Tým Amanita Design odvážně vkročil do jiných vod.
Tuzemské studio Amanita Design, vedené Jakubem Dvorským, mi v posledních letech dělá upřímnou radost. Celek je totiž znám svými audiovizuálně velice podmanivými projekty, jenž na člověka dýchnou úžasně pozitivní a uvolněnou atmosférou, která rozhodně dokáže zlepšit den. Avšak minulý rok dorazila 2D puzzle platformovka Creaks (recenze zde), která se výrazně lišila od předchozích titulů nejen hratelností, ale taktéž potemnělejším vyzněním. No a o více než rok později tu máme Happy Game. Titul, za kterým stojí tým okolo Jaromíra Plachého, jenž má na svědomí třeba Botaniculu a Chuchela. A ačkoliv se různé styčné plochy s těmito rozjuchanými tituly stále najdou, tak se jedná o první projekt Amanity, který je zaměřen výlučně na dospělé publikum. Osobně jsem titul pak stihl dohrát, pročež mohu potvrdit, že se jedná o vskutku nevšední zážitek.
- Platforma: PC (recenzovaná verze) a Nintendo Switch
- Datum vydání: 28. 10. 2020
- Výrobce: Amanita Design
- Žánr: Adventura
- Česká lokalizace: Ano
- Multiplayer: Ne
- Dat ke stažení: 1,18 GB (PC)
- Herní doba: Necelé 2 hodiny
- Přístupnost: 18+
- Prodejní verze: Digitální
Nevinná brutalita
Happy Game začíná poměrně nevinně. Ocitnete se v pokoji mladého klučiny, který si hraje se svými hračkami, kdy se po chvíli odebere do své postele, která pro většinu z nás pravděpodobně představuje bezpečný přístav, v němž ideálně můžeme odložit naše myšlenky a konečně si odpočinout po náročném dni. Nicméně tento osud hlavnímu hrdinovi není přán, jelikož ho čeká cesta třemi odlišnými nočními můrami (moji nejoblíbenější se stala „deathstrandigovsko-burtonovská třetí), kdy v každé z nich se pokusí získat zpět jednu z věcí, kterou má rád. No a jelikož se jedná o psychedelický horor, tak na této své pouti potká mnoho bizarních a znepokojivých situací, zabalených do svérázného vizuálu.
Hlavní hrdina potká mnoho bizarních a znepokojivých situací.
A právě obrazová část hry je jejím nejsilnějším prvkem. Roztomilé a pestrobarevné výjevy jsou zde totiž příjemně převraceny zvráceným a přehnaným množstvím násilí, což dává vzpomenout třeba na kultovní animovaný seriál Happy Tree Friends. Některé výjevy pak působí skutečně velice znepokojivě a v hlavě mi nějaký ten den zůstaly. Navíc zde příběh opět není vyprávěn explicitně za pomoci dialogů, ale právě skrze obraz a doprovodné atmosférické ozvučení a hudbu (zase musím pochválit hradecké hudební duo DVA), kdy díky této nedoslovnosti si hru každý může vyložit po svém, což mám osobně rád. Za pomoci různých náznaků a symboliky tak lze pochopit putování zdejšího hrdiny jako průchod očistcem do nebe, případně si ho lze vyložit jako historku o tom, že cesta za věcmi, které milujeme, je zatraceně trnitá. Nicméně mi je jasné, že právě kombinace skoro až infantilního dětského vizuálu s brutalitou nemusí ani zdaleka vyhovovat každému, přičemž člověk musí být při hraní Happy Game uveden do vyloženě specifické nálady, jinak mu hra nesedne.
Chuchel s vůní Creaks
Přejděme už ale k hratelnosti. Když jsem na začátku mluvil o styčných plochách s předchozími tituly studia, tak ty se projevují právě při samotném hraní, kdy tato novinka má pravděpodobně nejblíže k Chuchelovi. To znamená, že budete postupovat skrze jednotlivé scény/obrazovky, kdy v každé z nich se skrývá samostatná hádanka k vyřešení. Tyto puzzly pak v podstatě představují jedinou překážku ve vašem postupu, kdy k řešení ve velkém počtu případů dojdete velice přirozeně a v malém zbytku skrze metodu pokus/omyl. Každopádně podobně jako ve zmiňovaném Chuchelovi jsou jednotlivé puzzly přímočaré, tudíž se u žádného příliš dlouho nezaseknete, což zabezpečuje velice plynulý postup hrou. Zároveň jsou ale jednotlivé překážky dostatečně rozmanité na to, aby vás nenudily, kdy i poměrně šikovně pracují s tématy jednotlivých nočních můr.
Hádanky jsou jednoduché, ale rozmanité.
Nicméně hratelnostní podobnosti můžeme nalézt i u Creaks. Při řešení několika problémů se vám totiž může stát, že umřete, pročež budete nuceni danou scénu absolvovat znovu. Rozhodně se ale nemusíte bát zbytečného časového tlaku. Vždy si vše můžete pečlivě rozmyslet, kdy smrt je pouze následkem nesprávné finální kombinace. Tím podobnost s Creaks ovšem nekončí. Občas totiž budete ovládat i přímo samotný pohyb postavy, a to za pomoci klávesnice či tažením myše. Rozhodně pak doporučuji první způsob, jelikož ten druhý je opravdu velice nepřesný a neintuitivní. Ono celkově jsem měl s myší ve hře docela problém, kdy i při řešení hádanek se mi několikrát stalo, že byla buď vykonána jiná činnost, než kterou jsem chtěl, případně můj klik nebyl zaregistrován vůbec.
Jednohubková zábava
A když už se bavíme o technických záležitostech, tak bych uvítal, aby hra nabízela možnosti nastavení s alespoň základními posuvníky, jenž se mi nikde nepovedlo nalézt (ale je možné, že se jedná pouze o specifikum mnou testované verze).
Nejvíce mi vadila krátká herní doba.
Tyto výtky se dají relativně dobře zanedbat, avšak co mi vadilo daleko více, tak je opravdu velice krátká herní doba, která útočí na pouhé necelé dvě hodiny. To by mi ve skutečnosti ani příliš nevadilo, kdybych po dohrání měl podobně jako u Chuchela pocit dostatečného naplnění. Nicméně si dovolím tvrdit, že zde určitě byl prostor pro další rozpracování, kdy třeba konec na mě působil poněkud odseknutě.
(Ne)veselá hra
Ale i přes to mohu novou hru již dlouho etablovaného brněnského celku doporučit, kdy opravdu kvituji, že se opět nebál vydat zase jiným směrem, a to i přes možnost, že se tentokrát rozhodně nezavděčí každému, protože je titulu přeci jen třeba jít trochu naproti. Ale jakmile se naladíte na jeho vlnu, dostanete (ne)příjemný zážitek, jenž ve vás pár dní pobude.
Verdikt
Amanita Design se toho nebojí a po vyloženě pozitivních projektech nám nabízí čistokrevný psychedelicky-psychologický horor, jenž sice od recipienta vyžaduje tu správnou náladu, avšak následně ho odmění svéráznou zkušeností, která v něm pár dní pobude. Škoda jen, že celý ten zážitek skončí dříve, než se nadějete.
