Remember Me – zapomeňte na to

Recenze z hraní PC verze

Hranice jsou důležité. Především pak ty, které si musí stanovit každý člověk sám. Právě ony totiž odlišují zrno od plev, plebs od patricijů, pedofily od přátelských strýčků. Bohužel, stále existují lidé, kteří to bez návodu jednoduše nezvládají a proto se nejen nepřestanou plnit věznice, ale taky budou dál vycházet hry jako Remember Me. Tituly s ohromným potenciálem, které dojíždějí na neschopnost autorů rozlišit, kdy jde ještě o inspiraci, a kdy už o prachsprosté kopírování.

Čistě v otázce příběhu tu totiž máme vcelku zajímavou zápletku, která se točí kolem možnosti uchovávat a dokonce sdílet vzpomínky de facto s kýmkoliv. Vzhledem k tomu, že se nacházíme v budoucnosti, je nicméně celkem jasné, že to má krom pozitiv i celou řadu dost významných negativ. Tak třeba už dost otřepané rozdělení společnosti na bohaté, krčící se za vysokými zdmi a stovkami strážím a chudé, bojující o rovnoprávnost. Samozřejmě nesmí chybět „zlá“ společnost, jež si na vzpomínky vybudovala monopol. Lidé, kteří vrtání ve své hlavě nevzali moc sportovně a stali se z nich takoví skoro-Glumové. No a v neposlední řadě taky spasitelka, která hodlá všechny zachránit.

Šablonovitější dějovou linku aby člověk pohledal. V rámci možností to všechno samozřejmě funguje. Avšak ne tak zásluhou vývojářů, jako spíš léty prověřenou tradicí. Naneštěstí docela zajímavá původní myšlenka trpí pod nánosy patosu a jen tu a tam na hráče vykukuje, aby se připomněla. Nemůžu se zbavit pocitu, že kdyby se místo snah o velké filosofování autoři zaměřili na obyčejnou letní oddechovku, dopadlo by to mnohem lépe.

Místo toho je nám servírován jakýsi prapodivný mix Matrixu a Assassin’s Creed, který v tomto směru jednoduše nemá šanci pořádně zaujmout. Má nicméně i velkou smůlu. Příběhově slabší hry se totiž často opírají o výborné audiovizuální zpracování či parádní hratelnost. Remember Me má však v obou kategoriích oporu jen tak napůl. Ačkoliv lze grafické zpracování jen těžko označit za vyloženě špatné, k dokonalosti mu chybí mnohé. Animace jsou čas od času krkolomné, vpíjení hlavní postavy do překážek zase naprosto běžné. Pořádný software pro lip-sync zdá se k tvůrcům zatím nedorazil a opravdu pochválit jde snad jen celkové zpracování světa.

Na druhou stranu, hudební doprovod pochází z hlavy Oliviera Deriviera, jenž je zodpovědný mimo jiné za soundtrack k Alone in the Dark z roku 2008, který osobně považuji za jeden z nejlepších. Máme tu tak vcelku zajímavé motivy prolínající se celou kampaní a perfektně dotvářející atmosféru. Místo velkého orchestru přitom Deriviere tentokrát vsadil na krapet modernější přístup s lehkou příměsí dubstepu, který gamese neuvěřitelně sluší.

Podobně schizofrenní pocit pak vyvolává i samotná hratelnost, která je na jednu stranu výborná, ale na tu druhou zoufale nudí. Bez ohledu na děj, veškeré vaše putování vždy sestává z toho, že jdete z bodu A do bodu B. Přitom víte, že si po cestě párkrát zašplháte, třikrát se porvete se slabšími nepřáteli a jednou se silnějšími, nebo bossem. Žádná překvapení, žádná snaha byť o malou invenci. Proti tomu ovšem stojí téměř geniální soubojový systém, který baví i po pár hodinách a to především proto, že se ho opravdu musíte naučit. Ty tam jsou časy, kdy jste jen mačkali tlačítka pro slabší a silnější útoky.

Remember Me místo toho sází na komba tvořená kombinací různých tlačítek. Ty si musíte vštípit do paměti a následně se modlit, abyste je během hektické bitky správně navolili. Aby to ovšem nebylo tak snadné, nepřátel je na vás zpravidla víc, takže si musíte dávat pozor na jejich výpady a včas uhýbat. Jakékoliv zranění totiž nejen bolí, ale hlavně vám zruší váš slibně rozjetý clickfest. A to zamrzí dvojnásob, pokud jste se zrovna snažili třeba vyléčit.

Přesně tak, to nejzajímavější na kombech totiž není to, že efektně drtíte protivníka, ale spíš to, že mají celou řadu podpůrných funkcí. Jak postupujete hrou, sbíráte body, za něž si můžete odemykat speciální údery. Ty se zpravidla, minimálně v otázce síly, nijak neliší od těch běžných, avšak vždy mají nějakou bonusovou vlastnost. Jedny vás uzdravují, jiné snižují cooldown ostatních schopností (třeba možnost krátkou chvíli přeskakovat od nepřítele k nepříteli bez přerušení komba, nebo na moment omráčit všechno v okolí atd.), další násobí účinky těch ostatních a tak dále.

Je docela smutné, že kromě soubojů už na titulu lze pochválit jen jednu věc. A to remixování vzpomínek. Vzhledem k tomu, že je hlavní hrdinka vyvolenou, dostala do vínku jednu zatraceně zajímavou schopnost. Ve správné chvíli a správných podmínkách může vlézt někomu do hlavy a změnit jak si pamatuje ji, své blízké, prostě cokoliv. Díky tomu si může zajistit třeba jejich náklonnost, což je někdy pro pokračování příběhu klíčové. Samotný proces úpravy přitom probíhá tak, že se přehrabujete v něčí vzpomínce, zkoušíte upravovat různé drobnosti a víceméně čekáte, co to udělá. Takhle na první poslech to může znít nudně, ovšem výsledek je nesmírně zábavný.

Ovšem, jakkoliv střízlivě se na hru snažím dívat, je to prostě ničím nevynikající akční adventura, kterých ročně vychází dvanáct do tuctu. Konkrétně tahle ovšem působí místy až odfláknutým dojmem. Hned na úvod si totiž člověk všimne, že víc než za Nilin hraje za vlka, který si to vesele hrne tunelem. Jakékoliv odbočení je nemožné a vývojáři se navíc ani nijak zvlášť nesnažili zakrýt skutečnost, že vás vodí za ručičku. Občas tak vaši cestu za svobodou zastaví rozbitá židle, jindy tři lidé sedící na schodu. Někdy se sice ozve svědomí, to když vám tvůrci umožní dosáhnout cíle dvěma různými cestami, ale velice rychle je ignorací umláceno do bezvědomí.

Chválit nelze ani umělou inteligenci, která ne, že by byla vyloženě špatná, spíš hapruje. Můžete se proto těšit na celou řadu logických kiksů, kdy vás kupříkladu po celém městě honí bezpečnostní složky, vyptávající se na vás kamkoliv přijdou, a vy jim uniknete tak, že po okapu slezete doprostřed přeplněného nákupního střediska, čehož si ale náhodou nikdo nevšimne. Stejně tak rušivě, byť tady je to vcelku pochopitelné, působí aktivace vašich speciálních schopností uprostřed boje. Protivník, jenž byl ještě před vteřinou pevně rozhodnutý napálit vám jednu mezi oči, se najednou rozhodne počkat až kolem sebe domáváte rukama, abyste vyvolali požadovanou abilitu a brutálně ho zrasili.

A takových drobných, někdy méně, někdy více závažných zaváhání je Remember Me plné. Bohužel. Skoro mám pocit jako by společnost Capcom a zodpovědné tvůrčí studio tak úplně nevěděly, jaký titul to vlastně chtějí na trh dopravit. Místo kvalitního sci-fi se zajímavým přesahem se proto na v obchodech objevilo obyčejné sci-fi s omezeným dosahem, což je obrovská škoda.

Druhý pohled

Autor: Honzas4400

Řekl bych, že Remember Me mělo už od svého ohlášení obrovský potenciál, který prostě vývojáři nezvládli ukočírovat a dopadlo to tak, jak to dopadlo. Příběh, jak popisuje Rosťa, je jednoduché klišé. Jsou tu zlí lidé, nějaký vyvolený hrdina, v tomto případě hrdinka, a hromada lidí, kterým se nelíbí tak nějak všechno. Ano, najdou se tu i zvraty, ovšem žádné, ze kterých byste si měsíc nesedli na zadek. Naopak, jak už bylo zmíněno, víceméně jediné, v čem hra "vyniká", je soubojový systém a hudební doprovod.

Soubojový systém, v němž si můžete s menší volností nakombinovat, jak se bude Nilin vrtět, je svěží, avšak i ten po několika hodinách hraní začne nudit. Čím dál se ve hře dostanete, tím delší komba s více pohyby budete moci provést. Bohužel to rovněž začne být po chvíli chaotické a prostě nevíte, co mačkat dřív, což vás může stát život. I přes tu a tam se měnící nepřátele a speciální schopnosti je hra prostě strašná nuda. A to na soubojový systém sázela.

Z mé strany je hudba asi to jediné, co se dá vyloženě pochválit. Skvěle padne do atmosféry novodobé Paříže a při soubojích nijak nepřekáží. Po vizuální stránce hra nenadchne, ale že by vyloženě urážela se říci nedá. Za zmínku ovšem stojí parádní prostředí, které je ovšem, díky tomu, že většinu času strávíte v interiérech, trestuhodně upozaděné.

Negativ se na tomhle titulu najde daleko víc než pozitiv a to je obrovská škoda; opravdu obrovská. Nemůžu tudíž jinak, než s hodnocením a verdiktem souhlasit a doufat, že se vývojáři do příště výrazně polepší.