Shank 2 – brutálnější rovná se lepší?

Recenze z hraní Xbox 360 verze hry

Řekněme si to hezky na rovinu, pokud jste četli libovolnou recenzi prvního dílu, můžete tenhle článek s klidným svědomím přeskočit. Nedozvíte se sice o nové multiplayerové featurce, ale jinak vám v podstatě nemám říct co nového. Změn je v Shank 2 poskrovnu a povětšinou jsou minoritního rázu, takže celá hra, jak trefně poznamenal jeden ze zahraničních novinářů, připomíná spíš výborný remake než výborné pokračování. Gamesu jako takovou byste si už ale mezi prsty neměli nechat proklouznout. Navzdory omezené invenci totiž stále nabízí hodiny a hodiny výborné, ratingy neomezené zábavy, ke které se mnozí z vás jistě budou s láskou vracet.

Ne však kvůli příběhu. Ten je stejně jako minule upozaděn a ačkoliv na sebe hry přímo navazují, povětšinou nebudete mít ani ponětí o co jde. Stejně jako hlavní hrdina. Většinu času budete jednoduše běhat zleva doprava a kosit tisíce nepřátel, kompletně ignorující povstání, tak nějak probíhající kolem vás. Krásně animované cut-scény se bídnou dějovou linku snaží prodat, co jim síly stačí, ale je to jako by se vám Steven Seagal snažil na ulici vnutit jakýkoliv svůj film z uplynulé dekády s tím, že jde o snímek dosahující shakespearovských kvalit. Jenže! Jako se na Seagalovky nekouká kvůli kvalitě, Shank se nehraje kvůli propracovanému příběhu a nesmrtelným dialogům.

Jen málokteré hry v dnešní době nabízejí tak koncentrované, čistokrevné násilí, které nepohoršuje, ani nikoho nenutí zvracet. Díky 2D zpracování a „dětské“ grafice to všechno paradoxně působí tak nějak úsměvně a po vzoru prvního dílu si porcování protivníků budete náležitě užívat. Dvojnásob, když je k dispozici novinka v podobě tzv. counter-attacku. Ten lze použít vždy, když nepřátelům dostatečně snížíte zdraví, o čemž vás včas informuje velký červený vykřičník blikající nad jejich hlavami. V té chvíli je totiž můžete chytit, zabránit jim v útoku a naopak jejich vlastní zbraň obrátit proti nim. Zmiňoval jsem se o tom už loni po návratu z Londýna, kde mě tahle blbůstka dokonale nadchla, a s klidem můžu konstatovat, že zábavná je pořád.

Každá jedna zbraň totiž disponuje vlastní animací a jiného výsledku tak docílíte, když na vás někdo poběží s baseballovou pálkou a když má v ruce třeba sekáček na maso. Každou zbraň je navíc možné zvednout a po omezenou dobu používat (než se rozpadne), díky čemuž gamesa získává na variabilitě. Základní výbavu si volíte před každou misí, stejně jako postavu s jakou se pustíte do řezničiny, přičemž jak postupujete hrou, odemykají se vám stále nové a silnější kousky, s nimiž není problém na malém prostoru rozpoutat nefalšovaná jatka. Škoda jen, že stejně nadšení nebudete z celé hry.

Hlavním problémem zůstává ovládání, jež umí být čas od času frustrující. Možnost blokování byla nahrazena úskoky, což je sice fajn, protože tak zůstáváte neustále v pohybu a akce není kouskovaná, na druhou stranu vám to může sem tam pěkně zavařit. Ne vždy se totiž nacházíte na hezké rovné zemi. Někdy je potřeba prokázat svoje schopnosti na střechách domů, či pohybujících se platformách, přičemž kompletně se vyhnout chybným manévrům a skokům do prázdna je v podstatě nemožné. Často vás tak bude čekat opakování mise, nezřídka i kvůli nepřátelům, kterých se na obrazovku v jednu chvíli nebojí naběhnout i desítky, což ovšem díky benevolentně rozmístěným checkpointům není zas takový problém. Pokud vám tedy nejde o postavení v žebříčku. Se smrtí totiž přijdete o všechny body.

Kromě singleplayerové kampaně o nějakých osmi kapitolách, které vás zabaví na pár hodin je nově k dispozici i kooperativní multiplayer, do něhož se můžete s jedním kamarádem pustit lokálně, nebo online. Mód je k dispozici jen jeden – Survival – v němž se bráníte nekonečným hordám nepřátel, ale díky rozmanitosti zbraní a hratelných postav je dostatečně atraktivní aby vám stál minimálně za vyzkoušení. Pochybuji však, že by se k němu někdo výrazně častěji vracel, pokud nemá vlastního gaučového parťáka.