Hlavně neumřít. Hlavně neumřít. Hlavně neumřít. Hlavně neu…
Pokud jste posledních pár let nestrávili shromažďováním zásob a uvědomělým varováním spoluobčanů před nevyhnutelnou zkázou pomocí ručně malovaných transparentů, pak víte, že zombie apokalypsa míří tak maximálně na plátna kin a televizní obrazovky. V záplavě všech těch knih, her, filmů a seriálů aby se prase vyznalo. Přijít s něčím opravdu novým není nikterak snadné a je fajn, že se o to tvůrčí studio Undead Labs alespoň pokusilo. Bohužel, snaha není všechno, kdyby ano, každý kluk je Casanova, a State of Decay proto ve výsledku působí jako polovičatý projekt.
Možná za to může nedomrlost hry, možná jen špatný marketing. Výchozí podmínky měla totiž gamesa téměř ideální. Díky tomu, že jde o titul pro Xbox Live Arcade, je cena víc než přívětivá a navíc spadá do jednoho ze sakra výdělečných žánrů – simulace. Stačilo se nebát investice do propagace, na koleni spíchnout speciální edici se šik botami, v nichž bude každá sexy i během zániku světa, a všechny ty slečny, zodpovědně utrácející za The Sims, by houfně měnily značku. Vzato kolem a kolem, State of Decay opravdu není nic jiného, než klon The Sims zasazený do univerza plného zahnívajícího masa.
Avšak místo, abyste se starali o vlastní rodinku, máte pod palcem skupinku přeživších. Než abyste chodili do práce, vyrážíte na adrenalinové výpravy mezi hordy nemrtvých, shánět v podstatě cokoliv, co by se dalo nějak použít. Jen touhu po plazmové televizi přes celou stěnu a bazénu dvacet na dvacet metrů vystřídaly sny o dostatečně opevněném domu, který bez problému přečká i mohutnější nápor zombií. Společné navíc mají obě hry i to, že si vývojáři tak dlouho pohrávali s dějovou linkou až začala zpívat fistulkou. Celá zápletka proto sestává z toho, že jste si s kamarádem vyrazili do přírody, kde jste se místo boje s mokrým dřevem a zvědavou zvířenou začali prát o vlastní život.
Obdobně minimalisticky tvůrci přistoupili taktéž k audiovizuálnímu zpracování. Soundtrack jako by neexistoval, dabing postav je víc náhodný než propracovaný a grafická stránka je… no, v dnešní době už prostě jen odpudivá. Stát gamesa jen o pár dolarů víc, remcám jak babky nad zeleninou v supermarketu. Takhle se dá hře sice ledacos odpustit, jenže všechno má svoje meze a State of Decay dojíždí hlavně na nerozhodnost autorů, kteří jako by nevěděli, co vlastně chtějí vytvořit a do obchodů proto pustili prapodivný slepenec nápadů, u kterého se ani nechce věřit, že může držet pohromadě.
Jediným štěstím tak je, že se to vlastně hraje docela dobře. Základní premisa titulu – přežít – někomu může znít poněkud fádně, ale jen do té doby než zjistí, co všechno to obnáší. Tvůrci hráče prostě hodí do vody a buď se naučí plavat, nebo klesne na dno, kde hádám skončila taky většina testerů. Vaším úkolem, coby správného hrdiny, je totiž zajistit funkčnost a prosperitu osady přeživších, což sestává ze zdánlivě nekonečné řady proměnných. Alfou a omegou všeho je průzkum okolí a sběr surovin, jež vás všechny udrží při životě alespoň do dalšího dne. Kvůli tomu je třeba podnikat nebezpečné výpravy, jež ovšem skýtají hned několik úskalí.
Zaprvé, vždycky můžete umřít. To už tak holt ve světě, kde vládu převzali chodící mrtvoly, bývá. Ustavičné ožužlávání vašich šťavnatých částí těla naštěstí v téhle gamese neznamená konečnou a vlastními silami je člověk povětšinou schopný si poradit i s poměrně velkou skupinkou nemrtvých. Obzvlášť pokud ho někdo doprovází. Zadruhé, jak budete vyrážet do okolních lesů a na opuštěná tábořiště, budou se vám náhodně odemykat vedlejší úkoly, jejichž plnění je ovšem trochu překvapivě vždy na pováženou.
Ve State of Decay totiž nepředstavují pouze něco navíc, nýbrž docela zásadní rozhodnutí. Pokud totiž kvůli záchraně kolemjdoucího ze spárů jisté smrti odložíte pátrání po lécích, může vás to stát zatraceně důležitou důvěru u ostatních přeživších. Nepomůžete-li, dost možná jste se připravili o potenciálně platného člena vaší malé komunity, jenž by měl dlouhodobý pozitivní vliv na ostatní. Na tom jak se zachováte, tu sakramentsky záleží a občas je skutečně těžké zavděčit se všem. Takovýchto momentů je navíc tolik, že je téměř nemožné posuzovat každou situaci zvlášť a časem se, stejně jako v životě, naučíte jít cestou nejmenšího odporu.
Všechno ve hře souvisí se vším a trvá hezkých pár hodin, než člověk tomuto systému přivykne a naučí se v něm nějak chodit. Což může být čistě z prodejního hlediska docela zásadní problém. Sami si tak musíte přijít třeba na to, že mnohem důležitější než běhání kolem vašeho tábora a mlácení zombií klackem po hlavě, je udržování morálky na vysoké úrovni. Pokud se vám to u jednotlivců nepovede, může to vést k tomu, že vaši komunitu opustí, nebo vás začnou okrádat. Budete-li od začátku bedlivě sledovat, jak na tom vaši človíčci jsou, jde tomu ale relativně snadno zabránit. Skutečný problém to představuje až ve chvíli, kdy se vám populace osadníků rozroste.
Každý totiž ovlivňuje každého a začne-li vám panikařit jeden, můžete si být sakra jistí, že se to velice rychle přenese na ostatní. A umělá inteligence vám ve snaze udržet pořádek taky zrovna moc nepomůže. Obzvlášť při hromadných bitkách mají vaši parťáci ve zvyku nabíhat přesně do míst, kam jste před pár vteřinami hodili Molotovův koktejl a ostatním přeživším se z nějakého nepochopitelného důvodu nelíbí, když je zapalujete. Ony jsou vůbec souboje paradoxně jednou z nejnepříjemnějších součástí celé hry. Právě během nich se totiž naplno projeví všechny technické nedostatky jako je kolísající framerate, špatná UI a překrývající se textury. Přepracovat by navíc potřeboval i soubojový systém jako takový, jenž je někdy až příliš krkolomný a zdlouhavý.
Větší péči by si ale zasloužil taky jízdní model (auta víc plavou než jezdí) a RPG prvky, jež se autoři pokusili do titulu zakomponovat. Každá postava má atributy, které se v průběhu hraní mohou zlepšovat, jenže každá je má klidně úplně jiné a člověk v tom má akorát bordel. Obdobně otravně působí i přítomná stamina, jež je sice z logického hlediska na místě, avšak dost možná záměrně vás nutí hrát každou chvíli za jinou postavu. I díky tomu si k žádné vlastně nikdy nevytvoříte pořádný vztah a jejich smrt, nebo odchod vás nijak zvlášť netrápí. Slouží to ovšem jako krásná ilustrace tvůrčí rozpolcenosti, kdy si autoři zvládli svoje mnohdy zajímavé nápady sami znegovat.
Druhý pohled
Autor: Michal "Miky" Burian
State of Decay je arkádou, která dokáže zabavit na spoustu hodin. Pokud hře odpustíte nedostatky v podobně často naskakujících textur, grafického zpracování nebo umělé inteligence, tak se můžete náramně pobavit. Za sebe dávám plus otevřenému světu, na němž to celé stojí. Příběh hraje spíše druhé housle, což někomu může vadit, jiný nad tím mávne rukou. Pokud se do zamořeného State of Decay vydáte, doporučuji vám vybrat si dvě až tři postavy a mezi nimi přepínat, když si zrovna jedna z nich musí odpočinout nebo se nehodí na konkrétní úkol. Vytvořit byste si k nim mohli postupně vztah a k zahození nejsou ani zkušeností body a jejich baťoh, potažmo inventář.
Hlavně si dávejte pozor na respekt. Body za respekt totiž budete potřebovat, abyste mohli vylepšit svůj základní tábor o další lůžka, lékárnu, garáž apod. Hra vás tak neustále nutí vydávat se do nebezpečného světa, shánět zásoby a plnit úkoly.
State of Decay je podle mého vcelku povedou akční zombie arkádou v otevřeném světě. Osobně bych hře jeden bodík přidal. Věřím, že některé problémy ještě vývojáři opraví.
State of Decay vyšlo 5. června na Xbox Live Arcade za 1600 Microsoft bodů. Brzy by se na Steamu měla objevit PC verze.
Verdikt
State of Decay je názorným příkladem toho, že spousta tvůrčích nápadů nemusí být vždy ku prospěchu věci. A právě proto, že se mezi sebou nezřídka bijí, je tenhle titul sotva lehce nadprůměrný.
