Recenze SIGIL - pekelný návrat

Jakmile přijde řeč na nesmrtelnou ságu DOOM, zpravidla se začne řešit nadcházející DOOM Eternal, odkaz restartu série z roku 2016 nebo strach z nového filmu. V poslední době se však pozornost mnoha fanoušků mohla ubírat i jiným směrem. Směrem projektu SIGIL, neoficiální a zdarma dostupné páté epizody pro původní DOOM, potažmo The Ultimate DOOM, kterou má na svědomí jeden z původních autorů, John Romero. Zlí jazykové tvrdí, že slavný designér nikdy nepřekročil stín základního stavebního kamene žánru FPS a stále lpí na dávné minulosti. Ještě více zlí jazykové by pak jistě ihned našli záminku pro připomenutí Diakatany. SIGIL je však jasným důkazem toho, že neschopnost opustit minulost nemusí být vůbec, ale vůbec ke škodě.

• Vychází na: PC (recenzovaná verze), Mac
• Datum vydání: 31. května 2019
• Žánr: FPS
• Česká lokalizace: K čemu by vám zrovna tady byla?

Do pekla a ještě dál

SIGIL, distribuovaný ve formě .wad souboru, který snadno spustíte například přes program GZDoom, sestává z devíti úrovní, jež můžete okusit třeba v multiplayeru. Troufám si však tvrdit, že když dojde na spojení DOOM a John Romero, většinu hráčů bude zajímat singleplayer, který do určité míry funguje jako mezikrok a dějová výplň mezi čtvrtou epizodou The Ultimate DOOMu a DOOMem 2. Koho ale v prvních dvou dílech série zajímal příběh, ať zvedne ruku a pak mi laskavě vysvětlí, proč musí tak hloupě lhát. Hlavní je, že i kdyby vás nějaká návaznost vážně zajímala, SIGIL ji nijak nenarušuje. Jedná se prostě o devět úrovní vsazených do původních eskapád Doomguye.

V první řadě jde však o devět úrovní, které udělají radost každému veteránovi. A pokud původní DOOM nemáte tolik v krvi, stačí si zvolit nižší obtížnost. Každému hráči je tak k dispozici standardní nabídka obtížností, přičemž při té nejnižší stačí dávat pozor, řádně zkoumat prostředí a trochu se při boji hýbat, díky čemuž budete mít jen malou šanci na úmrtí. Tedy když pominu některé záludné environmentální překážky a nástrahy, jejichž překonání na první dobrou může být nemalý výkon. Na ty, kteří hledají pořádnou výzvu, pak čeká obtížnost Ultra-Violence, při níž je SIGIL ještě těžší než čtvrtá epizoda The Ultimate DOOMu při stejném nastavení. Zcela samozřejmě se tak na YouTube ihned po vydání začaly množit záznamy frajerů, kteří dokázali všechny úrovně projít na Ultra-Violence obtížnost bez úmrtí, na jeden zátah a za necelých 20 minut.

Nenechte se však zmýlit, pokud neaspirujete na post speedrunnera, SIGIL kdovíjak krátkým zážitkem není, byť je stále třeba mít na paměti, že nejde o celou novou hru nebo o totální konverzi, ale svým způsobem o pětinu dobře známé hry. Mně osobně tudíž trval jeden průchod všemi devíti úrovněmi na střední obtížnost asi dvě a půl hodiny, přičemž jsem ale nehledal všechna tajná místa, kterých je samozřejmě požehnaně. Jejich přítomnost a občasná záludnost je jen jedním z mnoha důkazů velmi dobrého designu úrovní, v němž je vážně cítit Romerův rukopis.

Démonické putování

Jestli jste hráli autorovy předešlé úrovně, tedy E1M8B a E1M4B, můžete mít docela dobrou představu, co čekat. Troufnu si ale říct, že SIGIL ždímá možnosti designu a enginu původního DOOMu na maximum, a přitom si nepomáhá žádnými dodatečnými addony, které byste museli instalovat navíc. Každá úroveň je vytvořena za pomoci původních textur, přesto je ale mnohem komplexnější a z hlediska vizuálu i struktury působivější než jakýkoliv level v původní hře. Design je navíc zpravidla natolik povedený, že nějaké výrazné záseky prakticky nehrozí, když nepočítám důkladné hledání tajných místností. Nečekejte, že budete mít vše důležité pro dokončení dané úrovně k dispozici jako na stříbrném podnose. Občas je zkrátka určitá míra pátrání, uvažování a memorování podoby místností, jež jste navštívili, nutná. Nicméně jsem zažil jen jeden případ, kdy bych delší dobu slepě běhal po úrovni, marně hledal možnost dalšího postupu a zmateně tápal podobně jako John Carmack, když mu všichni říkali, že ty megatextury v enginu id Tech 5 fakt nejsou dobrý nápad.

Povedený a v porovnání s původní hrou značně pokročilejší design je znát i v případě kontaktu s nepřáteli. Vzpomínám třeba na jednu úroveň, v níž může z díry v zemi nečekaně a vcelku působivě vyletět mancubus a zatopit vám po absolvování už tak nelehké potyčky. Samozřejmě ale nejde o jediný typ protivníka, s nímž se v SIGILu setkáte. Ze zaslouženého důchodu se vrací všichni řadoví démoni ze základního DOOMu, přičemž to, jak často a v jaké míře se s nimi budete setkávat, tradičně určuje nastavená obtížnost, zatímco na otázku, jak si s nimi poradíte, odpovídají nejen vaše schopnosti pohybu, ale i nalezené zbraně.

Opět platí, že se vrací všechny známé klasiky, od brokovnice po plasmovou pušku a BFG, a Romero je rozumným způsobem dávkuje. Chválím zejména skutečnost, že nedošlo na rozhodnutí umístit BFG jen do tajných místností. Není úplně na očích, stejně tedy musíte trochu pátrat, na druhou stranu ale není šance na využívání nejmocnější zbraně hry podmíněna nutností hledat skrytá místa, což se ke konci SIGILu rozhodně hodí. Někdy navíc design může vést k hodně neobvyklým konfrontacím a možnostem využívání zbraní, kupříkladu by mě ještě nedávno nenapadlo, že může být zábava likvidovat motorovou pilou hejno lost soulů, zatímco se nacházím bezpečně za mříží, za níž se ty ohnivé potvory nedostanou. Přesto je to tak.

Metal s kýblem na hlavě

Řekl bych, že design úrovní, které SIGIL obsahuje, má jen jednu podstatnou vadu. Některá místa jsou příliš temná, příliš tmavá a moc toho v nich neuvidíte. Ano, už slyším některé znalce a jejich "tak si najdi noční vidění, vole", případně "je to peklo, to má bejt temný, co bys chtěl". Jenomže řádnou atmosféru pekla Romero snadno vykouzlil i bez pomoci naprosté tmy a to noční vidění není někdy tak úplně k dispozici. Nejde o vysloveně častý problém, s přehnanou temnotou jsem se setkával hlavně na několika místech v úvodních úrovních, ale přesto může hraní trochu zkomplikovat. Sám autor přitom doporučuje přepnout v GZDoomu na softwarové renderování samotného DOOMu, což rozhodně pomáhá, ale výsledek někdy přesto není úplně ideální.

Ať už se ale nacházíte ve světle nebo v temnotě, vždy můžete poslouchat výtečný hudební doprovod, který hraní doplňuje. Ten je rovnou dvojího typu. Jestli jste investovali do limitovaných krabicových verzí, případně si SIGIL koupíte na webu Romero Games za 6,66 dolarů, můžete likvidovat démony za doprovodu fantastické a skvěle padnoucí hudby, jíž složil kytarista Buckethead a jejíž ochutnávku najdete třeba v traileru výše. A pokud se spokojíte s bezplatným .wad souborem, lišícím se oproti placené verzi jen v oblasti muziky, musíte si vystačit s výchozím MIDI soundtrackem, který ale také není vůbec k zahození. Třeba doprovod první úrovně mi zněl v hlavě ještě dlouho po dohrání, a to myslím jen v dobrém.

Jestliže považujete původní DOOM za příliš archaický počin, který už v dnešní době nemá smysl hrát, SIGIL váš názor nezmění. Hru nijak nemodernizuje, neusnadňuje ani nezkrášluje. Pokud ale na klasickou hratelnost a nezapomenutelnou esenci DOOMu nedáte dopustit a rádi ji zakoušíte i po 25 letech, nový projekt Johna Romera je přesně pro vás. Po všech směrech se zkrátka jedná o sadu skvěle navržených, propracovaných a původnímu titulu věrných úrovní, které skutečně působí jako pravá pátá epizoda The Ultimate DOOMu. Proto doporučuju nehledat nějaké hratelnostní novinky a prostě si užívat tradiční likvidaci dobře známých démonů za pomoci klasických zbraní a dávat pozor jen na to, zda jste v dané úrovni sejmuli každého protivníka a našli všechny předměty a tajná místa. SIGIL dokazuje, že i v roce 2019 občas není nic víc potřeba.

SIGIL stáhnete či zakoupíte na webu studia Romero Games. Pro hraní byl použit The Ultimate DOOM z GOG.com a program GZDoom.

Nejnovější PC hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex UltraGamer 2019+.