Prosincové ohlédnutí redakce

Čím jsme se bavili v prosinci a na co se těšíme v lednu.

Reklama

Martin Zavřel

Předně bych vám chtěl opět velmi poděkovat: letošní rok pro Zing znamenal další růst návštěvnosti oproti roku minulému a tak nějak si říkám, jestli s ohledem na velikost českého (a slovenského) herního trhu vůbec ještě máme kam ta čísla posouvat. Člověk by si měl dávat zdravé cíle a já si proto říkám, že bych byl vlastně úplně spokojený, kdyby se nám dařilo také v roce 2022 udržet současnou návštěvnosti magazínu. Samozřejmě je nám ale jasné, že nesmíme "usnout na vavřínech" a plánujeme pro vás nové druhy obsahu.

Rok 2022 vypadá po stránce očekávaných her naprosto neskutečně a osobně řeším poměrně vážný problém, jak vůbec přežít únor, protože si neumím moc představit spánek ani jinou činnost, jakmile se mi bude na SSD disku hřát něco jako Horizon 2, Elden Ring nebo Witch Queen. I zbytek roku ale vypadá "děsivě" po stránce spánkového režimu, ať už jde o pokračování legendární Zeldy, druhého Stalkera, druhý severský výlet Kratose nebo třeba Starfield, od kterého mám osobně velmi, velmi vysoká očekávání.

Je samozřejmě možné, že nějaká z těch očekávaných pecek sklouzne do roku dalšího, ale stejně tak je jisté, že se během 2022 vynoří několik nečekaně zásadních indie hitů, jako se to povedlo i letos. Každopádně se na to velmi těším a budu moc rád, pokud u toho budete s námi. Přeji vám všem hravý a veselý nový rok.

Ondřej Partl

Prosinec byl pro mě konečně příležitostí, kdy vypustit a dát si od Zingu trochu oddych. To se mi však minimálně v první polovině příliš nepovedlo, jelikož jsme se společně s několika dalšími kolegy vydali do vězeňského podzemního komplexu v akci GTFO, která nás stál mnoho nervů, avšak také nás odměnila zajímavým zážitkem, jenž v dnešní vyměklé době nemá příliš obdoby. Kromě toho jsem si taktéž odkroutil zhruba 12 hodin v kompletně novém DLC pro Kingdoms of Amalur: Re-Reckoning, jenž konečně vytvořilo důvod, proč si tento remaster zakoupit.

Avšak něco málo jsem odehrál i ve svém volném čase, jen tak pro zábavu. Jakožto velký fanoušek Gothica jsem tedy nemohl minout obrovskou modifikaci The Chronicles of Myrtana: Archolos, která na mě dýchla tou mou oblíbenou atmosférou, hratelností a zážitkem, kvůli němuž tuto sérii miluji. To mě následně nabudilo na to, abychom si s kamarádem opět rozehráli Outward, který s hrami z této série sdílí nemálo styčných ploch. Vánoce mi taktéž konečně nadělili Returnal, v němž jsem ale příliš času stále nestrávil. Ale z toho mála mohu říct, že je to fajn, jen ta kombinace arkádové hratelnosti a dospělého příběhu/světa mi úplně nesedí.

Nicméně na pronikání do tajů nepřátelské planety Atropos bude zřejmě mnoho času v lednu, jelikož videoherní portfolio tohoto měsíce působí opravdu velice chudě, kdy tam osobně horko těžko nalézám něco, co by mě zajímalo. Snad jen střílečka Kingdom of the Dead by mohla stát za hřích.

Jakub Žežule

Ačkoliv jsem poslední pavoučí film zatím neviděl (a ani nevím, jestli se na něj vypravím), nejvíc herního času jsem v prosinci strávil u remasterované verze Spider-Mana pro Playstation 5. Originál jsem dohrál teprve loni, ale vzhledem k tomu, jak moc mě na PS5 letos bavil Miles Morales, pustil jsem se do druhého průchodu Parkerova dobrodružství automaticky a bez výčitek.

Kromě nového obličeje hlavního hrdiny je v tomhle cenově poněkud přepáleném remasteru největším rozdílem 60 fps, která pohybu a akci nesmírně svědčí. Raytracing (pokud ho zapnete) je většinou taky fajn, jen na některých místech působí dost nevhodně - jinými slovy občas vás praští do očí povrch, který se odráží a působí vyleštěně, byť v reálu by to tak určitě nebylo. Trochu mi to připomíná dobu, kdy startovala PS4 a některé hry měly takový až nepřirozený lesk, jenž měl signalizovat příchod next-gen grafiky (AC4). Tohle je ale jenom takové rýpání, Spider-Man Remastered je totiž po většinu času fantastická jízda, které se člověk nemůže nabažit - hratelnost, grafika, hudba, příběh, postavy - všechno je tu parádní.

V druhém průchodu si také plnými doušky užívám všechny možné kostýmy, které působí místy dost vtipně. Stále platí, že nejsem fanoušek ,,odškrtávací" struktury openworldových her, kde naháníte waypointy, přesto je Spider-Man devítková hra jak vyšitá a já jsem moc zvědavý, s čím přijdou autoři ve dvojce. Už aby to bylo.

Dominik Tománek

Prosinec byl pro mě znamením herního sucha. Sérií Halo jsem naprosto nepolíbený, tudíž to vydání Halo Infinite šlo mimo mě. Během měsíce jsem však společně s kolegy z redakce zápasil s výbornou kooperativní hrou GTFO. Byly to hodiny plné utrpení, chuti rozkopat počítač a depresí, ale ve výsledku to byl kvalitně strávený čas, všechny výše popsané pocity totiž nebyly ani tak způsobeny hrou, jako spíš naší neschopností správně spolupracovat.

Se sebetrápením jsem nepřestal ani na Nintendu, konečně jsem si totiž pořídil oblíbenou roguelike Hades. Hrou se postupně prokousávám po volných večerech, jedná se o opravdu kvalitní počin, do kterého se snad naplno pustím během vánočního víkendu.

S nadšením jsem si taky vyzkoušel příchozí Chapter 3 ve Fortnitu, který uvedl naprosto skvělý event The End. Fortnite je hrou, která pravidelně rozpoutává diskuze i u nás na webu. Trochu mě mrzí, že se okolo této hry točí taková míra předsudků. Jasně, motá se kolem ní dětská toxická komunita a mechaniku stavění nejsem ani po roce hraní schopný pochopit, ale péče, kterou do hry tvůrci z Epic Games dávají je za mě obdivuhodná.

Ani leden pro mě nechystá žádná očekávání, snad se tedy dostanu k dohrávání různých restů.

Daniel Jarocký

Tradičně slabší prosincová nabídka na poli nových her způsobila, že jsem se až na jednu výjimku věnoval starším kouskům. Onou výjimkou je kooperativní titul GTFO, který vyniká hororovou atmosférou a hutnou obtížností. V prosinci jsem se po delší přestávce vrátil k druhému Euro Truck Simulatoru v jeho dosud posledním mapovém rozšíření s názvem Iberia. Nějaký čas jsem opět věnoval Forze Horizon 5, z čehož už se stává pěkná tradice. V rámci příprav na vydání nového dílu jsem po letech opět rozehrál Horizon: Zero Dawn. Tentokrát však na PS5 s vyšším frameratem a rozlišením. Hra ostatně i dnešní optikou vypadá velmi dobře a stejně tak se i hraje.

Leden vypadá na rozdíl od dalších měsíců jako poklidné období. Určitý klid před bouří naruší jedině Uncharted: Legacy of Thieves Collection, ke kterému se ale nejspíš dostanu až začátkem února. Řada PC hráčů se nepochybně těší na God of War, jehož vydání představí další velkou značku PlayStationu i hráčům na počítačích. Jinak ale bude leden minimálně v mém případě ve znamení dohánění starších restů a přípravy na výrazně nabitější následující měsíce.

Jan Urbančík

Poslední měsíc roku 2021 je za námi, a přestože novými hrami příliš nabitý nebyl, oznámeními rozhodně ano. Ještě jednou se tak musím ohlédnout za The Game Awards, kde jsme viděli například působivou ukázku ze Senua’s Saga: Hellblade 2. Hlavně jsem se ale dočkal splnění mého velkého přání v podobě oznámení Alana Wakea 2, jenž se rychle stal mou aktuálně nejočekávanější hrou.

Ale teď už k samotným titulům, které jsem v prosinci dohrál. Tím prvním bylo rozšíření Aiko’s Choice pro Shadow Tactics: Blades of the Shogun, jež jsem také recenzoval a byl jsem s ním vesměs spokojený. DLC ale bohužel doplácí na to, že přišlo 5 let po vydání původní hry a žánr se od té doby zase o něco posunul, paradoxně díky Desperados 3 od stejných vývojářů. Druhou hrou byl Metroid Dread, který byl mou první návštěvou této série a byl jsem absolutně nadšený. Výborná a plynulá hratelnost, skvělý vizuál (vzhledem k tomu, že jde o Switch exkluzivitu) a nechybí ani parádní ozvučení a hudba. Jedinou větší výhradu mám k level designu, protože se často může stát, že se zkrátka zaseknete a bez návodu na internetu byste se neposunuli dál. To už je ale bohužel problém celého žánru metroidvania.

Poté jsem se pustil do nejočekávanější hry prosince, a tím bylo samozřejmě Halo Infinite. Všechny předchozí díly jsem si zahrál už dříve v letošním roce a na novinku jsem se opravdu těšil. Po dokončení ale musím říct, že jsem odešel poměrně zklamaný. Základ hratelnosti stále funguje, grappling hook je skvělým přídavkem a soundtrack je vyloženě výborný, podle mě nejlepší za celý rok. Tady ale klady v podstatě končí, příběh je poměrně nezajímavý, struktura misí je příliš repetitivní (stejně tak level design), nehledě na naprosto nezvládnutý open world. Ke konci už jsem se do hraní opravdu musel nutit, a to je něco, co jsem u Halo rozhodně nečekal.

Mezitím jsem hrál také PS exkluzivitu Spider-Man z roku 2018, kterou jsem si opravdu užil, a těším se, až se dostanu také k DLC a spin-offu Miles Morales. Tím se už ale dostáváme k poslední hře, kterou jsem letos dohrál, a tou je Mario + Rabbids Kingdom Battle. Pokud jste fanoušci XCOMu a tahovek obecně, stejně jako já, tohle je povinnost. Na první pohled nelogická kombinace funguje dokonale, nejen co se týče humoru, ale také hratelnosti. Ještě víc jsem si pak užil rozšíření s Donkey Kongem a už se nemůžu dočkat pokračování Sparks of Hope, které má vyjít příští rok.

A co nás čeká v lednu? Kromě několika PC portů také pár nových her, osobně se nejvíc těším na Pokémon Legends: Arceus, ačkoli od hry nemám žádná přehnaná očekávání. Celkově je však leden pouze taková příprava na mnohem nabitější únor.

Mikuláš Stoklasa

Tak tady zase máme konec roku. Pro mě asi nejhorší období, protože veškerá vánoční horečka a novoroční šílenství ve mě spíše spustí deprese a melancholii, než slibovanou pohodu. Nicméně je to naštěstí období volna, během kterého můžu dohánět vynechané hry z celého roku. A tak jsem se pustil do Life is Strange: True Colors. Sakra tohle se vlastně docela povedlo! Prostředí Heaven Springs, u něhož je jediná škoda, že je fiktivní, působí příjemným dojmem. Výborný je bez okolků soundtrack v podobě smrště indie rockových písní. Můžete se mnou nesouhlasit, ale sympatická mi byla i hlavní postava, Alex Chen. Naopak příběh mě trochu zklamal. Po celou dobu byl celkem předvídatelný a hlavní zápletka byla vlastně prozrazena ještě při vydání. No a samotný konec potom působí odbytě a nedodělaně. I tak jsem si ale hraní vážně užil.

Nebylo to ovšem jenom Life is Strange. Vyzkoušel jsem Deathloop, ale hry od Arkane jsou pro mě takovým těžším oříškem, ke kterému se vracím několikrát v průběhu času, než je konečně dohraji. Takže jsem titul prozatím odložil a později se k němu určitě vrátím. Zatím se mi avšak stylizace moc líbí. Mnohem víc se mi líbí hlavní protagonisti, kteří se pomocí vtipných hlášek neustále popichují. S příchodem druhé série Netflixovského Záklínače jsem se také znovu pustil do toho herního, konkrétně do The Witcher 3: Wild Hunt. Upřímně musím opět žasnout nad tím, jak je tahle hra i po několika letech stále skvělá a jedna z nejlepších ve svém žánru.

No a z novinek jsem vyzkoušel jen tu nejočekávanější, Halo Infinite. Kupodivu jsem se u hry asi bavil o něco víc, než většina hráčů a recenzentů. Příběh mi přišel v rámci možností přijatelný a emotivní pasáže samozřejmě nechyběly. Povedený mi přišel taktéž gunplay, který (alespoň dle mého názoru) kotvička dělá ještě zábavnější. Hudební doprovod je opět mistrovsky provedený. Nicméně i já musím přiznat, že hra prostě působí nedodělaně, což je vidět u open worldu. Pár vedlejších úkolů, které se pořád opakují, a celkově zvláštní vzhled celého světa. Naprosto příšerné je využití vozidel, které se v zatáčkách a při kolizi chovají jako kus polystyrenu. Délka hry, o které se říkalo “The biggest Halo ever”, je také úsměvná, vezmeme-li v potaz, že skončíte s příběhem po šesti hodinách. Tak snad mají autoři nachystané alespoň nějaké DLC.

Z lednových her mě bohužel neláká ani jedna, tudíž tento měsíc využiji pro dohrání dříve vydaných titulů. Pravděpodobně se kouknu na Chorus, který mě zaujal, ale nebyl zrovna čas se mu věnovat. Zbytek měsíce budu připravovat svou psychiku, abych se nezhroutil. Proč? Protože v únoru vychází Elden Ring!

Ivan Jeziorek

Prosinec se nesl ve znamení šíleností. Když se na tento poslední měsíc v roce kouknu z pracovního hlediska, ukázalo se, že zdražování komponent teprve ukazuje svou sílu a pracovní šílenství může být ještě větší. Naštěstí dokázaly ostatní zážitky pracovní stres dostatečně rozptýlit. Z těch neherních budu mít ještě dlouho v paměti dopoledne strávené v ZOO Olomouc jako "ošetřovatel" hrabáčů kapských (vřele doporučuji) a těch herních bylo kupodivu taky dost.

Za prvé jsem dohrál, a sepsal, kompilaci Danganronpa Decadence, ale s dcerou jsme se vrhli na Switchi na logickou The Talos Principle. Nejde o novou věc, ale dlouho jsme ji měl v merku a musím říct, že jsem se částečně vrátil do doby "objevování" prvního Portalu. Zároveň jsem ale potřeboval vypnout mozek úplně a tak jsem sjel první díl NiniNinDays a pokud to pánbůh [čti manželka] dovolí, stihnu dvojku ještě před prvním pracovním dnem v novém roce.