Že jsou genitální vtipy jen pro puberťáky a úchyláky? To zkuste říct Garciovi a jeho věrnému parťákovi Johnsonovi. Pokud budete žít dost dlouho na to, abyste nám povyprávěli co na to říkali, rádi se necháme vyvést z omylu.
Tak tak, Shadows of the Damned opravdu není tradiční hra. Fakt, že jsou pod ní podepsáni pánové, kteří jsou legendami herní branže – Shniji Mikami a Goichi Suda – jí sice měl přidat na vážnosti, ale spíš to vypadá, že si jejím prostřednictvím oba japonští vývojáři splnili své vlhkem nasáté klukovské sny, plné polonahých ženštin, jež je třeba zachránit, a odpudivých nepřátel, kteří se musí porazit. A kolem toho se pak motá spousta prvoplánových perverzností a zvrhlostí všeho druhu. Jestli se o něčem takovém malým Asiatům skutečně zdává, není divu, že v dospělosti dávají před postelí přednost nekonečným pracovním dobám.
Zapomeňte tedy na Danteho vizi pekla. To je pro posery. Mikamiho a Sudovo místo věčného utrpení je na pohled hnusné, zvrhlé a odporné. A to je fajn. Perfektně se k němu totiž hodí dvojice hlavních postav – lovec démonů Garcia Fucking Hotspur (jo, to je vážně jeho celé jméno) a sidekick Johnson. Popravdě, Johnson vlastně není postava jako taková. Jde v podstatě o poletující lebku, která se umí měnit ve zbraně i dopravní prostředky a především sype na hráče jednu údernější hlášku než druhou. Jelikož tady ale nejsme v situační komedii, scénáristé si s ničím nebrali servítky a slova jako „fuck“, „dick“, „shit“, „cock“ a „motherfucker“ uslyšíte v míře vrchovaté.
Nutno ovšem říct, že se to tam tak nějak hodí. Těžko může někdo očekávat, že se mladík, jenž vyrazil do pekla zachránit svou milou (bleeeh) bude chovat jako Mirek Dušín a za každé nepatřičné slovo si mazat jedno vybarvené políčko z Modrého života. Naopak, když jdete proti samotnému pánovi démonů (proč dal místo nějakého drsného jména, jako třeba Rozervalparkund, přednost obyčejnému Fleming mi sice hlava nebere, ale co už) a jeho poskoky likvidujte zbraní, které osobně říkám Zduřelá kláda (Big Boner), chce to prostě přitvrdit. A hra na to netrpělivě čeká.
Peklo je v ní stylizováno tak trochu jako jeden velký zábavní park. Sami tvůrci se nechali slyšet, že jsou do něj promítnuty veškeré děsivé aspekty z našeho světa a ještě přiostřeny. Během vašeho putování se tak od krvavých stok dostanete přes prapodivné tržiště s kusy lidských těl například až do vykřičené čtvrti. Beze srandy. Ačkoliv démoni během svého zatracení přišli o genitálie, stále se dokáží bavit, o čemž vás Johnson, jenž slouží zároveň jako váš průvodce, velice rychle přesvědčí. A kdyby vám to náhodou bylo málo, vězte, že alkohol se tam pije po litrech, neboť má léčivé účinky. Kdo by se tam nechtěl přestěhovat?
Ale buďme fér, všechno není tak růžové. Temnota je všudypřítomná a musíte si na ni dávat sakramentský pozor. Pokud se v ní totiž ocitnete, nejen, že se vaši protivníci stanou silnějšími a odolnějšími, vám ještě začnou kvapem ubývat životy a pokud se rychle nedostanete ven, nesníte kopec srdcí, nebo nenajdete světelný bod, jste v háji. Kozlů se svíčkami na hlavě je naštěstí dost a pokud si dáváte pozor, nejspíš nebudete mít vážnější problém. A to paradoxně ani s nepřáteli.
Ti se sice dělí na obyčejné a silnější slabochy, skoro-bossy a bossy, ale ve finále je souboj s nimi tak trochu na jedno brdo. Zatímco ty nejobyčejnější potvory jednoduše ustřílíte, nebo umlátíte, u těch větších je třeba trefit zásobník krve, jenž je udržuje v chodu. Jak prosté. Díky skutečnosti, že si v průběhu hry můžete vylepšovat stávající zbraně (síla, rychlost přebíjení, kapacita zásobníku atd.) a dokonce získávat nové však celá premisa velice rychle ztrácí na údernosti. Zvláště jakmile se vám do rukou dostane ocelová kráska se samonavádějícími náboji. Škoda. I přesto se ale nebudete v žádném případě nudit. Jednotlivé levely jsou sice většinou sestaveny podle stejné šablony, která ale dokáže být nápaditá a téměř tak nenarazíte na hluché místo. A to ani v otázce audiovizuálního zpracování.
Grafika je na jednu stranu taková obyčejná, umělá, no … japonská, ale na té druhé to opravdu neznamená, že by výrazně zaostávala za konkurencí. Co se soundtracku týče, tam už je situace podstatně příjemnější. Vývojáři si vyhráli nejen s vlastní hudbou, ale taktéž s výběrem správných rockových, punkových a metalových skladeb, které celý herní zážitek povznáší na zbrusu novou úroveň. Připočtěte k tomu ještě výborný dabing – opět smekám před Johnsonem – a zákonitě vám musí dojít, že celou dobu mluvím o skutečně nadprůměrném počinu.
Ano, pár chybek se hře nevyhnulo. Kromě lehkých soubojů s bossy třeba místy otřesný systém ovládání (stiskem tlačítka na gamepadu totiž provedete otočku o 180°; tím samým se však v kombinaci s levým analogem dělají úskoky do stran, a když se u potvory místo úskoky začnete točit do kolečka, nejen, že vypadáte jako idioti, ale navíc pravděpodobně umřete), vzato kolem a kolem jde však o výborný titul, který by, pokud jste někde hluboko uvnitř alespoň trochu zvrhlí, neměl chybět ve vaší kolekci.
Verdikt
Pravda, Catherine jsem zatím nezkoušel, ale do té doby je tohle bezpochyby jedna z nejujetějších her, jaké jsem měl možnost vyzkoušet. A chci znovu!
