Taky jsem ukradla dřevo z panství a rozbila kozí hru.
“Tak pohni, ty drzej šmejde,” pokřikuje nevrlá stará bába a peskuje mě, zatímco pro ni sbírám větvičky v dvourozměrném lese, co vypadá, jako by vypadl ze středověkých rukopisů. “Vezmi i ten poslední,” ukazuje na levý spodní roh obrazovky. Jen co se k němu přiblížím a vyberu možnost “ukrást”, blikne na mě osudové varování: Toto rozhodnutí bude mít dopad na příběh. A tak se spokojeně usmívám uprostřed rozlehlé haly s ovladačem v rukách, vedle stojící novinář se sluchátky na hlavě se poklidně prohrabuje pomyslným lexikonem a říkám si “aha, takže tohle je ten Gamescom”.
Poslední dva ročníky jednoho z největších herních veletrhů na světě citelně zasáhla pandemie covidu. Kolín nad Rýnem stejně jako další německá města omezil pořádání veřejných akcí, a tak se Gamescom z části konal on-line. To zůstalo i letos, kdy úvodní show Opening Night Live opět pořádal Geoff Keighley a uvedl během ní několik lákavých ukázek z her jako Atlas Fallen, Dead Island 2 nebo Lies of P.
Jenže o tom Gamescom není. Jeho největší výhodou je možnost si leckterý chystaný titul vyzkoušet přímo na místě nebo se potkat s vývojáři a probrat, kolik vrásek jim přibylo po posledním crunchování.
Loutka a bojovník v jednom
Zmíněné Lies of P byl právě ten případ. Mnoho lidí tuhle soulsovku dopředu odepsalo jako “Bloodborne pro chudý”, ale když jsme spolu s Martinem Zavřelem dorazili ke stánku s velkou kresbou hlavního hrdiny, mírná zvědavost se změnila v nadšení.
Nebudu lhát: souls hry hrát neumím, i když se mi jejich estetika neuvěřitelně líbí. Chybí mi trpělivost vydržet těch pár úmrtí a schopnost zatnout zuby a pomaloučku se zlepšovat. K obrazovce proto přistoupil Martin a rozpohyboval protagonistu, pohádkovou postavu Pinocchia, který… inu, kosí nepřátele.
Chvíli bylo dramatické ticho. Temná hra od v podstatě neznámého korejského studia ale vypadala i přes rameno skvěle. Jako Bloodborne, jistě, ale bez toho lehce urážlivého přízviska. Hrdina se pohyboval plynule a temný svět mě i jako diváka vtáhl do sebe. Po chvíli se Martin zase ozval: “Je to výborný.”
Od hry jsme oba měli jen opatrné očekávání, protože videoukázky mohou snadno zmást nebo naopak neukážou vše v plné parádě. Ale díky možnosti si ji na místě “osahat” jsme hned na začátku objevili divokou kartu, o které se i mezi ostatními novináři na Gamescomu začalo šeptat.
Temnějších titulů bylo na place obecně dost. Alone in the Dark, The Devil in Me nebo opodál stojící tajemný stánek k očekávané hře The Callisto Protocol lákaly k vyzkoušení. První den byly fronty ještě poměrně malé, od kolegů dokonce zaznělo absolutistické “tohle jsem za těch dvacet let nezažil”. Veletrh byl plný novinářů, youtuberů nebo obchodníků a davy běžných návštěvníků měly dorazit až ve čtvrtek. Takže když jsme zahlédli frontu jen několika zvědavců u hororového The Callisto Protocol, nebyl čas zjišťovat, co zhruba uvidíme.
Bude to delší ukázka hratelnosti? Nebo snad samotná hra? U vstupu do černé odhlučněné budky postával uvaděč, který pouštěl po trojicích a nechtěl nic prozradit. Když se i na nás dostalo, přivedl nás k velké obrazovce a ukázal místa, na která se máme postavit. Najednou jsme si všimli, že nás zabírá kamera a promítá nás na obrazovku… jako kostry.
S kostěnými parťáky jsme si zrcadlově zamávali. Poslali si vzdušný polibek. V podstatě se z nás okamžitě stali přátelé - vždyť to jsou týrané duše někde v hlubinách vesmíru. Najednou ale ke kostrám přiskočila nepojmenovatelná potvora. Mou nebohou parťačku srazila na zem, pustila se do kolegů… a byl konec. Šlo jen o vtípek, který ve mě vyvolal přesně opačný pocit než Lies of P (a i to je dobře).
Nadávky po bavorsku
Hal s hrami na vyzkoušení bylo hned několik, ale zároveň bylo poznat, že veletrh vypadá menší než dřív. Jedna z jedenácti obřích místností byla dočasně uzavřená a v těch ostatních bylo poměrně dost volného místa mezi jednotlivými stánky. Jejich pronájem stojí nemalé peníze, jak si můžete i sami spočítat.
Několik videoherních firem chybělo, z těch největších Sony a Nintendo. A ty, které přijely představit své tituly, to občas dělaly skrze motorku, se kterou se fanoušci mohli vyfotit pod velkým nápisem Gotham Knights.
Z konzolí tak bez dvou konkurentů zbyl Xbox, který lákal svým zeleným komplexem stánků na hned několik her. Kdo ale čekal sci-fi Starfield nebo střílečku Redfall, musel být zklamaný, protože fotka byla znovu to jediné, co si odsud odnesl.
Uprostřed se tvořila fronta na nový díl ze série A Plague Tale, který si šlo vyzkoušet z nejasných důvodů jen na velmi omezeném počtu obrazovek. A jakoby bokem stál Pentiment, v úvodu článku zmíněná adventura od studia Obsidian, která se odehrává v 16. století v Bavorsku.
Hra, která vychází 15. listopadu a rovnou se objeví v Game Passu, nabízí neotřelý vzhled středověkých knih, kombinovaný ale s moderně napsanými dialogy. Jako by fungovala na protikladech, které pak v hráči umocňují výsledný dojem. Na jednu stranu tu máte malované postavy, jež se pomalu pohybují a vypadají jak z knih a kronik, které obvykle nepatří mezi lehčí čtení. Přidejte si i repliky, které se objevují na obrazovce, jako by je někdo ručně psal - dokonce při tom slyšíte měkký zvuk brku, co jemně škrábe na papír. Na stranu druhou vám sedlák řekne, že jeho syn je zku*vený hajzl, který nechce makat na poli.
Jenže… To vše pak vygraduje v kritiku místních zástupců církve a inteligentní dialogy, co se vám jen tak nevypaří z hlavy. Jestli jsem viděla na Gamescomu moji osobní hru roku, je to právě Pentiment a netrpělivě čekám, až si budu moct vyzkoušet víc než čtvrt hodiny.
Tvůrce Pentimentu Josh Sawyer, který stojí i za RPG jako Fallout: New Vegas nebo Pillars of Eternity, se taky procházel po veletrhu, a kdo měl štěstí, mohl ho zahlédnout a možná s ním prohodit pár slov (já nikoliv a ano, trápí mě to). To se jen tak během procházky českým městem nestane - řada vývojářů pochází ze Spojených států, Japonska nebo jiných evropských zemí. Veletrh ale smazává hranice, zkracuje vzdálenosti a umožňuje zeptat se tvůrců, “jak to vlastně mysleli”.
A když jste novinář s přístupem do byznysové části komplexu, možná si s nimi taky zahrajete hru, kterou tvořili posledních několik let.
Hlavně nezkřížit paprsky
Když jsem procházela halou plnou stánků zaměřených na různé země světa a jejich tituly, míjela jsem třeba Kanadu nebo menší Kolumbii. Bylo fajn vidět tenhle jihoamerický stát i z jiného úhlu než “jsou tu drogové kartely a smrt”. Na konci cesty na mě čekalo americké studio IllFonic a jeho nová kooperativní hra Ghostbusters: Spirits Unleashed, kde čtyři lidé spolupracují, zatímco ten pátý hraje proti nim, případně partu doplní umělá inteligence.
Nedávný multiplayerový kousek Predator: Hunting Grounds od stejného studia mě zcela otevřeně moc nenadchl. Ale zároveň jsou Krotitelé duchů srdcovkou z dětství, takže jsem byla na gameplay zvědavá.
V uzavřené části stánku už seděli zakladatel a šéf studia Charles Brungardt a hlavní vývojář Jared Gerritzen. “Zahrajeme si spolu,” oznámili, zatímco mi podávali ovladač. “Ale ale, máte štěstí, budete hrát za ducha proti nám.”
Stačilo pár minut a jako bychom byli dlouholetí přátelé, kteří se sešli na pár kol Ghostbusters. Oproti Predátorovi bylo tentokrát cítit, že to je party hra. Že v Illfonic se poučili, jak ji udělat zábavnou a jednoduchou. Během chvíle pochopíte ovládání a cíl je těm, kdo viděli aspoň jeden ze série filmů, jasný: chytit ducha, který terorizuje okolí. Anebo terorizovat.
“Můžu ho osliznout?” zeptala jsem se, zatímco jsem se plížila za Gerritzenovým hrdinou. “No jasně!” nadšeně vykřikl a ukazoval na příslušnou páčku na ovladači. “Jste nějaká hbitá a já mám špatnýho parťáka,” začala do sebe dvojice rýt, když šlo do tuhého. Nakonec se ale povedlo - přece nemohli tuhle cizí novinářku nechat vyhrát. A v posledních zbývajících vteřinách se za mým růžovým duchem zaklapla past.
Vemeno v akci
Čistá zábava je něco, na co se u her občas zapomíná. Sama upřednostňuju hlubší dialogy nebo plynulý soubojový systém. Ale vím, že někdy si chce člověk jednoduše odpočinout nebo “zablbnout”.
Když jsem narazila do promotéra s vemenem kolem pasu a zvonečkem na krku, znejistěla jsem. Sakra, kam jsem se to dostala? Vedle ale stál poutač na Goat Simulator 3 a všechno bylo hned jasné.
Tahle série je v podstatě GTA, kde ale hrajete za kozu. A ani třetí díl nevybočuje. Ukradnete tu třeba traktor a boříte s ním pečlivě vyskládané krabice. Necháte se zelektrizovat plotem kolem stáda pašíků a dáte šok farmáři, který si k vám naivně stoupl zády. A zatímco si hledíte svého a vesele hledáte kupku hnoje, kterou byste rozmetali po okolí, hra vám crashne. Černá obrazovka, na ní kód. A nervózní promotér s vemenem se dlouze omlouvá, že tohle se rozhodně nemělo stát.
Gamescom je o podobných zážitcích. O těch dobrých, o příjemných překvapeních a emotivních chvílích, jako když sedíte vedle tvůrce českého RPG The Last Oricru a s úsměvem mu v jeho vlastní hře probodnete postavu, ke které má evidentně silný vztah. Nebo o těch horších, kdy vás o deset let mladší hosteska nepustí na předváděčku, protože nemáte červený náramek pro návštěvníky starší 18 let. Tak schválně - během kterého ročníku se i z tohohle stane lichotka a příjemné překvapení?
