Povedlo se tvůrcům převést kultovní trilogii na nejnovější konzole (a PC) se ctí?
Hráli jsme na: PlayStation 4 Pro
Devil May Cry patří mezi legendy herního průmyslu. Příběhy Danteho, syna démona Spardy, mají po celém světě milióny fanoušků, kteří nedají na svého hrdinu dopustit. Naposledy jsme se mohli věnovat osudům svérázného lovce pekelných zplozenců ve hře DmC: Devil May Cry, kterou v roce 2013 přivedlo na svět studio Ninja Theory. O své slovo se ale nyní opět hlásí Capcom. Vydavatel se již podruhé vydal cestou resuscitace původní série (první díl vyšel v roce 2001 na PS2, v roce 2012 vyšla HD verze pro PS3) a my se dnes podíváme, jestli se jedná o mlácení prázdné slámy nebo má smysl do aktualizace pro systém moderních konzolí (a PC) investovat.
Pláče ďábel ve vysokém rozlišení jinak?
Když se vrátím téměř dvě desetiletí v čase, vzpomínám si na tichou závist, která ve mně dřímala, když se kamarádi rozplývali nad novinkou Devil May Cry. V rámci akčních adventur typu Tomb Rider se jednalo o další klenot, jež nabízel hodiny digitální zábavy před televizní obrazovkou. V té době však nezavítal na počítače, takže pro mě byl nedosažitelný. Nadšeně jsem tedy přivítal oznámenou HD kolekci původních dílů na nejnovější konzole a plný elánu jsem se vrhl po Dantových stopách, abych si doplnil herní vzdělání.
„Z původního naprogramování modelů postav se nezměnilo vůbec nic, jen se vyhladily hrany, rozjasnily barvy a tím byla práce na „novém“ vydaní hotova.“
Mé první chvíle v démonickém světě byly opravdu rozpačité a já dával vinu především sobě, jako méně zkušenému znalci předlohy (byla původní hra opravdu tak graficky špatná?). S rostoucím časem s ovladačem v ruce mé pochyby spíše rostly a opravdu jsem přemýšlel nad tím, zda se mi nedostal na disk jiný produkt, než který jsem dostal za úkol posoudit. Marně jsem totiž hledal odůvodnění zkratky HD v názvu titulu. Nakonec mi tedy došlo, jak se to s celým procesem převodu DmC pro obrazovky s vysokým rozlišením má. Z původního naprogramování modelů postav se nezměnilo vůbec nic, jen se vyhladily hrany, rozjasnily barvy a tím byla práce na „novém“ vydaní hotova.
Nic naplat, mé rozhodnutí seznámit se s bájným titulem dětství přece nemůže překazit taková malichernost jako grafika. Promnul jsem tedy svůj zrak a rozhodl se absolvovat dobrodružství démonického floutka stůj co stůj. Po prvním spuštění mi vilný ženský hlas nabídl trojici příběhů, jež jsem se odhodlal absolvovat pěkně popořadě.
„Pokud se naučíte orientovat v chaotickém střídání záběrů, dostanete svou porci krvavé zábavy.“
První kontakt s pekelným ohněm absolvujete na tajemném hradě ovládaným démonickým vládcem Mundem. V druhém dobrodružství se vydáváte bojovat proti Ariovi, mocnému magnátovi plánujícímu návrat temného lorda Argosaxe. Třetí díl se více věnuje vztahu Danteho se svým dvojčetem Virgilem (správně vnímáte využití jmen z Božské komedie). Vzhledem k faktu, že jde o pouhý remaster, nečekejte v příběhových linkách absolutně žádnou změnu, což pamětníky vtáhne do nostalgie a nováčky neochudí o původní zážitek z počátku tisíciletí.
Historický kopanec
Na přebal krabičky Devil May Cry HD Collection by se měl umístit nápis „Ministr herního dějepisu varuje…“ nebo něco podobného, protože vaše prsty na ovladači se na vlastní nervová zakončení dostanou do kontaktu se sedmnáct let starými principy. Zřejmě největším šokem pro všechny bude statická kamera umístěná v rozích koridorových úrovní (Resident Evil 2 se hlásí o slovo), jež rozhodně nepřispívají k přehlednosti dění na obrazovce. Během pročesávání zástupů krvelačných monster mnohdy ztratíte orientaci a netušíte, kde se vaši nepřátelé schovávají. Naštěstí se situace s každým dalším dílem zlepšuje, ale rozhodně ani v druhém pokračování není ideální.
„K obtížnosti přispívá systém ukládání neumožňující zálohovat pozici podle vašich potřeb, ale pouze na konci jednotlivých příběhových misí.“
Ale Devil May Cry vždy uchvacoval soubojovým systémem, v němž jste střídali údery monstrózního meče s olovem chrlícími palnými zbraněmi, to se nezměnilo. Pokud se naučíte orientovat v chaotickém střídání záběrů, dostanete svou porci krvavé zábavy. Osobně sice preferuji dynamičtější válečný tanec z rebootu DmC, ale musím přiznat, že vrstvení různorodých komb je celkem zábavné také v původních dílech série. Náročnost roste raketovým tempem a musíte se velmi rychle naučit nejen rozsévat smrt, ale také uhýbat a uskakovat do chvíle, než se rozhodnete vypustit Danteho vnitřního démona a rozsekat vše okolo na maděru. Využívání temného nitra hrdiny je ovšem omezeno, takže jej musíte využívat s rozvahou.
Každá chyba se trestá přesně podle pravidel, na něž byli hráči zvyklí u PS2 her. Sice se nebudete trápit jako v Souls titulech, ale i přesto budete mít několikrát chuť zahodit gamepad, zapomenout na démonický svět a jít relaxovat k méně stresujícím činnostem (třeba origami?). Svým dílem k tomu jistě přispívá systém ukládání neumožňující zálohovat pozici podle vašich potřeb, ale pouze na konci jednotlivých příběhových misí.
Muselo to být?
Blížíme se k závěru našeho pohledu na remasterovanou verzi Devil May Cry a možná nebude od věci zamyslet se, jestli se v dnešní době nepotkáváme s vydáváním historických her až příliš často. Smysl podle mě mají tituly, které mimo svou grafickou stránku vývojáři obdaří také moderními mechanikami. Sice tím možná ztratí část svého kouzla pro pamětníky, ale zároveň se takto upravené tituly stanou atraktivními pro moderní hráče. Z posledních děl musíme jmenovat velmi podařené tituly Shadow of the Colossus nebo trilogii Crashe Bandicoota (taky se těšíte na Spyra?), jejichž vydání podle mého měly opodstatnění.
A poté tady máme odvrácenou stranu HD remasterů, v nichž se vývojáři postarají jen o vyhlazení modelů postav, pěknější barevné spektrum a ostřejší textury, čímž jejich práce skončí. U DmC najdete také pár hezčích animací, ale na zvukovou stránku se podle mě zapomnělo. Archaické mechanismy, jež dnešní generaci nic neříkají a spíše je od titulu odradí, zůstaly netknuty. Hráči, přizpůsob se, jestli chceš.
Dlouho jsem přemýšlel, komu koupi recenzovaného díla doporučit. Určitě se na něj zaměří nostalgií ovlivnění starší pařani hledající své oblíbené tituly z dětství. V rámci retro vlny se do démonické řežby zřejmě pustí hardcore příznivci, kteří nevlastní starší typy konzolí. A HD kolekci ocení také lidé, kteří se po dvaceti letech probudili z kómatu a pro něž by současná díla byla moc komplexní. V každém případě radíme nad investicí necelých osmi set korun pouvažovat. Rozhodně najdete jiné tituly, jež si vaši pozornost zaslouží více, třeba reboot DmC z roku 2013.
Devil May Cry HD Collection koupíte na Xzone.cz a GameExpres.sk.
Nejnovější PC hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex UltraGamer 2018.
Verdikt
Devil May Cry HD Collection se řadí mezi skupinu v podstatě zbytečných remasterů, jež vydělávají na slavné značce. Capcom vám tak nabízí možnost zahrát si trojici ikonických titulů na nejnovějších zařízeních v upravené grafice. Na základě dnešních standardů jde spíše o mírně nadprůměrnou záležitost, kterou moderní hráči zřejmě nedocení. DmC tak můžeme doporučit pouze kovaným nostalgikům, kteří chtějí zavzpomínat na dětská léta u své PS2.
