Výborná detektivka s jedním z nejsilnějších příběhů poslední doby.
Když v červenci Nintendo vydalo záhadný teaser s názvem „Who is Emio?“, asi málokdo čekal, co se z projektu nakonec vyklube. Místo hororu totiž došlo na představení třetího dílu Famicom Detective Club, ještě donedávna prakticky zapomenuté série, jejíž první dva díly vyšly v letech 1988 a 1989 na NES. Před třemi lety jsme se ale dočkali jejich remaků pro Switch a Jošio Sakamoto, jenž kromě původních dílů stojí také za slavnou sérií Metroid, se rozhodl vytvořit trojku, která má být tím vůbec nejlepším, co série nabízí. Dostála ale hra očekáváním?
- Platforma: Nintendo Switch
- Datum vydání: 29. 8. 2024
- Vývojář: Nintendo EPD, Mages
- Vydavatel: Nintendo
- Žánr: Vizuální novela, adventura
- Česká lokalizace: Ne
- Multiplayer: Ne
- Dat ke stažení: 5,4 GB
- Herní doba: ~20 hodin
- Cena: 1 199 Kč (Alza)
Legenda, či skutečnost?
Emio se odehrává několik měsíců po událostech jedničky a začíná vraždou studenta střední školy. Zdá se, že byl uškrcen, a na hlavě má papírovou tašku s namalovaným úsměvem. Přesně takovou, která se vyskytla v legendách o usmívajícím se muži, přezdívaném Emio. A takovou, jež se vyskytla ve skutečných vraždách tří dívek před téměř 20 lety. Je tam ale nějaká spojitost, stala se legenda skutečností či se snad jen někdo snaží Emia napodobit?
Předem je třeba říct, že jde o detektivní vizuální novelu s prvky adventury, má tedy blízko například sérii Ace Attorney od Capcomu. Připravit se tak musíte na velké množství textu, příjemné každopádně je, že na rozdíl od AA byste v Emiovi i předchozích dílech našli dabing. Sice pouze japonský, ale vzhledem k zasazení to vůbec nevadí. Herci odvedli fantastickou práci a do příběhu se díky tomu vžijete mnohem víc.
Potřebná modernizace
Zůstanu ale ještě u hratelnosti, protože ta byla jasně nejslabší stránkou prvního a druhého dílu. Zub času se na ní silně podepsal a v remacích, které upravovaly výhradně audiovizuál, bylo velmi jednoduché se dostat do frustrujících situací, kdy hráč netuší, co má dělat. Jsem proto rád, že na tom u Emia vývojáři hodně zapracovali.
K dispozici je tak jednak možnost zvýrazňovat podstatné informace a celkově se vám dostane víc nápovědy, pokud by se vám to ale nelíbilo, můžete si ji vypnout v menu. Zároveň je celkový zážitek výrazně lineárnější a nemůžete se tolik volně pohybovat, což by se mohlo zdát jako nepříjemné omezení, ale ve výsledku to zážitku pomáhá, protože až na pár úplných výjimek zde žádné frustrující momenty nenajdete, a to je hlavní.
Při promlouvání s jinými postavami už nemáte přehršel možností, takže se skutečně stále dozvídáte podstatné informace, a nejde jen o zdržující proklikávání všeho. Zamyšlení hlavního hrdiny vám skutečně pomůže a u prozkoumávání prostředí prakticky nehrozí, že by vám něco zásadního uniklo.
Na druhou stranu se nedá říct, že vás hra vyloženě vodí za ruku a všechno se udělá samo. Pořád musíte přemýšlet a zjišťovat nové informace. Na rozdíl od prvních dvou dílů navíc můžete učinit určitá rozhodnutí, která více či méně ovlivní následující dění. Velmi často pak narazíte na různé easter eggy, kterých není vůbec málo, a jsou velice příjemné, odkazují na předchozí díly, ale třeba i jiné herní série. Řada z nich je spojená s mobilním telefonem, pomocí něhož nemusíte kontaktovat jen své nejbližší spolupracovníky, ale také veřejná čísla.
Ve dvou se to lépe táhne
Kolegů je zde nicméně o něco víc než v předchozích dílech. Kromě vámi pojmenovaného protagonisty je tu jeho parťačka Ajumi Tačibana, za kterou si nově i zahrajete a pasáží s ní není vůbec málo. Hraje se za ni sice prakticky úplně stejně, ale i přesto je fajn nahlédnout do mysli někoho jiného. Nechybí tu samozřejmě šéf celé agentury Ucugi, který zde hraje výraznější roli.
Těmi novými postavami je ale trio policejních detektivů, konkrétně inspektor Kamada a jeho podřízení detektivka Kuze a detektiv Kamihara. Zatímco Kuze je už od začátku velmi tajemná, uzavřená téměř veškerému okolí a plně soustředěná na svou práci, Kamihara je snad její přesný opak, neustále veselý, vtipkuje a věci většinou nebere moc vážně. Právě interakce s ním jsou jedny z nejlepších momentů celé hry a jde o skvělý kontrast s jinak velmi temným příběhem.
Jedinečný příběh
Právě příběh je u vizuální novely zdaleka nejdůležitější a rozhodně nezklamal. Případ se postupně zamotává a kromě několika odpovědí dojde i na řadu nových otázek. Nechybí zde několik skvělých zvratů a napínavých momentů, ale největším tahounem děje jsou již zmíněné postavy, ať už jde o ty hlavní, tak vedlejší. Především způsob, jakým tvůrci zpracovali chování středoškoláků a jejich obětavého učitele Fukujamy je naprosto výborný. Že tohle ale umí, dokázali už v druhém díle.
Nicméně je třeba říct, že příběh má několik slabších míst, kdy máte pocit, že se trochu táhne. A ačkoli některé věci se nakonec ukážou jako podstatné, přece jen si myslím, že tempo mohlo být o něco svižnější, byť jeho nižší rychlost nám přináší skvělé momenty s Kamiharou.
To zásadní se každopádně semele na konci. Sakamoto už předem říkal, že bude konec kontroverzní, a ačkoli je „finále“ intenzivní, překvapivé a skvěle vygradované, nepřišlo mi na něm nic až tak vyloženě kontroverzního. Snad jen na fakt, že až překvapivé množství informací nebylo vysvětleno. Jenže pak to přišlo.
Aniž bych cokoli prozradil, poslední hodina této hry je něco, na co nebudete připraveni. Přestože celý titul obsahuje drsnější momenty, nálepku 18+ si hra bezpochyby vysloužila především kvůli poslední hodině, která popisuje jeden z nejodvážnějších, nejtragičtějších, nejděsivějších a nejemotivnějších příběhů, jaký jsem kdy ve videohrách viděl.
Opravdu jsem se musel neustále ujišťovat, že mám v rukách titul od Nintenda, té společnosti, která nám každoročně naděluje hry pro celou rodinu. Tohle jsem zkrátka nečekal, ale právě tato sekvence hru pozvedla ještě na úplně jinou úroveň.
Víc než vizuální novela
A není to jenom díky geniálnímu příběhu, postavám a hereckým výkonům. Stejně jako remaky prvních dvou dílů se může Emio chlubit naprosto excelentním vizuálem, u něhož si člověk občas říká, že je skoro urážka takový titul nazývat „jen“ vizuální novelou. Nejenom totiž, že prostředí i postavy překypují detaily a krásnou stylizací, ale opět bychom tu našli výborné a mimořádně plynulé animace, které hru dělají o to živější.
A to až do té míry, že ve hře najdete hned několik cutscén, které jako by vypadly z anime seriálu. Filmečky mají až neskutečnou kvalitu a mají velmi silnou, mnohdy temnou až hororovou atmosféru. Protože ano, Emio skutečně dokáže být strašidelný.
Nemalý podíl na tom má audio. A to nejenom různé ambientní zvuky, ale samozřejmě hlavně hudba. Tu má série skvělou už od prvního dílu a ani tady tvůrci nezklamali. Tracků je zde opravdu hodně a dokážou být veselé, emotivní i temné a znepokojivé.
Nintendo, jak ho neznáte
Celkově je Emio vynikající detektivka. Návrat k takto staré sérii, a ještě k tomu v žánru vizuálních novel, byl pro Nintendo velký risk. Ale je to risk, za který jsem nesmírně rád, protože jsme díky tomu dostali skvělou hru s odvážným, dospělým příběhem, který se ve videohrách a vůbec obecně v médiích jen tak nevidí. Pokud máte rádi detektivky v jakékoli podobě, není o čem přemýšlet. Emio vás určitě nezklame.
Verdikt
Emio je jednou z nejunikátnějších her od Nintenda poslední doby. Tahle detektivka nejenom skvěle vypadá a příjemně se hraje, ale hlavně přináší silný příběh s odvážným, emotivním a naprosto excelentně provedeným finále, o kterém se ještě bude hodně mluvit.
