Persona 5 – podařený návrat osobností

Recenzovaná verze: PlayStation 4

Když jsme před pár roky poprvé uslyšeli o pátém regulérním dílu série Persona, nechtělo se některým ani věřit, že je to pravda. Byl jsem na tom stejně, a to jsem sérii objevil až v době, kdy byla na trhu „čtyřka“ v Golden edici a všude kolem se tancovalo v Dancing All Night anebo bojovalo v Areně Ultimax. Persona 4 se pro mne po pár hodinách stala ikonou JRPG (klidně nemusíte souhlasit) a i když bych si ji rád dal znovu, už jsem k tomu nedostal.

Než k tomu mohlo totiž dojít, objevilo se koncem roku 2013 ono první oznámení Persony 5 pro konzoli PS3 a pokud jste dění kolem sledovali, asi vám nemusím nic moc říkat, ale asi nejtěžší bylo nakonec sledovat vydání hry v Japonsku a doufat, že se na západ nedostane s moc velkým zpožděním. Naštěstí se to dalo vydržet a tak dnes můžete číst tyto řádky.

Návrat málo šedivé myšky

Začnu z druhého konce. S Personou totiž může mít hodně lidí zvláštní problémy. A to nemyslím svou vlastní osobnost, ale sérii v podobě herních titulů. Hlavní hrdinové jsou nevýrazní, hrajou si navíc na Gordona Freemana (nebo si hrdina Half-Lifu možná hraje na Personu) a ještě k tomu se všechno rozjíždí neskutečně pomalu. Já osobně mám postupné dávkování informací, takřka pipetou po kapkách, hodně rád, ale znám lidi, které tento přístup vyloženě odrazuje.

Persona 5 je zářným příkladem přesně tohoto způsobu vyprávění. Na úvod dostanete obří ledovou sprchu, díky které okusíte všechno, co můžete mít a následně se sprchový kout vymění za pomalou informační kapačku, kterou dopředu mentálně tlačíte snad úplně vším, co máte po ruce. Nechci zbytečně házet jeden spoiler za druhým a tak se budu držet spíše na všeobecné rovině a moc vám toho neprozradím. Přeci jen je lepší si na všechno přijít sám

Jen nakousnu. Samotný úvod Persony 5 je takřka jejím příběhovým koncem, a když díky němu začnete cítit, jak vám rostou herní svaly, a cítíte se jistý v kramflecích, jste velmi rychle hozeni o určitý časový úsek zpět, na úplný začátek zápletky. Jestli vám od teď bude hlavní hrdina sympatický nebo ne, záleží na vašem vkusu. Pro mne osobně jde spíše o podivný typ a seděl by mi někdo víc tuctový nebo naopak výraznější. Tento středoškolák na mne prostě nepůsobí moc důvěryhodně. Měl jsem mu problém uvěřit všechno to, co udělal a proč se kvůli toho musel přestěhovat jinam. Prostě taková šedá myš, tvářící se jako někdo zajímavý.

Naštěstí všechno je rozmělněno prvotními krůčky ve hře a vy se začnete chovat stejně, jak byste se zachovali i v reálné situaci. Bloudíte po městě a nevíte, čeho se máte pořádně chytit. Jednotlivé lokality města nejsou nějak převratně rozlehlé, ale dokážou vás dostatečně zmást. Něco jako když úplný vesničan přijede do velkoměsta vůbec poprvé a neví, kam má jít a co dělat. Lidé jsou nepříjemní, prostředí neosobní. Když se konečně dostanete do kavárny, kde budete v podkroví bydlet, deprese se ještě znásobí nepříjemným chováním majitele a příšerně vypadajícím pokojem, kde máte bydlet.

Skoro se vám ani nechce pokračovat dál, ale tady se projevuje mírná genialita tvůrců, kteří po každé sebemenší, ale důležité události (při každém setkání s důležitou osobou) vám naservírují optimálně dlouhé pokračování úvodní scény nebo naopak krátký flashback z události před přesunem na nové působiště. Vy tak postupně zjišťujete, že ona zdánlivá současnost je vlastně retrospektivním vyprávěním, sbíhající se dohromady ke konci hry.

Každý něco před ostatními tají

Výše popsané pomalé vyprávění příběhu není nic pro hráče, kteří vyžadují velké množství rychle naservírovaných informací, obrovské množství dějových zvratů a příběh, který má spád. Persona 5 se drží zažitého způsobu, při němž se všechno podstatné odtajňuje pěkně postupně a vám se vyplatí být trpělivý. Není kam spěchat, pokud vás něco zaujme a nemůžete se k tomu ve hře dostat hned, určitě vám danou lokalitu, osobu nebo předmět, dovolí navštívit nebo koupit později. Třeba potkáte v kavárně zajímavou slečnu a chtěli byste si s ní promluvit víc. Ale třeba se z ní vyklube vaše osobní dodavatelka léků. Nebo jste se chtěli projít po obchodech? Musíte vydržet, svou šanci určitě dostanete.

„Persona 5 se drží zažitého způsobu, při němž se všechno podstatné odtajňuje pěkně postupně a vám se vyplatí být trpělivý.”

Tak nějak se dá ve zkratce popsat celý princip hry. Chodíte do školy, bavíte se s lidmi, u některých bezvýznamnějších můžete “tajně“ poslouchat jejich rozhovory, anebo občas zaslechnete jízlivou poznámku směrem k vaší osobě. A i když se to nezdá, je dobré věnovat místní šuškandě pozornost, občas se dovíte zajímavou informaci, kterou zužitkujete později.

Podobně se vlastně velmi laxně setkáváte i s přímými aktéry celého příběhu. Ať už jde o vaše parťáky, tak o postavy, vůči kterým se snažíte “bojovat“. Vše chvilku trvá, musíte si počkat, než se stanete kamarády a ještě déle, než se objeví první Persona. Ale to nevadí, hlavním tahákem Persony 5 je styl, kterým dokáže prezentovat klíčové zvraty. Ať už čekáte na cokoli a jakkoli dlouho, když už konečně přijde onen okamžik, tak si ho vychutnáte všemi smysly. Hudba, scéna, hlášky, všechno je skloubeno neskutečně stylovým způsobem.

Když se třeba objevila persona našeho hlavního hrdiny, který je mimochodem opět bezejmenný a záleží pouze na vás, jak se bude jmenovat, byla předělová animace na jednu stranu nechutná, na druhou stranu opravdu velmi efektní. A stejně to pokračuje i u ostatních postav. Strhávání si masky přetvářky a projevení skutečné Persony daného člověka vás nepřestane fascinovat až do konce hry.

Nejen bojem živ je člověk

Pokud za sebou nemáte ještě ani jednu Personu (neohlížejte se za sebe, na mysli mám jednotlivé díly herní série), tak je nasnadě upozornit na jednu důležitou vlastnost těchto her. Sice jsem to už nakousl výše a tak jen zopakuju. Věnujte pozornost všemu, co kdo řekne. Ve škole můžete být kdykoli vyvolán a správnou odpovědí si vysloužíte uznání spolužáků a hlavně si zvyšujete statistiky. A pokud si třeba zapamatujete části rozhovorů, můžete je v budoucnu použít pro rozhodování se, jakou odpověď zvolíte.

Dost podstatnou částí Persony 5 jsou totiž, stejně jako u předchozích dílů, rozhovory. Díky nim se posouvá dopředu příběh, díky nim se budují vztahy s dalšími postavami a díky nim můžete třeba získat slevy v obchodech. Rozhovory jsou obvykle statické a vaše alter ego mlčí jako zařezané, ale občas nastane situace, kdy volíte mezi předpřipravenými odpověďmi. Z jejich formulace ale většinou pochopíte, jestli dotyčného zaujmete nebo naštvete nebo budete vypadat, že vám to je jedno. Navíc si s některými lidmi aktivně budujete vztahy a podle toho s kým mluvíte, navyšujete statistiky nejen vám samotným, ale přeneseně hlavně personám, což se projeví v boji. Každé personě je přiřazena jedna karta z tarotu, konkrétně z velké arkány. Ta vlastně prezentuje povahu persony a podobně jsou na tom také všechny důležité herní postavy. Čím víc času trávíte třeba s Ryujim (karta Chariot, česky Vůz), tím silnější budou v boji persony se stejným naturelem. Igor třeba prezentuje kartu Blázna (Fool) a prodejce zbraní Munehisa Iwai zase Viselce (Hanged Man).

Boj byl, je a určitě i bude druhou podstatnou částí Persony. V pátém díle probíhá v takzvaných Palácích, což je materiální zhmotnění představ lidí, které musíte obrátit na správnou cestu. Většina z nich má totiž falešné představy o tom, co je správné a vy jim můžete ukázat správnou cestu. Jen to není jednoduché a neobejde se to bez menšího násilí.

Princip celého obrácení na správnou cestu, nebo možná „strhnutí masky“ a odhalení pravdy, je de facto nalezení a následné ukradení pokladu v Paláci, získání pozornosti dané osoby a konfrontace s jejím “zlým“ já.

Boj samotný je intenzivní a častý. V Palácích se pohybují staré známé Stíny (Shadows), za kterými se schovávají další typy person. Boji se můžete vyhnout plíživým pohybem kolem, přeci jen si říkáte Fantomoví zloději srdcí (Phantom Thieves of Hearts), nebo jej můžete začít jako první a získat výhodu prvního úderu. Pokud vás ale Stín překvapí dřív než vy ho, je iniciativa na jeho straně a začíná svým útokem. Každá persona má ale své slabiny a na vás je, abyste je co nejdříve našli a využili. A když se vám podaří všechny persony v jednom kole knock-outovat (využít jejich slabiny), můžete přejít do ultimátního útoku nebo je ukecat a získat z nich peníze nebo předměty navíc. Nebo je dokonce přesvědčit, aby se přidaly na vaši stranu.

„Oproti předchozímu dílu mi přišly boje intenzivnější a rychlejší, ale až když vám přijdou pod ruku všechny možnosti a začnete jednat automaticky.“

Aby boj probíhal podle vašich představ, můžete své spolubojovníky komandovat nebo je naopak nechat jednat automaticky. Vše záleží na vašem rozhodnutí. Můžete využít vlastností jejich person, můžete útočit fyzicky a dokonce i střílet. Oproti předchozímu dílu mi přišly boje intenzivnější a rychlejší, ale až když vám přijdou pod ruku všechny možnosti a začnete jednat automaticky.

A hlavně, každý úspěch je korunován opravdu povedenou animací nebo stylovým obrázkem. Povede se vám spojený útok a zabijete všechny persony, odměněni jste výbornou ilustrací. Skončíte úspěšně boj, čeká vás přehled získaných peněz, předmětů, zkušeností, jako u jiných her, kde jde o strohý výčet? Tady jde o krátkou animaci, která JE prostě stylová a i když je vlastně pokaždé stejná, neomrzela mne a vůbec se neokoukala. Abych řekl pravdu, na ni jsem se těšil po každém souboji nejvíc.

Pozvánka do vězení

Dalším charakteristickým rysem Persony je všem známý Sametový pokoj (Velvet Room). Jeho osazení se od minula změnilo a Margaret a Marie (v Golden verzi) byla nahrazena dvojčaty Carolina a Justine. Nicméně zákeřně působící Igor stále sedí ve svém křesle a stále nabízí stejné služby. Vzhledem se tentokrát místnost podobá vězení a jeho vzhled vlastně ukazuje, jak se Phantom Thieves of Hearts cítí omezeni pravidly společnosti a že své zločiny dělají jen proto, aby ukojili své touhy po svobodě. Na konci hry se ale ukáže pravá podstata osazenstva Velvet Roomu, ale na to si musíte počkat sami.

Vchody do pokoje jsou na několika místech, v Tokiu je najdete v Shibuje a Shinjuku a chrání je Caroline, ale jeden také najdete u vstupu do každého Paláce, kde je chrání Justine. Uvnitř můžete registrovat své získané persony a hlavně je můžete spojovat a vytvářet nové. Fúzí je opět několik druhů, můžete spojovat dvě nebo více person s tím, že vyberete jednu a postupně přiřazování druhé zjišťujete, co vám vznikne. Nebo proces obrátit. Vybrat si výslednou personu, a pokud máte řádné objekty na spojení, provést fúzi. Ta je ale v pátém díle pěkně násilná. Carolina a Justine vezmou persony, hodí jim pytel přes hlavu a šoupnou pod gilotinu. Tento krok je plný celkem primitivního násilí, ale je udělán s důrazem na myšlenku Persony 5 a jen podtrhuje stísněnost a svázání lidí společenskými normami.

Vadí – nevadí

Persona 5 je ale také kontroverzní záležitost. Stejně jako předchozí díly nabízí hodně a přitom vás omezuje herním časem. Ve hře běží fiktivní čas a vy si můžete vybrat z velkého množství různých činností, ale jako v normálním životě stihnete jen některé. Odpoledne můžete trávit v obchodech, společně s kamarády či vyrábět užitečné předměty. Každá činnost přinese nějaké ovoce do statistik, ale jak si vybrat tu nejlepší?

„Odpoledne můžete trávit v obchodech, společně s kamarády či vyrábět užitečné předměty. Každá činnost přinese nějaké ovoce do statistik, ale jak si vybrat tu nejlepší?“

Navíc vás tlačí některé termíny. Třeba palác musíte mít vyčištěný do nějakého data a nejde projít všechna jeho patra a místnosti za jedinou noc. Naštěstí v každé lokalitě najdete bezpečný pokoj, kde lze nejen uložit dosavadní postup hrou, ale při příští návštěvě se od vstupní brány přenést rovnou do takovéhoto pokoje. Šetří to čas a hlavně zdraví.

Bohužel se Personě 5 nevyhnulo pár nešvarů. Některé mi osobně vůbec nevadily, ale jiné ano. První skupina jde zařadit do sekce „protože JRPG“. Velkému množství hráčů mohou vadit statické dialogy, které jsou v dnešní době několikanásobně překonané, ale v japonských hrách se stále udržují. Může vadit i němý hlavní hrdina a také nemožnost udělat ve volném čase všechno, co byste rádi. Faktor času je hodně limitující.

Někomu také můžou vadit relativně malé mapy, mezi kterými naštěstí funguje načítání velmi rychle. Stejně tak můžete procházet postavami, které zaplňují město nebo školní budovu. Není to přirozené, ale ve hře to nevadí a pomáhá to hratelnosti. Mne osobně tyhle věci nevadí, jsou součástí série Persona nebo vyloženě zapadají do žánru, ale věřím, že mohou některé části západního publika vadit.

Další skupinou jsou už ale faktičtější drobnosti. Třeba pohyb postav není zrovna nejelegantnější. Nejen že hlavní hrdina vypadá při pohybu, jako kdyby měl epileptický záchvat, ale někdy je problém trefit se přesně tam, kam chcete jít. Naštěstí je prostředí plné neviditelných stěn, takže pády do neznáma nehrozí. Stejně tak mi přišla orientace v menu obchodů trochu zbytečně „uklikaná“. Nedokážu říct jak, ale podle mne by šlo celé menu udělat trochu jednodušeji a přehledněji. Největší výtkou je ale nemožnost udělat screenshot z hraní. Persona 5 dovoluje využít Share tlačítko na ovladači konzole PS4 pouze v několika místech a to nejsou zrovna ty, které byste si rádi uložili v paměti. Je to velká škoda, proto taky nemáte v této recenzi žádné naše obrázky z hraní.

Nicméně těchto pár chybiček hře rádi odpustíte, protože právě její pohodový styl, bezvadný hudební doprovod a z dnešního pohledu netradičně zpracovaný příběh s přehledem vyváží všechny nedostatky.

Personu 5 koupíte v našich obchodech Xzone.cz a GameExpres.sk.