. Čistě na rovinu, i kdyby vám hra nedovolila opustit povrch planety, i tak by její rozloha překonala velikost naprosté většiny her. Přejít planetu z jedné strany na druhou by totiž mohlo v některých případech trvat i několik dní.

My se ale chceme co nejrychleji dostat pryč, čímž se dostaneme k hlavní náplní hry. Naznačil jsem, že tím je objevování, ale není to tak úplně pravda. Abyste totiž mohli objevovat, je třeba nasbírat potřebné suroviny, a že jich není málo. Pomocí až trošku trapně univerzální pistolky těžíte horniny, které potřebujete prakticky ke všemu, co budete dělat. Dobíjení vaší výstroje, dobíjení zbraní a těžební pistolky, palivo pro pohon lodě, vzletové trysky apod. Nutnost těžit zdroje a nadále je pak využívat se zdá jako dobře nastavený mechanismus. Ostatně nejde o nic převratného. Celý tento mechanismus má ale jedno obrovské ALE. Vše bude působit nově, neokoukaně a především zábavně pouze první půlhodinku, poté se totiž stane z onoho těžení a doplňování zdrojů nudná rutina.

Poté, co nasbíráte potřebné suroviny, opravíte loď a poprvé zakusíte, jaké to je skrze atmosféru proletět do volného vesmíru (což je rozhodně působivý zážitek), poletíte k další planetě. A co budete na té další planetě dělat? Ano, opět těžit suroviny. Například vzletové trysky použijete při plném dobití pouze čtyřikrát a poté je třeba opět dobít, jinak jednoduše nevzlétnete. Ve výsledku tak budete prakticky neustále těžit, protože suroviny, které získáváte, pohání prakticky vše, co máte, a že toho rozhodně není málo.

To by ve výsledku nemusel být až zas takový problém, ostatně spousta úspěšných her je založena na opakujícím se grindu. Ten hlavní problém tkví v tom, že samotné získávání surovin nepředstavuje jednak nic zábavného a zároveň to není žádnou výzvou. Jednoduše přijdete ke skále, namíříte na ní a několik sekund ji musíte drtit paprskem. Některé horniny déle, některé více. Snad jedinou zábavou tak může být jejich hledání, záleží totiž na typu planety, a tak je možné, že na některých planetách bude například hodně železitých prvků a jinde zase velmi málo. Ve výsledku to však ale vede spíše k frustraci, kdy se vláčíte obrovské dálky, jen abyste pistolkou vytěžili jeden kámen.

„Není třeba být Steven Hawking, abyste si spočítali, že spousta planet musí být téměř identických.“

Co se týče samotného objevování vesmíru, je tu však ještě jeden další neduh, který ani tak nezáleží na hráčských preferencích. Variantnost celého vesmíru totiž není tak úžasná, jak nám bylo slibováno. Pokud vás baví neustálé těžení hornin a cestování skrze obrovský vesmír, brzy narazíte na to, že všechny planety jsou si velmi podobné. Ano, někde je více písku, někde je spousta vody a někde se to zase hemží krásnou zelenou trávou. Ale po několika hodinách, kdy už navštívíte vícero planet, zjistíte, že není třeba být Steven Hawking, abyste si spočítali, že spousta planet musí být téměř identických, vzhledem k jejich počtu versus možné proměnné (stromy, tráva, voda, keře, louky apod.).

No Man's Sky je vlastně herním modelem teorie více vesmírů. V takovém množstvím planet je jednoduše jisté, i za předpokladu opravdu velkého množství proměnných, že musí být velké množství planet jednoduše téměř nebo i dokonale identických.

Herní algoritmus vybírá z tzv. seedu určité proměnné, které definují podobu planety. Její fauny a flóry, materiálů, členitosti či rozmístění nerostů. Pokud jste hráli Spore, kde se podobným způsobem tvořili živočichové, jistě vám dojde, že právě fauna ve výsledku budí především rozpačité dojmy. Pokud si vzpomínáte na ukázku z E3 2014, která ukazovala pestrobarevný svět, kde se na malém prostranství proháněli krásní tvorové připomínající dinosaury, ale i aktuální živočichy, dnes už se ví, že šlo o předem připravenou a především naskriptovanou ukázku. Realita je totiž zcela jinde. Vzezření živočichů vypadá často velmi komicky a častokrát jde pouze o tělo, kterému byly násilně naroubovány rozmanité končetiny a hlava. Někdy stavba těla jasně ukazuje, že by se mělo zvíře pohybovat po čtyřech, ale přitom se krkolomně, jako plastová hračka, pohupuje po dvou. Vrcholem je pak fakt, že všechny, naprosto všechny druhy zvířat útočí stejným způsobem. Jednoduše se proti vám rozběhnou a narazí do vás.

Věřím, že předchozí řádky jasně naznačují, co jsem se snažil vysvětlit. No Man's Sky nabízí tak velký prostor plný variantnosti, že je ve výsledku vlastně prázdným vesmírem, který nenabízí nic zábavného či rozmanitého. Nechci říct, že hra nedokáže vykouzlit poutavé scenérie, většinu času ale narazíte na planety, které jsou prostě takové nijaké.

Přežití a akce

Ruku v ruce jde s objevováním i boj o přežití. Zatímco se vějička autorů na rozmanitost trošku minula účinkem, co se týče boje o přežití, zde se naplnily všechny sliby. Neustále je třeba sledovat stav vašeho skafandru, který vás chrání před nepříznivými vlivy navštívených planet. Tu je 80 stupňů Celsia, tady zase mrzne. Jinde padá kyselý déšť a jinde vás srší písečné bouře. Někde je radost se potápět, jinde vám voda rozleptá skafandr do několika minut. Není se však třeba bát vydávat se na zdlouhavé cesty po svých, jednoduše dobijete klesající indikátor natěženými materiály. I tak ale sem tam přijde smrt. Ať už vaší nepozorností, nedostatkem surovin (okamžiky, kdy hledáte s posledními zbytky kyslíku potřebnou horninu, je příjemným a adrenalinovým rozptýlením v jinak nudné hratelnosti) nebo prostě jen špatným krokem do prázdna. Smrt ve hře však není tak fatální, jak by se mohlo zdát. Pouze se zrodíte u vaší lodě a můžete si dojít na místo své smrti pro zde nechaný obsah inventáře.

Čas od času dojde samozřejmě i na samotný boj. Na každé planetě jsou kromě zvířat i strážní roboti, kteří na vás zaútočí, pokud se začnete chovat dle jejich uvážení nepatřičně. A zde přichází na řadu vaše těžební pistolka, která má jako druhý režim i možnost palby. Bohužel samotný boj je ódou na trapnost. Jednak se zaměřování zaseklo někde daleko před alfa testem, samotné střílení navíc spočívá pouze v tom, že když se vám podaří namířit na nepřítele, držíte trigger, dokud nepřítel nepadne, nebo se vám nepřehřeje vaše pistolka. Jak zábavné.

Jenom o kapku lepší jsou boje ve vesmíru. Přeci jen vesmírná loď má více co nabídnout. O moc velká paráda to ale není. I boj ve vesmíru je velmi monotónní a i když máte na výběr z variabilnějšího arzenálu, moc zábavy nenabídne. Nepřáteli vám jsou vesmírní piráti, kteří většinou bojují ve větším počtu a vzhledem k omezenému manévrování s lodí, která je dána pohledem z první osoby, si vždy vyberete jeden cíl a ten slepě následujete, dokud nepadne. Vesmírné bitvy však rozhodně nehýří ani andrenalinem, ani nijak velkou zábavou.

Obchodování

To, že je prakticky jedinou náplní hry těžení surovin, jsme si již vyjasnili. Ale co s nimi? Většinu sice spolyká vaše výzbroj a loď, ten přebytek však můžete prodat na vesmírných stanicích, kde za ně získáte vesmírné Jednotky, což je univerzální měna, za kterou si lze pořídit prakticky vše. Stanici najdete v každém solárním systému a připomíná futuristickou hranatou pseudoplanetu. I zde se dotknete paradoxu, který se vleče celým No Man's Sky. Hra je sice obrovská, ale neustále naráží na fakt, že její variabilita a rozmanitost je místy až tragická. Každá vesmírná stanice totiž vypadá zcela identicky a nutno dodat, že její level design připomíná herní produkci minimálně deset let dozadu, a to jsem ještě některé starší klasiky musel urazit. Podobně jsou na tom i jiné objekty, které jsou rozesety po celém herním vesmíru. Nejen že působí velmi uměle a genericky, bez nějakých lidských detailů. Jako facka do obličeje pak působí to, že je úplně jedno, kolik světelných let urazíte, jak planeta vypadá a z čeho je složena. Prostě na ni najdete stejnou budovu, jako na planetě nacházející se na druhé straně vesmíru.

Zpět ale k obchodování, bez kterého se neobejdete. Materiálů, které lze sbírat, je totiž poměrně dost a člení se do několika druhů, které se dále větví. V praxi to funguje tak, že železitých prvků je hned několik, avšak pouze jeden z nich lze použít například na dobití trysek vaší vesmírné lodě. Z počátku budete jistě mírně rozpačití z jejich velké variability, maximálně po hodince hraní se ale vše dostane rychle pod kůži a budete vědět, který prvek je na co vhodný. Podobně jako já budete mít samozřejmě z počátku hry nutkání sbírat a těžit vše, co uvidíte.

Bohužel velmi rychle brzy narazíte na fakt, že váš inventář je co do místa velmi omezený a podobně je na tom i inventář vaší lodi. Trošku nelogické, přesto funkčně chvályhodné je rozhodnutí tvůrců umožnit odeslat z vašeho inventáře kdykoli a cokoli do inventáře vaší lodi, i když je kilometry vzdálená. I tak ale budete s místem bojovat neustále. Za těžce nasbírané Jednotky sice budete moci rozšířit svůj inventář, ale jde o sakra velkou investici. V případě lodi stačí „pouze” najít nebo si koupit loď s větším inventářem, ale ani to není zase tak úplně jednoduchá záležitost, kterou byste dělali co hodinu.

„Zatímco vizuálně se inventář hodně inspiroval Destiny, funkčně zaostal o několik tříd.“

Vrátit se však musím zpět k inventáři a je jedno, jestli lodnímu či přímo vaší postavy. Zde je opět bohužel vidět, že se tvůrcům podařilo vytvořit skvělý systém, který vygeneroval dech beroucí obsah, opět ale selhali ve snaze na zmíněný obsah naroubovat zábavnou hru. Zatímco vizuálně se inventář hodně inspiroval Destiny, funkčně zaostal o několik tříd. Vždy je třeba tlačítko zmáčknout, podržet a čekat, než doběhne kulatý indikátor vaší akce. A vzhledem k tomu, že v inventáři budete trávit hodně času a už tak budete frustrování jeho omezeným prostorem, absolutně nechápu, proč je třeba zdržovat ještě hráče čekáním na něco, co vůbec nemá žádný smysl.

Inventář pak slouží také ke craftování nových materiálů a součástek, zde je třeba naopak autory pochválit za dobrou přehlednost, protože věcí k vytvoření není zrovna málo, takže je potěšující, že se díky přehlednému systému nabídek brzy zorientujete. I tu se ale nabízí jedno velké „jenže”. Vylepšení, která si budete vyrábět, totiž působí genericky jako celá hra a postrádají určitou rozmanitost a variabilitu. Postupem času si tak budete vytvářet štít, který vydrží o 10 % déle. Pak o 20 % a později o 30 % a tak dále. Stejně tak si vylepšíte těžební pistolku, která těží trošku rychleji, více rychleji a nakonec ještě více rychleji. To je ale tak vše.

Všechno je špatně?

Pokud bych sesumíroval předchozí řádky dohromady, No Man's Sky nabízí úchvatný svět, vytvořený úchvatnou technologií. Myslím si, že 99,9 % z nás si nedokáže ani z mála opravdu reálně představit, jak je svět této hry obrovský. Autorům se podařilo vytvořit něco, co opravdu nemá obdoby, bohužel ale selhali v naplnění tohoto vesmíru něčím, co by se dalo nazvat dobrou hratelností, pnutím hrát hru více než jen jednu hodinu či třeba nějakým odkazem samotných autorů. Brzy totiž zjistíte, že na každé planetě budete dělat to samé dokola. Posbírat dost surovin, dobít trysky, vycraftit materiál pro vytvoření paliva pro warp pohon a odcestovat do jiného systému. A tam zase znova. V průběhu toho všeho sice budete po málu zažívat něco, co by se dalo nazvat postupem, ale jde o opravdu malé krůčky, které pro většinu hráčů nebudou motorem, který by je nutil hrát dál a dál. Postupem času si totiž budete moci vylepšovat své vybavení a jednoho dne si možná koupíte svou vysněnou loď, ale většina hráčů při této cestě odpadne už na startovní čáře. Přesto hra nabízí něco jako cíl – dostat se do středu vesmíru. Což je samozřejmě skvělý cíl. „Co tam je?“ „Jak to tam vypadá?“ „Co se stane, až se tam dostanu?“ Zároveň jste ale vrženi do role zotročeného stavitele obrovské pyramidy, přičemž jejího dokončení se nikdy nemůžete dožít.

Jakoby se autoři snažili přidat na poslední chvíli obsah, který by nás přeci jen nutil ke hře se vracet, ovšem učení se mimozemského jazyka slovo po slovu nebo snaha zjistit, kdo je ten tajemný Atlas a jestli má v tomto vesmíru nějakou větší roli, není hnacím motorem, který by si hra zasloužila.

Troufnu si říct, že většina dnešních hráčů dá od hry velmi brzy ruce pryč. Její příslib je sice zajímavý a na papíře toho hodně nabízí, je to ale hezká pouťová atrakce, která sice přiláká davy lidí, ale brzy se okouká a příště už nikdo nepřijde. Přesto přese všechno jde ale stále o skvělou hru pro velmi úzkou skupinu hráčů. Pokud vás bezmezně baví objevování neznámého a stále opakující se unifikovaná náplň hry vám nebude vadit, můžete u No Man's Sky zůstat na opravdu dlouho. A tím opravdu dlouho myslím opravdu, ale opravdu dlouho.

„K čemu je možnost pojmenovat objevenou planetu či živočišný druh, když šance, že nějaký jiný hráč váš objev spatří, je prakticky nulová?“

No Man's Sky je extrémně rozporuplným titulem, který fascinuje především svou rozlohou. Při troše kritického myšlení ale spoustu hráčů napadne, že právě ona rozloha může být také velkou nevýhodou. Jak by asi vypadala hra, kdyby měla „pouze” stovku planet, přičemž každá z nich by byla alespoň trochu poupravena a přikrášlena lidskými designéry? Kdyby se autoři zaměřili více na... Nechci říct rovnou příběhovou linku, ale měli by o něco více snahy vytvořit jakousi vějičku, která by hráče nutila objevovat další a další planety? K čemu je totiž možnost pojmenovat objevenou planetu či živočišný druh, když šance, že nějaký jiný hráč váš objev spatří, je prakticky nulová? Jak moc by vás bavilo dávat fotky z dovolené na Facebook, kdybyste byli jediným uživatelem?

I vesmír může spadnout

Výslednému hodnocení pomohlo, že jsme testovali PS4 verzi hry, protože verze pro osobní počítače je v mnoha případech schopna připravit hráče o rozum. Padání snímkování až na jednociferná čísla jsou paradoxně tím menším problém verze pro PC. Čas od času jsou save pointy od sebe poměrně vzdáleny a majitelé osobních počítačů by mohli vyprávět, jak často jim hra spadla. Možná si zprvu mysleli, že narazili na červí díru (pozor, i ty ve hře jsou!), nebo dokonce samotnou singularitu, ale odpověď byla daleko jednodušší. No Man's Sky je bohužel technicky nedokonalá a nestabilní hra. I konzolová verze trpí technickými nedostatky, i když naštěstí ne tak velkými. I mě hra několikrát spadla, pravdou je, že po prvním updatu se vše rapidně zlepšilo a stejně tak i snímkování při warp rychlosti už nezlobilo tolik jako dříve.

Obrovská rozloha vesmíru a žádné načítací obrazovky si však vybraly svou daň ve vizuálním zpracování. Autoři poměrně dobře maskují horší vizuál velmi pěkným uměleckým zpracováním, který má náběh až do komiksové grafiky, ale často si všimnete slabší kvality textur a především jejich pomalého doskakování, jež vás praští do očí pokaždé, když budete letět se svou lodí těsně nad povrchem libovolné planety. Ve výsledku hodně záleží právě na tom, na jaké planetě se nacházíte a jak je namixována její fauna a flóra. Častokrát se stane, že byste umačkali tlačítko pro screenshoty, jindy se zase ocitnete na nevzhledné hroudě čehosi, co si vaši pozornost rozhodně nezaslouží.

Podobně je na tom vlastně celá hra. Někdy vás šíleně nudí a irituje nezajímavý a neoriginální obsah, jindy vás prudí nedotažené herní mechaniky či do oči bijící nesmysly, jako je skála vznášející se ve vzduchu poté, co odtěžíte část, kterou byla spojena se zemí. Pak ale přiletíte na vodní planetu, kde se to hemží zajímavými korály a při letu na orbit planety vás uchvátí nesmírná paleta barev. Bohužel těch negativních zážitků je více, než těch pozitivních, přesto není No Man's Sky hrou, kterou by bylo třeba shodit se stolu s nálepkou „špatná hra”. Pouze obsahuje spoustu nedodělků, které bohužel překrývají její fundamentální premisu nekonečného vesmíru.