Star Wars: Battlefront - galaktická válka v režii EA

Recenzovaná verze: PC

Když jsem před necelými dvěma měsíci zkoušel betu nového Battlefrontu, odnesl jsem si z ní převážně pozitivní dojmy. V případě her, pod kterými je ale podepsané studio DICE, bývá pravidlem, že i když je beta spíše demo než skutečný betatest, v žádném případě nevypovídá o kvalitách finální hry. Dojmy z výsledného produktu se tak mohou značně lišit. Je to i případ Battlefrontu? Inu, jak se to vezme.

Snadnější, svůdnější a rychlejší

Hned v úvodu bych vás mohl odkázat na mé dojmy z bety, abych se nemusel znova obtěžovat s popisem již popsaných věcí. V tomto případě ale věřím, že opakování je matka moudrosti, což platí minimálně v případě základní hratelnosti. Ta se od bety prakticky nezměnila. Zapomeňte na náročnou hratelnost, jejíž principy se musíte učit dlouhé hodiny. Ve skutečnosti se vše potřebné naučíte velmi rychle, čemuž napomáhá i zjednodušení řady věcí ve srovnání třeba se sérií Battlefield nebo i starými Battlefronty od Pandemicu. Zapomeňte na nutnost shánět munici a doplňovat zdraví u droidů, protože zdraví se vám po čase obnoví a munice vám nikdy nedojde, jen musíte dávat pozor na to, aby se vám při intenzivní střelbě zbraň nepřehřála. I s tím se ale dá udělat krátký proces, pokud ve správný čas stisknete klávesu pro zchlazení zbraně.

Na výběr pak máte z jedenácti různých primárních blasterů. Ty se svými statistikami dost liší a naprostá většina z nich je poměrně vyvážená, což chválím. Rozdíly mezi zbraněmi poznáte třeba na rozptylu v závislosti na vzdálenosti, na kterou střílíte. Většinou ale nepocítíte žádný zpětný ráz a samotný pocit ze střelby je leckdy až příliš jednotvárný. Přestřelky rozhodně nejsou nijak nudné, jednoduchost a monotónnost dokonce přispívá tomu, že se ze střelby brzy stane zcela automatická činnost. Pokud ale nepočítám nesmírně autentické ozvučení věrné filmové předloze, chování zbraní ničím vyloženě nevyniká a spolu s možnostmi pohybu občas přeci jen připomíná zjednodušený Battlefield.

Když to začne, je všechno jinak

Star Wars: Battlefront postrádá i jakýkoliv systém herních tříd. V rámci tradiční výbavy si opravdu vybíráte jen jeden z jedenácti primárních blasterů a o všechno ostatní se starají karty. Do boje si můžete vzít až tři karty, které si odemykáte za kredity získané během hraní. Umožní vám házet granáty, potažmo termální detonátory, vytasit příruční blaster, létat s jump packem, na krátký okamžik zpřesnit střelbu nebo odhalit pozice nepřátel ve vaší blízkosti. Karty se přitom po použití dobíjí, takže ani ty detonátory vám nikdy nedojdou, jen musíte vždy počkat, až se vám obnoví. Systém tak něco nabízí jak těm, kteří se zaměřují na sólo hraní bez ohledu na tým, tak i těm, kteří chtějí víc pomáhat spoluhráčům. Karty pak zastupují i obdobu systému killstreaků, po určité době si můžete koupit třeba kartu, která vám v případě, že během jednoho života zastřelíte dostatek protivníků, propůjčí větší odolnost proti výbuchům.

Od jednoho ze spoluhráčů, kterého vám hra vybere za partnera (tedy pokud nejdete do hry s někým z přátel), si dokonce můžete půjčit jeho trojici karet, což se hodí především v začátcích, kdy nemáte dostatečně vysokou úroveň nebo dost peněz na karty, které by se vám mohly hodit. Celý systém karet zkrátka funguje, ale většinou neposkytuje dostatečnou motivaci k týmové spolupráci. Jak to tak bývá, většina hráčů radši zabíjí nepřítele a od toho se odvíjí i výběr karet. Navíc mám pocit, že Battlefront zcela redefinoval pojem grenade spam, protože termální detonátor nebo jeho alternativu v podobě granátu, který vybuchne hned po dopadu, používá snad každý. A nikdo se je s ohledem na jejich dobíjení nebojí použít při první příležitosti. Připravte se tedy na to, že útěk před deštěm granátů je jednou z nejčastějších činností ve hře.

„Systém karet něco nabízí jak těm, kteří se zaměřují na sólo hraní bez ohledu na tým, tak i těm, kteří chtějí víc pomáhat spoluhráčům.“

Někdy překvapím i sám sebe

Poslední zvláštností je systém power-upů, které jsou různě rozmístěné na mapách. Daly by se rozdělit do celkem tří typů, přičemž první z nich vám propůjčí další vybavení. Může jít třeba o raketomet, mnohem silnější granát, štít, pod kterým se může schovat více hráčů, nebo automatickou střílnu. Druhý typ vám dává přístup k vozidlům, tedy pokud je podporuje herní mód, který právě hrajete. Obě strany mají k dispozici několik letounů v čele s X-Wingy na straně povstalců a TIE na straně Impéria. Různé typy vzdušných prostředků mají odlišné chování, ale všechny se dají poměrně bez obtíží ovládat, i když na klávesnici není výchozí ovládání rozvrženo úplně rozumně. Opravdu účinné létání samozřejmě vyžaduje trochu cviku a ujasnění si toho, co vlastně vámi ovládaná stíhačka dokáže, ale nemusíte se bát, že byste mohli mít problémy jako třeba v případě stíhaček v Battlefieldech. Stačí jen využívat všech ovládacích prvků a dávat pozor.

Impérium má k dispozici i kráčející AT-ST a možnost střílet z obřího kolosu AT-AT. Nic z toho nečeká na kraji mapy, stačí sebrat patřičný power-up a už jste v kabině, ačkoliv je třeba mít na paměti, že třeba AT-ST dokáže nadělat slušnou paseku, ale povstalci vás mohou s trochou šikovnosti a stacionárních obranných střílen snadno oddělat. Výjimkou mezi vozidly jsou pouze speederové motorky na některých mapách, které jen čekají na to, kdo si je vezme. Tyhle hračky jsou tak rychlé, že se většina hráčů zpravidla neobtěžuje s pokusy o střelbu a většinou slouží jen jako rychlý způsob přepravy.

Třetím a nejvzácnějším typem jsou power-upy zpřístupňující hrdiny a padouchy, samozřejmě opět v módech, které je podporují. I v tomto případě stačí vzít power-up a už jste v kůži známé postavy a nezáleží na tom, jestli jste první hráč v tabulce nebo poslední. Beta nabídla Luka Skywalkera a Dartha Vadera, plná verze zahrnuje i princeznu Leiu, Hana Sola, císaře Palpatina a Bobu Fetta. Každá z těchto postav má k dispozici základní útok a tři speciální schopnosti a opět platí, že jsou poměrně vyvážené, nicméně jsem měl občas pocit, že Boba Fett má díky jetpacku a účinným útokům na dálku menší výhodu. Vždy ale záleží především na tom, jak využijete schopnosti daného hrdiny a jak organizovaní jsou vaši nepřátelé. Tým rozptýlený po celé mapě můžete hravě pročistit, jakmile ale mají nepřátelé trochu rozumu a rozhodnou se vás společně zlikvidovat, musíte se dost otáčet a fakt, že jste zrovna v obleku nejmocnějšího Sitha, vám příliš nepomůže.

Systém hrdinů a padouchů je tak trochu dvousečná zbraň a jeden z mála prvků, v jejichž případě opravdu záleží na vašem tréninku, díky němuž můžete nadělat mezi protivníky slušnou paseku, a týmové spolupráci ostatních, díky níž můžete hrdinský power-up snadno promrhat. To může být osudová chyba, power-upy hrdinů a padouchů jsou poměrně vzácné, což má za následek to, že hráči při pokusu o jejich sebrání často doslova závodí ve sprintu. Někdy se vám ale důležitý power-up objeví přímo před nosem po respawnu, takže platí, že se dříve či později dostane na každého. Pokud tedy power-up stihnete aktivovat dřív, než vyprší určitý čas, nebo dřív, než vás zastřelí. Stále platí, že jakmile vás zabijí před aktivací power-upu, máte smůlu.

„Vždy záleží především na tom, jak využijete schopnosti daného hrdiny a jak organizovaní jsou vaši nepřátelé.“

Uděláš to, nebo ne. Už žádné zkusíš

Systém karet k týmové spolupráci příliš nepomáhá, power-upy občas také vyústí v slušnou rivalitu, takže o dostatek podnětů pro řádné týmové hraní by se měly postarat herní módy. Samotná hra nabízí celkem devět režimů, z nichž nejvýraznější je určitě Walker Assault známý z bety. Stále jde o jeden z největších módů, které podporují 40 hráčů, vozidla i hrdiny, tentokrát je ale mnohem vyváženější a zábavnější pro oba týmy. A díky cílům v podobě bránění či útočení na dobře přístupné stanice a poškozování či bránění AT-AT nebývá s týmovou spoluprací problém. Skoro by se dalo říct, že tenhle mód každého hráče vede za ručičku a všem je jasné, co mají dělat. Snad jen na to, že povstalci mohou vzít speeder T-47 a v určitých chvílích kolem nohou AT-AT obtočit lano a rychle ho zničit, musíte přijít sami. Ačkoliv v tomto případě je všeříkajícím návodem filmové Impérium vrací úder.

Velmi dobře jsem se bavil i v případě Fighter Squadron pro 20 hráčů, který je zaměřený čistě na boje stíhaček (hrdinské postavy zde zastupuje Millenium Falcon a Slave-1 Boby Fetta), a také módu Blast. Ten je zase klasickým team deathmatchem vhodným především pro začátečníky. Zajímavý je i Hero Hunt, v němž se jeden hráč ujme role hrdinské postavy a sedm dalších hráčů se ho snaží zlikvidovat. Kdo zasadí poslední ránu, stává se dalším hrdinou, a tak pořád dokola. Tuhle čtveřici považuju za to nejlepší, co Battlefront z hlediska herních módů nabízí a vždy jsem si jejich hraní užíval. Možná i proto, že mimo Walker Assaultu vlastně ani ta týmová spolupráce není nezbytná, takže obvykle není co zkazit přemírou sólo hraní.

Další módy působí jako něco, co je ve hře spíše do počtu, ale nijak zvlášť neurazí. Jde o variaci na Capture the Flag s názvem Cargo, dále Droid Run, spočívající v zabírání tří pohyblivých kontrolních bodů v podobě Gonk droidů, a Heroes vs Villains. V tomto módu pro 12 hráčů se tři hráči v týmu ujmou rolí hrdinů nebo padouchů a další tři řadových vojáků a cílem je zlikvidovat všechny hrdiny či padouchy ve druhém týmu. V tomto případě je naopak týmová spolupráce naprosto klíčová, což je někdy spíš na obtíž. Zbývající dva režimy ale považuju za neskutečný průšvih. Jedním z nich je Drop Zone, jenž také můžete znát z bety. Tehdy mě ještě bavil, ve finální hře jde ale o nezáživný mód, který trpí vlivem kombinace mizerných respawnů a naprosto nevhodných map, kvůli nimž musíte leckdy běhat zbytečně dlouho, než se dostanete k dopadnuvšímu únikovému modulu, který je třeba zabrat nebo ubránit. Mód tak ztrácí jakoukoliv dynamiku a vyváženost a brzy začne nudit a frustrovat.

Podobným případem je i poslední do party, Supremacy. Na první pohled dělá skvělý dojem. 40 hráčů, podpora vozidel i hrdinů, navíc jde vlastně jen o obdobu Conquestu. Na tom přece není co zkazit, zvlášť když je pod hrou podepsané studio DICE, které díky Battlefieldům Conquest zpopularizovalo! Ale světe div se, ono se to podařilo. Supremacy je trochu jako rozvařená mísa špaget. Člověk si říká, že špagety jsou naprosto základní pokrm, na jehož přípravě se nedá nic pokazit, ale ve skutečnosti stačí trocha nepozornosti a vše se rozvaří. Nevím, jestli je to tím, že tvůrci nevěnovali tomuhle módu dost pozornosti, ale výsledkem je nudný režim, který trpí nedostatkem podnětů pro týmovou spolupráci, takže si řada hráčů myslí, že stačí jen zabíjet ostatní a kontrolní body nemají význam. A také nevhodnými mapami, které vyústily v nevídanou nevyváženost. V módu Supremacy jsem hrál snad 15 zápasů a vyhrál jsem z nich jen jeden. Ale kdo ví, třeba byla chyba ve mně a kvůli mé neschopnosti hrálo špatně i zbylých 19 hráčů v týmu. Kdo ví. Vinu bych ale přeci jen spíš připisoval hlavně nevhodně zvoleným mapám, které jsou zcela očividně primárně určené pro Walker Assault.

Není tu co vidět, já tady dřív žil

Mapy dělají v případě nového Battlefrontu opravdu dost. Před vydáním budila kontroverzi skutečnost, že se vlastně celá hra rozprostírá jen na čtyřech planetách, a to na zasněženém Hothu, vyprahlém Tatooinu, skalnatém Sullustu a na zalesněném měsíci Endor. Tohle v konečném důsledku není problém. Dvanáct map v prostředí těchto čtyř planet zpravidla využívá různé prvky, struktury typické pro určitou planetu i různou denní dobu a odlišné počasí, takže při hraní vážně nemáte pocit, že stále hrajete jen čtyři mapy, které někdo lehce poupravil.

Problém je v tom, že devět módů by prostě potřebovalo víc než jen dvanáct map, přičemž většinou se v daném režimu točí tři nebo čtyři mapy. Jak už jsem zmínil, některé zkazí prostá skutečnost, že je hrajete na mapách, které jsou primárně určené pro jiné módy. I mnou chválený Hero Hunt je vlastně nejzábavnější na jedné mapě z prostředí planety Tatooine, protože je nejmenší ze všech. Ne každá mapa je navíc úplně chytře navržená, což má za následek výhodu pro určitý tým nebo mnoho příležitostí pro nežádoucí camping. Naštěstí jde jen o malé procento map a většina z nich se celkem povedla, tedy pokud si zrovna rozumí s herním módem. Jen mě mrzí, že není možné střílet Ewoky na mapách na Endoru. Určitě nejsem sám, kdo by se těm malým chlupatým potvorám rád pomstil za potupnou porážku Impéria v Návratu Jediho.

Dobrá zpráva je, že při připojení do hry si můžete mapy vybírat. V rámci matchmakingu lze prostě kliknout na obrázek určitého herního módu a systém vás už připojí, zároveň ale máte možnost vybrat, na jakou mapu by vás hra vlastně měla poslat. Což je docela dobrý způsob, jak vynahradit absenci klasického vyhledávače serverů. Díky možnosti vybírat mapy mi tak jeho absence vadila míň než v případě jiných titulů. Mimochodem, chybí i další věci, které by člověk v případě multiplayerové hry považoval za samozřejmost, třeba hlasový chat nebo možnost změnit tým v průběhu zápasu.

Jedna věc typická pro většinu soudobých multiplayerových titulů ale nechybí a koneckonců jsem ji už naznačil - nešťastně vyřešené respawny, přinejmenším v některých módech. Největším kamenem úrazu respawnů je totiž fakt, že vůbec nereflektují, jestli se třeba v blízkosti bodu oživení nachází AT-ST nebo hrdinská postava. Jinými slovy respawny jsou nejvíc na obtíž v případě Walker Assaultu a mnohokrát proklínaného Supremacy. Občas jsem měl pocit, že pravděpodobnost toho, že po oživení přežiju déle než pět vteřin a že nedostanu světelným mečem přes záda, je 1 ku 3720, jak by řekl Threepio. O negativním vlivu na Drop Zone už jsem se koneckonců zmiňoval. Celou situaci s respawny myslím krásně shrnuje komentář jednoho hráče, který jsem viděl v chatu: „Je to hra od DICE, samozřejmě že je tu spawnkilling.“

Logicky nechybí ani další klasika, jíž jsem již letmo zmínil, a to systém levelování. V případě Battlefrontu ale nehraje takovou roli, všechny zbraně a většinu karet máte k dispozici už na úrovni 25. Dalších 25 levelů se tak hodí hlavně v případě, že si chcete zkrášlit vaší postavu určitým skinem nebo dokonce změnou rasy v případě povstalců. K dispozici je kupříkladu hlava Rodiana, Sullustana nebo Twi'lečky.

„Největším kamenem úrazu respawnů je totiž fakt, že vůbec nereflektují, jestli se třeba v blízkosti bodu oživení nachází AT-ST nebo hrdinská postava.“

Mám dneska chuť sám zničit celé Impérium

Doteď jsem probíral jen klasický kompetitivní multiplayer, který je největší a nejdůležitější složkou nového Battlefrontu. Multiplayer však doplňují ještě mise, které mají alespoň částečně nahradit absenci singleplayeru nebo kooperativní kampaně. I mise jsou přitom rozdělené do tří typů. První z nich zahrnuje pět výcvikových scénářů, které vás naučí, jak vůbec zacházet se zbraněmi, jak obmotat lano kolem nohou AT-AT nebo jak zvládnout schopnosti hrdinů a padouchů. Tyhle mise mají podobu klasických singleplayerových misí se vším, co k tomu patří, včetně nízké obtížnosti.

Druhý typ nabízí boje dvou týmů ovládaných umělou inteligencí, přičemž si můžete vybrat, jestli se ujmete role obyčejného pěšáka nebo hrdiny či padoucha. Třetím typem jsou potom klasické survival mise, kdy musíte odolávat vlnám nepřátel. Všechny mise se odehrávají na vlastních mapách a můžete je hrát buď o samotě, nebo s dalším hráčem. Ve výcvikových a survival misích vás čeká tradiční kooperace, v případě bitev s umělou inteligencí se druhý hráč ujme role v týmu protivníků.

Mise nejsou vymyšlené úplně marně a minimálně ty výcvikové vás mohou zabavit i za předpokladu, že nemáte nikoho, kdo by vám podal pomocný blaster. Zvlášť když jde o záležitost na několik minut. V případě survival misí a bitev s umělou inteligencí, v nichž musíte sbírat žetony po padlých nepřátelích, ale o samotě brzy nastává stereotyp. A možnost volit obtížnost a sbírat na každé mapě sběratelské předměty situaci příliš nezlepšuje. Mise jsou tedy rozhodně nejlepší v kooperaci, která případný stereotyp alespoň částečně eliminuje. Počítejte také s tím, že umělá inteligence nepřátel je bez ohledu na obtížnost na dost mizerné úrovni.

Base Command a companion aplikace Jedním z nejzajímavějších aspektů Battlefrontu je paradoxně hra Base Command, kterou můžete hrát na webu nebo v rámci companion aplikace dostupné pro iOS a Android. Ve stručnosti jde o chytlavou strategickou hru, ve které musíte bránit základnu před vlnami nepřátelských jednotek. Vaše jednotky představují buď karty dostupné v základu, nebo karty, které získáte během hraní Battlefrontu. Odměnou za úspěšné obrany jsou pak kredity, které můžete využít ve hře na nákup libovolné výbavy.

Ta tmavá skvrna je teď světlá skvrna

Audiovizuální stránku Battlefrontu jsem chválil už mnohokrát, ale klidně ji pochválím znovu a klidně použiju i stejná slova. Tahle hra je skutečně audiovizuální žrádlo pro každého příznivce Star Wars. To, co bylo k vidění v betě, je vlastně jen taková malá ochutnávka, třeba zpracování džungle na Endoru je naprosto bezchybné a totéž platí i o zpracování mnoha modelů. A přitom jsem hrál jen na střední nastavení, při kterém se snímky za sekundu na mém PC s procesorem Intel Core i5 o frekvenci 3,10 GHz, grafickou kartou GeForce GTX 660 a 8 GB RAM pohybovaly mezi hodnotami 60 a 80. Pokles pod 60 fps jsem nezažil. Star Wars: Battlefront je tak dalším příkladem toho, že Frostbite je ve správných rukou nejen jedním z nejlépe vypadajících, ale i jedním z nejlépe optimalizovaných enginů současnosti.

Stejně skvěle je na tom i ozvučení všeho potřebného, ať už jde o zvuky techniky, zbraní nebo dabing hrdinů a padouchů. Zvuky skvěle dotváří unikátní a lákavou atmosféru Star Wars světa a o totéž se přirozeně snaží i hudební doprovod. Battlefront se zcela spoléhá na původní filmovou hudbu od Johna Williamse a tenhle výběr bohatě stačí.

Musíš se utkat s Vaderem

Ačkoliv tahle recenze často nešetřila kritikou, rád bych zdůraznil, že při hraní Battlefrontu jsem se dobře bavil, což se odráží i v číselném hodnocení na konci recenze. Nové dílo DICE je určitě solidní a chytlavou multiplayerovou střílečkou, jenomže trpí až příliš velkým množstvím zbytečných chyb. Samotná hratelnost neurazí, ale ani nijak výrazně nenadchne, v případě map a módů dochází k nesmírnému kvalitativnímu nepoměru, ani singleplayerové či kooperativní mise nejsou bez spoluhráče kdovíjaký zázrak. Jediným vyloženě bezchybným aspektem je tak atmosféra a audiovizuální a technická stránka, která je navíc oproštěná od viditelných bugů a obvyklých porodních bolestí. Největším problémem ale je, že si Star Wars: Battlefront nedokáže obhájit svou cenovku. Ne při relativně malém množství obsahu. Tenhle nepoměr ceny a obsahu jsem pocítil o to víc, že jsem si Battlefront opravdu kupoval a nedostal jsem ho zdarma na recenzi, jako tomu obvykle bývá.

V tomto případě zkrátka forma jasně vítězí nad obsahem a dalo by se říct, že Star Wars: Battlefront není ani tolik hrou pro hráče, kteří hledají náročnou multiplayerovou zábavu na stovky hodin, během nichž by se mohli neustále zlepšovat a objevovat nové věci. Tahle hra je především pro fanoušky Star Wars, kterým ke štěstí stačí to, že se mohou proletět v Millenium Falconu, že si zahrají za Dartha Vadera a že při střílení povstalecké špíny uslyší hudbu jednoho z nejlepších skladatelů v historii filmu.

Sami zvažte, do které skupiny patříte, těm prvním bych doporučil alespoň to, aby v případě zájmu počkali na výraznou slevu. Příslušníci druhé skupiny v Battlefrontu určitě najdou nejeden důvod k radosti i za plnou cenu, nicméně i já sám se považuji za velkého příznivce Star Wars a přesto mě Battlefront nejednou dost naštval. A upřímně mě děsí představa toho, co s už tak nedokonalou hrou udělá nával placených DLC. Pokud jsem vás tedy přesvědčil ke koupi nebo pokud už hru hrajete, radím vám, abyste si hraní užívali, dokud to jde. Jakmile dorazí první DLC, které nepochybně rozštěpí komunitu, může být všechno jinak.

Někteří znalci si možná všimli, že podnadpisy v recenzi jsou citace z prvního českého dabingu původní trilogie Star Wars. Navrhuji, abychom všichni předstírali, že žádný jiný dabing od té doby nevznikl.

Počítač do redakce zapůjčil Grunex.com.