Horor The Evil Within je zpět a jeho tvůrci se pokusili udělat některé věci jinak a lépe. Podařilo se jim to?
Recenzovaná verze: PC
Asi bych to měl říct na rovinu. Nejsem příznivec hororů. Obvykle se jim vyhýbám, ale jsou tu výjimky. Mezi nimi je i první díl The Evil Within. Jeho hratelnost mi svého času nepřišla nijak zvlášť světová a porodní bolesti PC verze také nebyly nijak příznivé, ale hra si mě přesto získala výtečnou atmosférou, dobře napsanými postavami a příjemně lineárním pojetím, které ještě prohloubila dvojice příběhových DLC. Díky nim jsem se dokonce bavil víc než při hraní samotné hry. Druhý díl má za cíl některé její principy zachovat, nicméně linearita byla zčásti nahrazena konceptem, který má blíže k titulům v otevřeném světě. Má tahle změna za následek kvalitní pokračování, nebo jde jen o slepou snahu vézt se na vlně aktuálních trendů, která skončila hůř než oběti průměrného hororového filmu?
Věk nevinnosti
Chudák Sebastian Castellanos. Ve špitále Beacon v prvním The Evil Within si užil nevýslovné hrůzy a člověk by mu po tom všem určitě přál odpočinek. Ale toho se jen tak nedočká. Naopak zjistí, že jeho dcera Lily, která měla zemřít při požáru rodinného domu, je stále naživu. Dokonce ji využívají členové organizace Mobius jako jádro nového STEM světa, který má posloužit jejich megalomanským plánům. Lily se však následkem toho ocitá v nebezpečí, a tak se za ní musí Sebastian vydat a zachránit ji. Znovu se tedy ocitá ve světě mimo naši realitu, v němž ho rozhodně nečeká nic příjemného. Možná že STEM svět, založený na spojeném vědomí většího počtu jedinců, je na papíře krásně utopickým konceptem, ale jak už to tak v případě hororů bývá, co se může pokazit, to se také pokazí.
Jednou z věcí, které se mi na prvním díle líbily, byla skutečnost, že Sebastian není tak úplně typický hororový protagonista. Není to uplakaný kus rosolu, který se roztřese strachy kvůli každému podezřelému zvuku. Je to zkrátka drsný detektiv, který se s ničím moc nemaže a který by pasoval spíše do filmů žánru noir, ale pod jeho netečnou slupkou se stále nachází velké srdce. Při hraní původního The Evil Within mi však někdy přišlo, že byl Sebastian netečný až příliš, což se naštěstí tentokrát mění. Charakter hlavní postavy je propracovanější a Sebastian na celou řadu divných nebo děsivých věcí reaguje mnohem přirozeněji a uvěřitelněji. A že těch divných a děsivých věcí uvidí opravdu hodně, za což může zejména dvojice padouchů, konkrétně zvrácený umělec Stefano a úlisný manipulátor Theodore.
Tito dva maniaci spolu s dalšími více či méně kladnými postavami utváří povedenou příběhovou mozaiku, která je natolik poutavá a řemeslně zpracovaná, že v konečném důsledku ani nevadí, že jde o pouhou záchranu dcery, při níž dojde na řadu poměrně předvídatelných momentů a klišé. Jak by řekl Todd Howard z Bethesdy, prostě to funguje. Obzvlášť ke konci, kdy se z tradičního hororu stává spíše extrémní rodinné drama, jehož vývoj chytne a nepustí. I přes žánrovou rošádu tak příběh The Evil Within 2 dělá od začátku do konce velmi dobrý dojem a oproti prvnímu dílu je také jasnější a lépe pochopitelný.
„Charakter hlavní postavy je propracovanější a Sebastian na celou řadu divných nebo děsivých věcí reaguje mnohem přirozeněji a uvěřitelněji.“
Díky za každé nové monstrum
Nenechte se ale zmýlit. Nový projekt studia Tango Gameworks a Shinjiho Mikamiho, otce série Resident Evil, je stále v první řadě survival hororem, jak dokazují třeba nepřátelé, s nimiž se během hraní střetnete. Někteří z nich jsou učebnicovými ukázkami hororových protivníků, povětšinou poslepovaní z částí lidských těl, jiní mají nejblíže ke klasickým zombiím. Jsou tu ale i zrůdnosti, jejichž design působí velmi originálně a také stylově. Skoro všechno, co se hýbe, se vás samozřejmě pokusí zabít, a tak tomu musíte vracet stejnou měrou. Stejně jako posledně, i tentokrát máte na výběr akční styl a stealth postup, přičemž obojí má své výhody a nevýhody. A ať už se rozhodnete pro cokoliv, čeká vás napínavá, ale zábavná hratelnost.
Během postupu hrou se vám dostane do rukou celá řada zbraní, jejichž použití většinou dělá velmi uspokojivý dojem, zvlášť pokud jde o tradiční brokovnici, která představuje velmi účinný lék proti strachu. Když se naopak rozhodnete plížit, můžete snadno pozorovat překvapivě kvalitní umělou inteligenci nepřátel. Nečekejte, že vám i řadoví protivníci ochotně nastaví záda, abyste jim zarazili nůž až po játra (nebo cokoliv, co mají místo nich), protože vy se krčíte a hra velí, že v takovém případě máte výhodu momentu překvapení. Kdepak, tu tentokrát mají spíše nepřátelé, kteří mají také tendenci obrátit se čelem k vám v ten nejhorší možný moment. Proto je i prosté plížení za zády řadového protivníka do posledního momentu napínavým okamžikem. Ikona, která vám napovídá, zda vás monstra vidí, pak trochu postrádá smysl, protože sami pouhým zrakem či sluchem poznáte, jestli jste se ocitli v bezprostředním nebezpečí. A jestli ano, pak se připravte na to, že nepřátelé umí být velmi dotěrní a jsou schopní vás poměrně svědomitě sledovat.
Umělá inteligence má své mouchy a není to naprostá herní špička, srovnatelná třeba s prvním dílem série F.E.A.R., ale i tak mě její úroveň mile překvapila. Zvlášť když došlo na souboje s tužšími nepřáteli nebo na bossfighty. Ačkoliv zastávám názor, že vytvořit kvalitní bossfight je velmi těžké a to, co nám hry pod tímto pojmem obvykle předkládají, jsou jen snahy hráče naštvat, podvést nebo prostě zdržet, tak jsem s žádným výrazným zápasem v The Evil Within 2 neměl problém. Každý mě bavil a každý mi v rámci možností připadal férový a dobře navržený, což je obrovská změna oproti prvnímu dílu, v němž byly bossfighty (a nejen ty) podle mého názoru často dost frustrující a nedotažené.
Kutil Sebastian
Připravte se nicméně na to, že konflikt s nepřáteli vyžaduje dostatek zdrojů a zde přichází ke slovu herní prostředí v podobě města Union. S ohledem na fakt, že bylo původně postaveno s pomocí mysli Sebastianovy dcery Lily, mělo jít o idylické městečko, ale nakonec jde o pokřivenou dimenzi, která vážně není vhodným místem pro dovolenou ani pro opětovné nacházení vztahu k rodině. Zato jde o vhodné místo pro sběr surovin, které budete tentokrát opravdu potřebovat. Zbraně jsou opravdu hladové a nepřátelé vám mohou dost snadno ublížit, takže se samozřejmě hodí poohlédnout se po krabičkách s municí, lékárničkách nebo léčivých injekcích. Nacházet můžete i lahve, jež se hodí pro odlákání pozornosti nepřátel a výjimečně i pro boj, dále jednorázové sekerky usnadňující souboje zblízka nebo předměty, které zvýší počet munice, s níž se můžete pohybovat.
„Nečekejte, že vám i řadoví protivníci ochotně nastaví záda, abyste jim zarazili nůž až po játra, protože vy se krčíte a hra velí, že v takovém případě máte výhodu momentu překvapení. Kdepak, tu tentokrát mají spíše nepřátelé.“
V The Evil Within 2 přitom hraje významnou roli výroba, která probíhá velmi jednoduše, ať už se o ní pokoušíte za chodu nebo s pomocí pracovního stolu v některé z mála bezpečných lokací. Vyrobit lze munici do několika zbraní, několik typů šípů do staré dobré kuše a také léčivé zásoby. Nalézat můžete i zbraňové součástky, s nimiž lze vylepšovat zbraně. Z prvního dílu se vrací také zelený gel, jenž nacházíte v lahvích nebo extrahujete z těl padlých nepřátel. S jeho pomocí pro změnu vylepšujete samotného Sebastiana. S dostatkem gelu lze zlepšovat zdraví, jeho obnovu, bojové možnosti, používání zbraní nebo výdrž, přičemž je třeba podotknout, že ta je i v základu solidní. Na rozdíl od prvního dílu tedy Sebastian nemá potřebu vykašlat plíce už po dvou vteřinách lehkého sprintu. V lahvích přitom nacházíte i novinku v podobě červeného gelu, který zpřístupňuje nové větve ve stromu Sebastianových schopností.
Tohle všechno má dopad na hratelnost hned ve dvou směrech. Zaprvé si můžete leccos přizpůsobit podle svého. Jestli si tak jako já užíváte střílení z brokovnice, můžete se zaměřit na její vylepšování, jestli chcete hrát více takticky, můžete se soustředit spíše na kuši a její šípy využívat kreativními způsoby. Kupříkladu není nad to nalákat pár nepřátel do louže, do ní následně střelit elektrizující šíp a zavzpomínat si tak na časy strávené s Bioshockem a jemu podobnými tituly. Hratelnost a váš přístup k hraní si tak můžete často a v mnoha směrech přizpůsobovat podle svého, což rozhodně vítám. I proto, že všechny aspekty výroby a vylepšování fungují velmi prostě a jim věnované uživatelské rozhraní je dostatečně přehledné a intuitivní.
Cesta z města
Zdroje a suroviny zadruhé navádí k pečlivému průzkumu prostředí, ať už jde o lineární úrovně nebo o otevřenější prostranství. Ta nakonec nehrají tak zásadní roli, jak by se možná zprvu mohlo zdát. Alfou a omegou The Evil Within 2 je stále ten napínavý, nijak jednoduchý lineární zážitek a těch několik větších lokací slouží spíše k tomu, abyste mohli trochu zvolnit a věnovat se chvíli i něčemu jinému než jen drkotání zubů kvůli tomu, co děsivého nebo smrtícího vás čeká za dalším rohem. Také zde můžete příležitostně plnit několik vedlejších misí a popovídat si s obyvateli Unionu a s agenty Mobiu, kteří byli do města posláni před vámi.
„Na rozdíl od prvního dílu Sebastian nemá potřebu vykašlat plíce už po dvou vteřinách lehkého sprintu.“
Za tyto aktivity jste obvykle odměňováni dalšími surovinami, alternativními verzemi základních zbraní nebo hlubšími znalostmi o herním světě. Občas můžete na svých cestách prostředím narazit i na možnost obnovit některé vzpomínky, na klíče otevírající schránky s dodatečnou výbavou nebo na předměty odkazující na ostatní tituly, které vydává společnost Bethesda. Menším doplňkem je ještě střelnice se dvěma módy, na níž lze vyhrávat gel a další suroviny, ale zrovna tohle mi připadá jako naprosto zbytečný prvek, který jsem vyzkoušel, jakmile mě k němu hra navedla, a dál ho neřešil. Skoro jsem ho zapomněl zmínit (a vytknout) i v této recenzi, až tak zbytečná záležitost to je.
Kombinace lineárních úrovní a otevřenějších prostor jsem se zprvu dost obával, ale ve výsledku mi naprosto vyhovovala, mimo jiné proto, že průzkum prostředí může mít dopad na to, jak se vám při hraní daří a jak dobře jste vybavení na kontakt s náročnými nepřáteli. Což je přesně to, co bych čekal od pojmu „survival horor“. Když se začínal hlásit o slovo pocit, že se mi daný typ prostředí zajídá, hra se posunula zase jinam. Když jsem chtěl pořádný hororový zážitek podobný těm nejlepším okamžikům z prvního dílu, sledoval jsem po všech směrech tradiční příběhové mise. A když jsem chtěl zvolnit, věnoval jsem se hledání surovin nebo těm několika vedlejším úkolům. Vždy stačí vytáhnout váš komunikátor, zachytit signál vedoucí k misi nebo k potenciálnímu zdroji surovin a jít za dalším krvavým, nebezpečným, hrůzným, ale zpravidla také velmi zábavným zážitkem. Ten se navíc může odvíjet od vámi zvolené obtížnosti, která má dopad třeba na výdrž nepřátel nebo na dostupnost surovin.
Od obtížnosti se může odvíjet i herní doba. Napoprvé jsem hru hrál na nejnižší obtížnost zvanou Casual a díky ní jsem nikdy netrpěl nedostatkem surovin, umírání nebylo tak časté a dohrání mi zabralo téměř 12 hodin. Možná že to není tolik jako v případě prvního dílu, ale ten už se mi po zhruba deseti hodinách začínal dost zajídat, zatímco tentokrát si hra udržuje skvělé tempo, kterému zmíněný počet hodin dokonale vyhovuje. Jakmile jsem měl za sebou fantastický a emotivní konec, ani v nejmenším jsem neměl pocit, že by snad měla hra být výrazně delší. S vyšší obtížností se ale herní doba může přeci jen protáhnout, třeba proto, že rychlý akční přístup nemusí být vždy použitelná a výhodná strategie a vše je náročnější. A kdyby vám první dohrání na libovolnou obtížnost nestačilo, můžete vzít zavděk extrémně náročným režimem Classic nebo módem New Game Plus. Díky němu je možné The Evil Within 2 projít znovu, ale s některým dodatečným obsahem, třeba s dobře vypadajícími obleky pro Sebastiana.
Mys hrůzy
Zpracování prostředí má dopad nejen na hratelnost, ale i na celkovou, správně hororovou atmosféru, která je opravdu výtečná a která sází hlavně na celkovou zoufalost a bezútěšnost Sebastianovy situace, ne na předvídatelné a prvoplánové lekačky. Obzvlášť práce s osvětlením je excelentní a místy maskuje některé nedostatky jinak zcela vyhovující grafické stránky. Ani optimalizace The Evil Within 2 není nejhorší. Hru pohání engine nazvaný Stem, v jádru jde ale jen o modifikovaný id Tech (pravděpodobně starší id Tech 5). Obavy, že bude hra katastrofálně optimalizovaná jako podobně vybavené Dishonored 2, se nakonec ukázaly jako plané. I s velmi starým hardwarem lze The Evil Within 2 bez potíží hrát na střední grafické nastavení při alespoň 30 snímcích za sekundu. Novější sestavy by neměly mít problémy s chodem při v průměru 60fps. Je však třeba podotknout, že výkon na PC není ani vyloženě ideální a řada uživatelů hlásí nemožnost dosáhnout vyloženě stabilních 60fps, obzvlášť při vyšším grafickém nastavení.
Odpůrce prvního dílu pak jistě potěší eliminace černých pruhů v obraze. Ty zprvu vůbec nejsou dostupné, jde nanejvýš o odměnu za dohrání hry, za jejíž aktivaci dokonce dostanete řádně pojmenovaný achievement. Ten dokazuje, že vývojáři jsou schopní určité sebereflexe a že si uvědomují, že spojování „filmového zážitku“ s černými pruhy je tragikomická pitomost. Ty z vás, kteří trpí nedostatkem místa na pevném disku nebo pomalým internetem, by pak ještě mohla potěšit skutečnost, že na PC zabírá The Evil Within 2 něco málo přes 32 GB (při stahování dokonce jen 25,5 GB).
Chválím i ozvučení, které je koneckonců v případě hororu a snahy o navození tísnivé atmosféry velmi důležité. To si tvůrci zjevně uvědomují, a tak je výsledkem prvotřídní zvuková stránka, kvůli níž bych vám doporučil, abyste hráli nejen v co největším přítmí, ale i s co nejkvalitnějšími sluchátky. Vše pak doplňuje solidní dabing a skvělý hudební doprovod v čele s nádhernou ústřední skladbou, která doprovází závěrečné titulky. Už jsem zmínil působivé zakončení, které má v kombinaci s touto skladbou za následek emocionální kopanec, jaký jsem při dohrání nějaké hry už dlouho nezažil.
Technická stránka The Evil Within 2 nicméně představuje ten hlavní důvod, proč o kus níž nezáří ještě o něco vyšší číselné hodnocení, ačkoliv je většina recenze záměrně pochvalná. Třeba animace nejsou leckdy nijak zvlášť kvalitní. Postavy mají obzvlášť při rozhovorech tendenci přehnaně kroutit hlavami nebo házet rukama, a když rychle měníte směr pohybu, Sebastian leckdy dělá dojem, že se neúspěšně snaží napodobovat měsíční chůzi Michaela Jacksona.
Občas dojde i na nějaké ty bugy. Nepřátelé příležitostně splývají se svými kolegy nebo se stěnami, místy se objeví do očí bijící neviditelná stěna a s ohledem na nálepku id Tech prostě musí sem tam dojít na viditelné doskakování textur. Výjimečně se mi stalo, že měl Sebastian pořád potřebu vytahovat svůj komunikátor. Prostě jsem ho vzal, abych se třeba podíval na mapu, zase ho uklidil, ale vzápětí ho hrdina sám od sebe znovu vytáhnul. A tak pořád dokola, dokud jsem vzteky nenačetl poslední záchytný bod. Jedná se o výjimečnou chybu, ale nejen v tomto směru má zkrátka hra jisté nedostatky, které mohou příležitostně kazit jinak skvělý zážitek.
„Výsledkem je prvotřídní zvuková stránka, kvůli níž bych vám doporučil, abyste hráli nejen v co největším přítmí, ale i s co nejkvalitnějšími sluchátky.“
Cesta do hlubin detektivovy duše
Během vývoje The Evil Within 2 jsem nejednou slyšel, že jde o pokračování, které si s ohledem na kvality původní hry nikdo příliš nepřál. Možná to tak i je. Ale navzdory tomu jsme se dočkali velmi kvalitního hororu, který si z rozporuplně přijatého předchůdce bere jenom to nejlepší a přidává i řadu věcí navrch. Příběh funguje a drží pohromadě, hratelnost je při akčním i plíživém postupu dostatečně zábavná a dynamická, navíc máte k dispozici více než dost cest, jak si ji přizpůsobit podle svého. Korunu tomu všemu nasazuje výtečná hororová atmosféra, rozumná kombinace lineárních a otevřenějších úrovní, perfektní zvuková stránka a prostý fakt, že vás opět čeká řádně děsivý zážitek.
Aby bylo jasno, i přes mé omezené znalosti žánru mohu s jistotou říct, že The Evil Within 2 není hororová revoluce. Po pravdě řečeno nejde ani o kdovíjak originální hru, pokud pominu několik opravdu svérázně navržených nepřátel. Ale to nic nemění na tom, že navzdory několika chybám, nedostatkům a nedotažené technické stránce jde o řemeslně zpracovaný horor, který si nepochybně užijí nejen příznivci žánru, ale i ti, kteří o něj normálně nezavadí ani letmým pohledem. Musím také říct, že je příjemné dostat zase jednou do rukou čistokrevný singleplayerový titul, který nedoprovází Season Pass, nežádoucí online prvky nebo mikrotransakce. Když se mě zkrátka někdo zeptá, jak v oblasti her a hororů vypadá poctivá a zábavná žánrová práce, s radostí mu ukážu The Evil Within 2.
The Evil Within 2 koupíte v našich obchodech Xzone.cz a GameExpres.sk.
Verdikt
Poctivý survival horor, který si z prvního dílu bere jen to, co fungovalo, a přidává i něco navíc. Nejde o žánrovou revoluci, ale rozhodně se jedná o kvalitní produkt s výrazným emocionálním dopadem, který je vhodný jak pro příznivce žánru, tak pro ty, kteří hororům obvykle neholdují.
