Saints Row 4 - ještě šílenější

Recenze z hraní PC verze

Na rovinu, třetí díl Saints Row přetékal vyšinutostí, zacházel daleko za hranice etiky a jakoukoliv příčetnost jsem u něj tenkrát buď přehlédnul, nebo, a to je daleko pravděpodobnější, tam prostě nebyla. Když řeknu, že Saints Row 4 jde v tomto ohledu ještě dál, berte to jako odpověď na otázku, zda je něco takového vůbec možné. Již tak předimenzovaná série se doslova utrhla ze řetězu a svým čtvrtým dílem předvádí nespoutanou ,,over the top“ nálož, která mě přiměla vypnout obsah mozkovny a jen přitrouble zírat na šílenství, jež vyráží dech i ve srovnání se svými značně ujetými předchůdci. Takže zapnout kombinézy, proletíme se na atomovce!

Návrat Svatých

Jakási obskurní síla ve mně odjakživa živila podivnou radost – radost z připitomělých, ducha postrádajících příběhů, jejichž smysl se zapomněl na benzínem politém seníku, kam debilita odhazuje nedopalky. V případě Saints Row IV jsem však hned zkraje nabyl o poznání jinačího dojmu. Úvod hry totiž umně maskuje šílenost této série, když vodí hráče poměrně uvěřitelným světem, až by jeden hned lamentoval nad bakelitovou vážností. Samozřejmě to všechno plní funkci pouhé makety, která svou papírovou povahu odhalí záhy na hřbetě odpálené nukleární hlavice, kam si, zcela bez rozpaků, ,,zaskočíte“ vytrhat pár drátů.

První pohled do vlastních řad působí až idylicky - Svatí očividně povýšili a pro centrum své vlády nezvolili nic menšího než Bílý dům. Do jeho útrob zavítáte v rámci průvodních momentů, během nichž zahájí světovou invazi mimozemšťané. Než jsem já osobně vůbec vstřebal, že je můj avatar prezidentem USA, už jsem se oháněl obřím kanónen v dešti sestřelených vznášedel. Obsazení země arcipadouchem Zinyakem a jeho kolegy není pouze o nových skinech oponentů, právě naopak, přináší vcelku zásadní změnu hratelnosti prostřednictvím herního světa. Autoři vás sice pošlou opět do Steelportu, rozhodně ale nečekejte tu samou obyčejnou realitu. Společně s dalšími spoluobčany se totiž stanete vězni ve virtuální verzi vašeho domovského města. Většinu známých tváří z minula stihnul podobný osud a tak trochu po vzoru Mass Effect 2 věnujete značnou část hlavní příběhové linie jejich záchraně. Osobnosti souputníků jsou ale k uzoufání nudné, ploché a nezajímavé, že jsem sám sebe jaksi nedokázal motivovat a i když jsem se hnal za znovuobnovením staré chasy, odměna mě absolutně nezajímala. Obdobně jako v minulých dílech, i tady po dohrání vzpomínám pouze na bezejmenné tváře. Jedinou čestnou výjimku tvoří Keith David, který ale v mé paměti uvízl, ruku na srdce, jen proto, že hrál stejnojmennou postavu.

Absurditou vytapetované scénáře sérii nikdy nescházely, až v Saints Row IV ale přehnanost masakruje smysly tak moc, že předchozí tři díly zpětně připomínají spíše seriózní dramata o mezilidských vztazích. Ve Volition totiž našli způsob, jak pomocí příběhu zcela ,,legálně“ odstranit poslední hranice zdravého rozumu a pustit tak fantazii na svobodu – zda tam patří nebo ne, to záleží čistě na vkusu. Scénář jako celek už takovou péči nedostal a i když se snaží seč může, aby nás přesvědčil o svém nadhledu, leckdy sám sklidí vlastní posměch. A zaslouženě. Zároveň se herní produkci vysmívat a zároveň ji (velmi transparentně) vykrádat, to z vývojáře dělá buď schizofrenika, nebo naprostého debila.

Šílenství mnoha podob

Saints Row IV věnuje unikátnosti obrovskou pozornost a do jisté míry od ní odvíjí hlavní poznávací znak série – nepříčetnost. Ostatně lidem z Volition nikdy nebylo nic svaté a každým novým dílem šroubují počet i absurdnost nabídky. Trávit herní čas upravováním kupříkladu zjevu je tradičně čistá zábava, jejímž produktem jsou většinou tak pošahané modely, že pokus o cosplay vaše okolí nemusí přijmout s nadšením. Ano, mluvím třeba o klasickém ,,dole bez“ s péřovou vestou a helmou ve tvaru medvědí hlavy.

Kromě kosmetických změn můžete své postavě vtisknout i nové schopnosti a různá vylepšení. Úpravy takového rázu jsou zpravidla hodně výrazné, což z té bolestné stránky poznají zejména protivníci. V Saints Row IV můžete vylepšovat dvojím způsobem. Za tzv. Cache lze pořizovat klasické upgrady – větší zdraví, lepší fyzičku a další. Novinkou jsou až schopnosti, které ovládnete ve virtuálním Steelportu a na žádném dalším místě jejich výhod nelze využívat. Téměř na počátku hry si osvojíte duo zdánlivě obyčejných dovedností. Vysoký skok a bleskový sprint ale od základu mění hratelnost ve svižnou a neuvěřitelně návykovou jízdu. Několik vylepšení, které lze nakoupit za tzv. Clusters (po celém městě rozeseté ,,chyby programu“), vám z tak obyčejných úkonů vykouzlí hlavní prvek hratelnosti. Následné firebally, zmrazování nebo telekinezi bych nejraději shrnul do škatulky nuda. Křivdil bych jim, jelikož dobře vím, že se slastným pohybem momentálně nemůže soupeřit vůbec nic. To platí i pro všemožná vozidla. Jakmile totiž ve sprintu ,,předjíždíte“ auta, není moc důvodů do nich nasedat. Nehledě na to, že za volantem ztratíte možnost vertikálního pohybu.

Hadrový panák naživo a jiné kratochvíle

Život v simulaci Steelportu je na volnočasové aktivity velmi bohatý, město je doslova přecpané ikonkami, mezi nimiž, bez nadsázky, není vidět ani vlastní poloha, což naštěstí řeší filtr, jehož pomocí lze jednoduše nastavit, které úkoly se na mapě objeví. Různorodých aktivit není málo, ovšem některé z nich trpí klasickým copy/paste neduhem, přičemž takové Flashpointy – místa vysoké nepřátelské koncentrace – jsou ve hře vyvedeny dvaatřicetkrát bez nejmenšího rozdílu. Prakticky každý vývojář open-world titulů nějakou podobnou, třicetkrát zkopírovanou, koninu ve svém titulu musí mít a já se ptám, PROČ?! Možná by si stačilo vlastní hru vyzkoušet. Pak možná i ve Volition pochopí, že hrát to samé podesáté a stát ve frontě na rohlíky, jsou asi stejně zábavné činnosti. Přitom Flashpointy nesou ojedinělým případem. Stejný neduh sužuje i takové šplhání po věžích nebo hackování. Mezi aktivitami se ale najde i několik podařených kousků, jimž kraluje naprosto výstavní hadrový panák. V toho se promění hlavní hrdina, kterého posléze proháníte městem tak, aby ho to opravdu bolelo.

Rozporuplné jsou i hlavní příběhové úkoly, jež se na oko tváří rozmanitě, ale ve skutečnosti jejich náplň málokdy zahrnuje něco jiného než střílení. Ptáte se, co jiného bych také od sanboxové střílečky čekal? Nic. Vystačil bych si s ním. Vadí mi ale, že i napočtvrté působí zoufale a z klasických zbraní dělá polystyrenové hračky. Úplně jiná (doslova) písnička jsou speciály, na nichž se autoři pořádně vyřádili. Nevím jak vy, ale dubstepem jsem ještě nikoho k smrti neutancoval a nikdy jsem ani nenafukoval lidské hlavy, které mají tendenci při určité velikosti explodovat. Smutné ovšem je, že určitá část hlavních úkolů nedovoluje jejich používání, jelikož se odehrávají mimo simulaci. V takovém questu nepoužijete ani speciální dovednosti a celkem chutného stehýnka tak zbude jenom kost v podobě pouhého střílení a běhání. Sem tam se však objeví i nápady, které potěší. Při záchraně jednoho člena gangu jsem musel kupříkladu dohrát kratičkou textovou adventuru, a i když šlo volit pouze přednastavené příkazy, bavil jsem se náramně.

Zahrát, nezahrát? Zablbnout si!

A bavil jsem se většinu času. Nenechte se zmást mírně kritickým tónem recenze, neboť podstatných chyb totiž není moc a jsou především otázkou stereotypu. Až na jednu výjimku jsem nezaregistroval žádné technické nedodělky. Hra pouze velmi často ukládá, což doprovází nepříjemné škubnutí. Celkové zpracování má své vrásky. Současná generace konzolí dosluhuje a bylo by tedy nemístné čekat nějaké zázraky. Čtvrté Saints Row zkrátka za zahrání stojí, byť se jedná o velmi specifickou hru. Pokud tedy pohrdáte šílenými světy bez pravidel, hoďte skepsi za hlavu, tahle truhla plná bizarních pokladů za to stojí.