Valiant Hearts: The Great War – člověk míní, válka mění

„Mezi lety 1914 a 1918 bylo zajato více než šest milionů mužů včetně 1,2 milionu německých a 200 000 britských vojáků. Statisíce z nich se navzdory Haagským úmluvám z roku 1907 a snahám Mezinárodního červeného kříže kvůli vězeňským podmínkám a nuceným pracím domů již nevrátily.“

Za těch posledních patnáct let se mi hry z druhé světové války docela přejedly. Události tohoto válečného pekla jsme prožívali ve všech těch Medal of Honorech a Call of Duty a mě to pomalu ale jistě přestalo bavit. V posledních letech nás velká spousta tvůrců stříleček nechává nahlížet spíš na poupravené současné nebo hypotetické budoucí válečné konflikty a nakopávání nacistických zadků se stáhlo trochu do ústraní. A mezi tím vším přichází na scénu menší stahovatelný titul (ovšem od významného studia Ubisoft Montpellier) Valiant Hearts: The Great War, který je zasazený do řidčeji zobrazované první světové války (nebo chcete-li velké války) a skrze své vyprávění oslavuje hodnoty jako přátelství, rodina, soudržnost a prostřednictvím tolerance i obyčejné lidství.

„Mezi všemi těmi hrami z druhé světové války přichází na scénu menší stahovatelný titul Valiant Hearts: The Great War, který je zasazený do řidčeji zobrazované první světové války.“

Výše uvedený perex – mimochodem citovaný ze hry – dává tušit, že Valiant Hearts nahlíží na válku kritickým pohledem, což dále umocňuje její příběh. Ten se točí kolem Němce Karla, který žije se svou ženou, malým synkem a tchánem Emilem na francouzském venkově, z nějž je deportován zpět do své vlasti, za kterou bude zanedlouho bojovat v blížící se válce. Emile však nehodlá sedět nečinně na zadku, a tak se rozhodne přivést Karla zpět domů. Příběh představuje emocionální propletenec osudů celkem pěti postav (za čtyři z nich si zahrajete), které svede dohromady osud, a jako celek tvoří poměrně působivou mozaiku.

Trojrozměrná válka

Valiant Hearts představuje jakýsi mix mezi dobrodružnou adventurou (která ovšem neumožňuje hlavním postavám dokonce ani skákat) a logickou puzzle hrou, jejíž hádanky ale nejsou téměř nikdy frustrující a představují spíše jakýsi doplněk k zvolené formě hry. Tady se totiž hraje primárně na atmosféru a příběh. Ten je sice ke konci sladkobolnější, než by bylo zdrávo, ale vzhledem k tomu, že se nás snaží donutit promáčet kapesníčky slzami (bez úspěchu, jediné čeho se ode mě dočkal, byl závěrečný cynický pošklebek) až v posledních několika desítkách minut, tak jsem tentokrát ochotný lehce přimhouřit oči.

„Tak jako v Raymanovi i tady se pohybujete v dvourozměrném prostředí, které vytváří iluzi plasticity světa pomocí několika vrstev pozadí.“

Pokud jste hráli Rayman Origins/Legends nebo Child of Light, tak vám bude povědomý grafický kabátek. Valiant Hearts totiž běží na stejném enginu jako její starší bratříčci a stejně jako oni vypadá jedním slovem fantasticky. Z Child of Light jsem viděl pouze videa, takže o ní mluvit nemůžu, ale tak jako v Raymanovi i tady se pohybujete v dvourozměrném prostředí, které vytváří iluzi plasticity světa pomocí několika vrstev pozadí (respektive popředí), na nichž se odehrávají mnohé další, pro vás ne až tak důležité, události. A podobně jako v Raymanovi i tady vám autoři čas od času umožňují do některé z těchto vrstev zavítat. S tímto souvisí i menší problém, kdy je občas problém rozlišit, ve které rovině se ten který předmět nachází, a tak se mi například stalo, že jsem skončil jako řešeto pod smrští nepřátelských kulek, které se na mě sesypaly, když jsem se zasekl o strom, který jsem mylně považoval za dekoraci pozadí. Není to však nic hrozného a podobně prekérních situací mi hra za těch osm hodin připravila pouze pár.

Naběračka nástroj míru

Titul je rozdělen do „úrovní“ a vyprávění je strukturováno do jakýchsi aktů, které jsou rámovány roky a válečnými událostmi, ke kterým v té době došlo. V průběhu hraní se můžete začíst do deníčků hlavních postav, v nichž vzpomínají na domov či reagují na momenty (své osobní) války, takže máte poměrně jasnou představu o tom, co se jim v danou chvíli honí hlavou. Když budete dostatečně důkladní, můžete v jednotlivých prostředích nacházet nejrůznější předměty poodkrývající pozadí války, případně dopisy padlých vojáků adresované domů. Jejich význam je jasný - mají vám připomenout, že vaši nepřátelé jsou mimo frontu něčí přátelé, mají tak jako všichni ostatní rodinu, ať už milující rodiče či strachující se ženy s dětmi. Všechny tyto vcelku jednoduché narativní prostředky napomáhají tomu, že Valiant Hearts dosahuje po většinu času takové působivosti a právě v řádcích sepsaných ve smutku a strachu lze vyčíst nesmyslnost, zbytečnost a hlavně krutost války, které bere rodinám manžely, syny, bratry…

„Po celou dobu jste sice v centru dění a často se nacházíte v ohrožení života, ale vy sami se ke zbraním dostanete spíše zřídka.“

Téměř až pacifistický tón Valiant Hearts podporuje i skutečnost, že vy celé válce skoro až nezúčastněně přihlížíte. Po celou dobu jste sice v centru dění a často se nacházíte v ohrožení života, kdy vás může zabít například nějaká ta nepřátelská kulka nebo zakopaná mina, ale vy sami se ke zbraním dostanete spíše zřídka. Občas si vystřelíte z kanónu nebo hodíte granátem, ale jinak s sebou žádnou střelnou zbraň nosit nemůžete, takže si musíte vystačit s různě pohozenými předměty, kterými nepřátele omráčíte nebo na malou chvíli odvedete jejich pozornost. Korunu tomu všemu nasazuje Emile, jenž ze začátku běhá po bojišti s naběračkou – pozůstatkem ze zajetí, kde byl nucen vyvařovat. Ano, hra se nebojí situaci občas odlehčit a vnést do vyprávění trochu toho humoru.

Válka je špatná, áno?

Jediný, kdo ve Valiant Hearts vládne slovem, je vypravěč nacházející se mimo obraz, ostatní hrdinové žbrblají jakousi nesrozumitelnou hatmatilkou, v níž občas zachytíte nějaké to slůvko z jazyka té které postavy. Přesto se vojáci různých národností dokážou v případě potřeby domluvit, čímž dle mého autoři akcentují univerzálnost člověka jakožto lidské bytosti – nakonec i navzdory rozdílům stále tvoříme jednu rasu, která by měla pokud možno držet pospolu. To se ale pochopitelně za časů války snadněji řekne, než udělá a člověk musí často dělat spoustu špatností, kterými v běžném životě opovrhuje, ale dělat je prostě musí, jelikož slouží vlasti a navíc pokud nezabije nepřítele jako první, tak nepřítel jednoduše zabije jeho. Možná se vám zdá, že snad až příliš odbočuju nebo že v tom hledám víc než tam vůbec je, ale domnívám se, že snahou tvůrců bylo právě to, abychom se u jejich hry na chvilku zastavili a zamysleli se nad tím, jak může být válečné peklo absurdní (na toto téma doporučuju podobně laděný snímek Šťastné a Veselé).

Trochu se to ve mně rve, když jde o závěrečné číselné hodnocení. Na jednu stranu Valiant Hearts nabízí spoustu nádherných okamžiků a zábavných prvků (těch je vlastně většina) a její myšlenka je vskutku chvályhodná, ale když dojde na rozuzlení osudů hlavních postav, vše vyvrcholí přesně tak, jak nařizují scenáristické příručky. Není to úplně špatně a jiný konec člověk vlastně ani neočekává, ale bohužel je tím pádem hra v mnoha situacích velice čitelná, čímž trochu ztrácí na důrazu. Ale tvrdit, že jsem se nebavil, dokonce velmi dobře, by byla lež, takže ještě jednou přimhouřím oči a tu ušmudlanou osmičku tomu dám.