Republique - depresivní adventura

Recenzovaná verze: PlayStation 4

Vytvořit pravou utopii je řehole. Problém je v člověku. Člověk je sám sobě největším nepřítelem a sám sebe nejčastěji zradí, zkorumpuje a podvede. Každý pokus o utopii, ať už literární, nebo reálný ztroskotal na dvou aspektech. Tvůrci a občanovi. Tvůrce utopie má představu o ideálním světě, jenže jelikož jde o jednoho autora, zákonitě nemůže podchytit všechny aspekty lidství už jenom proto, že sám je člověkem. Občan pak protože v tom či onom směru do oné utopie nezapadá, jakoby mimovolně zadírá soukolí společenského stroje. Společnost se pak brání onomu písku svobodné vůle a chaosu sypanému do jemného soukolí represí. Represe vyvolává negativní odezvu v občanech, zpětnovazební smyčka se nastartuje a ideální společenský řád se hroutí v plamenech revoluce směrem k dalšímu cyklu pokusu o vytvoření utopie. Jeden by řekl, že se lidé po tolika pokusech už konečně ponaučí, ale ne, my se prostě znovu a opakovaně nadchneme pro nějakou zdánlivě dokonalou myšlenku zaručující spravedlivou a rovnou společnost. I taková je Republique – vztyčený varovný prst před rozenými vůdci s geniálními myšlenkami na utopistickou společnost, jejíž dokonalé zřízení přetrvá milénia, ale nedej bože, aby se jí někdo postavil do cesty.

Hope je mladá dívenka žijící v jakémsi mikrostátečku zvaném Metamorphosis a měla by asi skvělý život, kdyby nečetla nesprávnou knihu. Problémem je to, že v Metamorphosis je označeno za nevhodné čtivo skoro všechna velká díla literatury, na jaká si vzpomenete, protože taková díla podněcují čtenáře k přemýšlení. V Metamorphosis se žije podle filosofického spisu Manifesto, které je považováno za téměř svatou knihu odhalující veškerou pravdu kterou v životě člověk potřebuje a podle níž jsou všechny ostatní knihy a myšlenky poměřovány.

Nevhodné myšlenky, kterými by se mohli občané nakazit, jsou v Metamorphosis věcí neznámou, protože všechny nepřijatelné knihy byly buď spáleny, nebo digitalizovány a následně upraveny tak, aby zapadly do filosoficko-politické linie, kterou vůdce nastínil ve svém Manifestu. V zásadě se zde provozuje ta nejhorší odrůda otroctví – otroctví mysli. Všichni občané Metamorphosis se připravují na jakýsi tajemný Příchod, jež má zásadním způsobem změnit svět až k samotným základům. Lidé jsou krmeni jen těmi „správnými“ informacemi, nemají jedinou možnost vyjádřit jiné myšlenky, než ty „správné“ a veškeré jejich jednání je sledováno všudypřítomným okem Velkého Bratra. George Orwell by asi tleskal ve stoje, protože v Republique je jeho myšlenka anti utopie dovedena skoro až do absurdních důsledků díky pokročilé technologii – kdo je shledán vinným z nakažených myšlenek, není zabit, je přeprogramován a stane se z něj snad nejvíce doslovný otrok, jakého si můžete představit.

Dokonale kontrolovaný přístup k informacím, nemožnost porovnat své zkušenosti s vnějškem a striktně vymáhaná pravidla veškerého chování – jaký člověk z takového prostředí může vzejít? Jakou má spojitost Hope a hacker který jí pomáhá s útěkem dříve, nežli se odehraje onen tajuplný Příchod? Kdo je opravdový přítel a kdo nepřítel? Kolik vrstev tajemství má Metamorphosis a jaký vliv má dění uvnitř na vnější svět? Řeknu vám, že Republique zavání sociálním experimentem Falloutovského rozsahu… Tím vším jsem chtěl nastínit temnou a velmi depresivní atmosféru, jakou se Republique honosí a jako příznivec přesně podobných dystopických knih mohu autorům jen gratulovat, protože hra dokázala přinést spoustu menších či větších otázek na téma kontrolování zdrojů informací, osobních svobod, ztráty soukromí a totální podřízenosti státu aniž by si to člověk vlastně byl vědom. Zároveň to ale jaksi vymezuje publikum, na které autoři cílí. Jinými slovy, Republique rozhodně není pro každého.

Z vizuálního hlediska jde o velmi impresivní hru. Na to, že byla vytvořená vcelku malým týmem, vydávána epizodně, původně dokonce jen pro tablety a byla z části financována obecenstvem, jde o dílo, za které se vývojáři rozhodně nemusejí stydět. Vizuál je jednoduše řečeno nečekaně kvalitní a nebojím se říci, že si nezadá se současnou špičkou. Samozřejmě tomu hodně napomáhá samotný styl hratelnosti, kdy svět můžeme pozorovat pouze skrze oko bezpečnostní kamery, což jednak limituje výhled a pak také nedovoluje hráči přílišné přiblížení a tedy ani sledování jemných detailů. Díky tomu si mohli autoři dovolit narvat do prostředí spousty grafických fines a efektů a hodně si pohrát s architekturou, takže výsledek působí poněkud barokně.

Metamorphosis není taková ta špinavá utopie, jako byla Orwellova 1984. Naopak je naleštěná, zdobená, s huňatými koberci, jemnými řezbami na dřevěných obkladech a filigránským kováním všude kde oko návštěvníka spočine, a to vše je zpoza zdí podporováno technologií špičkové kvality, takže i taková totalitní společnost funguje s vysokou efektivitou bez jakýchkoliv příznaků degenerace a lhostejnosti (starší ročníky si jistě vzpomenou, jak republika vypadal před převratem). A o to možná více je nebezpečná, protože vypadá svůdně, bez poskvrny a funkčně. Co na tom, že za lákavou fasádou je mašinérie zásadně ignorující pravdu, překrucující myšlení a do země zadupávající svobodu…

K tomu mohu tvůrcům přidat kladné body za zvuk, hudbu a hlavně dabing. Ve hře se najde veliká spousta malých, či větších zpráv, monologů a nahrávek a každá z nich trošičku osvětluje jak to vlastně v Metamorphosis funguje, kdo a hlavně co je zač onen autor Manifesta, za jakým účelem bylo Metamorphosis postaveno a hlavně – je zde nějaká cesta ven? V zásadě právě díky nespočtu malých náznaků a zpráv se hráč dozvídá pozadí a samotný příběh. Pokud budete ignorovat ony střípky, hra se dá spolehlivě dohrát, ale budete z ní mít jen třetinu, možná ani to ne, protože titul je stavěný až na pár animací a rozhovorů právě kolem nich.

Jak najít cestu ze spletitého bludiště dokonale uzavřené utopie a nenechat se přitom chytit a posléze přeprogramovat, to je hlavním úkolem, který před vámi stojí a není to věru jednoduchý problém, protože nehrajete za samotnou Hope. To by ani nemělo moc veliký smysl, protože Hope není hacker, který by byl schopný se prokousat skrze technologicky dokonale zabezpečené vězení. Hope je vlastně jen váš nosič, protože veškerá vaše interakce závisí na mobilním telefonu, který ona sebou neustále nosí a v jehož dosahu jste schopni hackovat a ovládat bezpečnostní kamery, čímž následně můžete otevírat cestu dál, hacknout terminály, odlákávat stráže, číst emaily a tak podobně, pokud jsou dané předměty ve vizuálním dosahu kamery. Právě díky tomuto postupnému hackování okolí se hráč dozvídá veškerá tajemství Metamorphosis, charakteristiky hlavních postav, jejich historii a motivace a odkrývá docela nepříjemnou budoucnost, kterou tento sociální experiment znamená pro nás lidi mimo zdi Metamorphosis.

Republique by se dala charakterizovat jako jakási zvláštní adventura lehce mixnutá se stealthem. Původní verze pro tablety operovala s poněkud jiným ovládáním Hope, kdy jste klikli na místo, kam Hope má jít, nebo něco udělat a Hope vše dělala dál sama. To by asi na konzolích neprošlo, takže na jednu analogovou páčku bylo namapováno přímé ovládání Hope a já musím se smutkem přiznat, že to dost podstatně ubralo z atmosféry osamělého hackera, který pomáhá dívce z nesnází. Přímým zapojením hráče do procesu ovládání hrdinky se ze hry udělalo jakési polovičaté stealth a protože upřímně řečeno tenhle prvek nemá ani zdaleka na svou akčněji laděnou konkurenci, tak trochu to hře ublížilo. Problém je v kameře, která je už z povahy hry statická – můžete kamery ovládat, ale jsou napevno přimontované ke zdi, takže jediné co lze udělat je mezi nimi přepínat – ale Hope mnohdy zajde do ne příliš vhodného úhlu, nebo je výhled něčím blokovaný. Sice lze kdykoliv zmrazit čas, přeskočit do jiné kamery, nebo systém ukazuje siluetu Hope i za překážkami, ale ne vždy uvidíte patrolujícího hlídače a to pak znamená, že pokud nemáte v kapse nějaký ten pepřák, nebo taser, jdete do vězení.

Naštěstí zde nastupuje ona adventurní přirozenost hry, kdy za ono chycení nejste nijak vážně penalizováni. Stačí prostě hacknout dveře cely a jste zase ve hře, protože zádržné cely nejsou nikdy moc daleko od současného místa progresu. A pokud jde o nasyslené předměty – stačí najít hlídače, který vás chytil a vybrat mu kapsy. Jak říkám akční složka, potažmo stealth nic moc, ale o tom hra opravdu není. Stealth tu je jen jako jakýsi reprezentant překážek, puzzle k překonání a lehký adrenalinový šťouchanec.

Republique je hodně úzce zaměřená hra. Vizuálně se jí moc nedá co vytknout, audio je také záležitostí vyšší cenové hladiny, příběh, filosofické pozadí, postavy a svět podle mne patří k tomu nejlepšímu, co se dá ve hrách najít. Jenže způsob hraní a jak se příběh vypráví, dělá z Republique pro většinu hráčů dost nestravitelný kousek.

Aby bylo jasno, v konečném součtu všechno funguje tak, jak má a jde o skvělou adventuru, jenže adventury jsou velmi úzký žánr a tak bych nemohl hru s čistým svědomím doporučit nikomu, kdo s nimi nemá zkušenosti, či nemá trpělivost s pomalejším, na sběr informací závislejším způsobů hraní. Republique může svým jednoduchým stealthem totiž klamat tělem a vysílat matoucí signál, že jde přeci jenom o špionskou hru, ve které si užijete prolézání ventilačních šachet, uspávání nepřátel a kradení informací ve stylu Jamese Bonda, nebo Solida Snakea. Tak přesně taková Republique není – což ji nedělá špatnou hrou. Jen musí být řečeno, že jde o velmi, velmi depresivní adventuru, která člověka může přinutit trochu popřemýšlet o různých hodnotách ve stylu, jaký je našim vůdcům v reálném životě asi dost nepříjemný.