Vzpomínky na Mafii

Mafia 3 se blíží. Nebudu teď řešit, jak dobrá hra nebo jak dobrá Mafia se z ní může vyklubat, ale prostě se blíží, a tak jsme se v redakci rozhodli, že je nejvyšší čas znovu oprášit první díl z roku 2002, který mám stále nainstalovaný. Proto byl návrat k první Mafii dost snadný a rychlý.

Tentokrát jsem ale k tomu vzpomínání přistoupil trochu jinak. Před šesti lety jsem krátce před vydáním Mafie 2 dal dohromady recenzi, rozbor Extrémní jízdy a přehled důležitých postav a zajímavých modů (tyto články byly nedávno revidovány a zbaveny všech starých chyb). V tomto případě jsem si prostě a jednoduše zapnul několik misí, aktivoval program Fraps a tu a tam pořídil screenshot, k němuž budu moci dopsat nějaké nostalgické, absolutně neobjektivní tlachání. Stejně jako zde nehodlám hodnotit dosavaní prezentaci Mafie 3, nemám ani zájem rozebírat, jak moc byla Mafia revoluční, v čem byla napřed před konkurencí nebo v čem třeba mohla zaostávat. Rozhodl jsem se prostě vzpomínat a budu rád, když si zavzpomínáte se mnou.

Poznámka na úvod: Omluvte nižší rozlišení screenshotů. Mafia si moc nerozumí s Windows 10, takže abych ji mohl vůbec hrát, musel jsem se dost hrabat v nastavení a nakonec se spokojit s hraním v okně, protože za jiných podmínek mi hra hned při spuštění spadne.

Pevně věřím, že už při vstupu do hlavního menu, které doprovází nezapomenutelná ústřední melodie, se mnohým v hlavě probudí nejedna vzpomínka. Skoro se až bojím pomyslet na to, kolik času jsem strávil jen snahou si pořádně prohlédnout všechno, co je v té místnosti k vidění, a posloucháním ústřední skladby.

Kotrmlelce na pódiu, mluvení do mikrofonu, střílení do plechovek, mlácení figuranta, který se jako zázrakem vyloupne ze zdi, nebo objíždění bloku a řádění na betonovém plácku. Tutoriál Mafie byl dost kuriózní úvod, který navíc snadno probouzel touhu hledat v celé hře skryté zajímavosti. Stačilo zjistit, že za plotem na konci slepé uličky stojí mafián a začít přemýšlet nad tím, co tam asi dělá. A pokud si dobře vzpomínám, tutoriál byl dokonce v demoverzi Mafie. Samozřejmě v dobách, kdy ještě slovo demoverze nebylo archaismus nebo výraz spojený především s fotbalovými hrami.

A takhle to všechno začalo. Tomův taxík, řev Petra Rychlého, auto plné nepřátel, kterého jsem se za boha nemohl zbavit. A jízdní model, který jsem zprvu proklínal, abych si ho o pár hodin později doslova zamiloval. Vzpomínám, že jsem tehdy netušil, že stiskem klávesy Tab je možné zobrazit mapu města, takže jakmile jsem se toho purpurového Falconera konečně zbavil, při snaze řídit se kompasem jsem projezdil snad celé město, než jsem konečně dorazil do Little Italy. Tam za asistence cut-scény, jejíž atmosféra a napětí by se daly krájet, začal příběh, který i dnes považuji za to nejlepší, co mi kdy počítačové hry po dějové stránce nabídly.

Je po taxikářské šichtě a Toma si našli Morellovi poskoci. Tuhle pasáž jsem rád opakoval několikrát, abych si všímal všech těch detailů a drobných akcí, které se v postranních uličkách italské čtvrti dějí. No řekněte, v jaké jiné honičce s mafiány můžete spravit rande dvou lidí, kteří stojí v různých průjezdech?

Tom je součástí Salieriho rodiny, takže je nejvyšší čas na menší pomstu a likvidaci aut u Morellova baru. Nejen že šlo o krásnou ukázku pokročilého modelu poškození aut, ale navíc jsem vždy považoval za velkou srandu nasednout zpátky do auta, vyprovokovat mafiány v baru a zkoušet jejich inteligenci. Když zmateně pobíhali po ulici, cítil jsem se jako král. Když začali nastupovat do lepších aut, než jaké jsem měl já, pochopil jsem, že v nejlepším se musí přestat.

Clarkův motel aneb první pořádná přestřelka, s jakou se v Mafii setkáte, následovaná honičkou v serpentinách obklopených nádhernou přírodou. Ta mě neustále nutila k pokusům přeskočit svodidla a prostě se rozeběhnout někam do lesa, do polí nebo k rybníku. Tenhle pokus nikdy moc nevyšel, zato ale vždy vyšel pokus spočívající v ustřelení jednoho nebo dvou kol žlutého Lassitera hned po příjezdu k motelu. Pohled, jak se ten plešatý chudák snaží ujet a nejde mu to, je k nezaplacení.

Vždycky jsem přátelům s pýchou tvrdil, že jsem ten závod dokázal dojet i bez využití zkratky v půli trati a předtím, než patch přidal možnost nastavit si obtížnost. A jak asi tušíte, nikdo mi to nikdy nevěřil. Abych úplně nelhal, napoprvé jsem se i já musel spokojit se zkratkou, ale jakmile jsem si řízení formule trochu osahal, opravdu jsem dokázal závod dojet poctivě. A byl to nádherný pocit.

O dabingu Lindy Rybové si můžete říkat, co chcete, ale faktem zůstává, že doprovod Sáry domů, doprovázený západem sluncem a uličkou plnou chuligánů, byl po všem tom střílení a závodění skvělý odpočinek, následovaný neméně skvělou cut-scénou. Ještě dnes se pousměji nad tím dialogem mezi Sárou a Tomem v Sářině bytě a ještě dnes mě trochu mrzí, že si Vito ve druhém díle vystačil jen s prostitutkami a Joeovými vtipy a nedočkal se podobné love story.

Žlutý Lassiter, kterému jsem chtěl před Clarkovým motelem zlomyslně ustřelit kola, posloužil jako skvělý společník při honičce městem poté, co Tom a Paulie vyčistili sídlo chuligánů, kteří si dovolili obtěžovat Sáru. I v tomto případě bylo dost prostoru na experimenty. Vzpomínám třeba na možnost srazit auto pronásledovaných zmetků ze silnice hned před sjezdem z čínské čtvrti, nebo na nedalekou bouračku, u níž bylo možné zastavit a promluvit se ženou, která Toma z nějakého důvodu zná. Identitu téhle ženy jsem vždy vnímal jako větší záhadu než třeba legendu v podobě kasina (ne, žádné kasino ve hře fakt není) nebo hlavu ve skále v Extrémní jízdě. Za největší záhadu ale stále považuji člověka s psí hlavou, kterého jsem viděl za všechna ta léta snad jen jednou nebo dvakrát. Bohužel se mi ho nikdy nepovedlo vyfotit.

Hotel Corleone byla vždy radost prozkoumávat. Tahle doslova hitmanovská mise následovaná adrenalinovým útěkem přes střechy a návštěvou kostela je mimo jiné drobným odkazem na Kmotra, z nějž jméno Corleone pochází. Znalci filmových gangsterek v Mafii nepochybně zaznamenali další odkaz na známé jméno, konkrétně Scorsese Import Export v misi Jen tak pro radost. Tenhle název firmy pro změnu odkazuje na režiséra Martina Scorseseho, zodpovědného za filmy jako Mafiáni, Casino, Špinavé ulice nebo Vlk z Wall Street (který v době vzniku Mafie samozřejmě ve filmové podobě neexistoval). Narážek skrytých v názvech je ale v Mafii víc, stačí si vzpomenout na značku aut Trautenberg, parafrázi reálné značky Duesenberg, která nepochybně odkazuje na Krkonošské pohádky.

Z Mafie se příležitostně mohla stát i střílečka z pohledu první osoby. Dobře, to je možná přehnané tvrzení, ale to střílení na auta z korby jedoucího náklaďáku za deštivé noci jsem vždy považoval za hodně adrenalinový zážitek. Vždycky mi přišlo, že je mise Výlet do přírody dost opomíjená, ale podle mého názoru je to docela škoda, protože minimálně z hlediska atmosféry má určitě co nabídnout.

Frankova zrada mě tehdy hodně zasáhla. A ještě víc mě zasáhlo letiště plné nepřátel a následné rozuzlení, které dále formovalo Tomův charakter. Podobně jako v případě hotelu Corleone, i na letiště jsem se několikrát vracel, hledal cokoliv skrytého a zajímavého a představoval si, jaká by byla paráda létat s tím letadlem nebo vzducholodí. A také jsem samozřejmě musel přemýšlet nad tím, jak může mít takový starý páprda jako Frank tak mladou rodinu.

Jednou z těch nejzajímavějších, i když určitě nejnáročnějších misí je návštěva vily ve čtvrti Oakhill. Dalo by se říct, že díky této misi byla Mafia vůbec první hra, v níž jsem se setkal se stealth prvky, a tak jsem samozřejmě musel zkoušet všechno možné. Třeba omráčení stráží baseballovou pálkou, návštěvu ložnice a paničky s pleťovou maskou na obličeji nebo krádež toho krásného Silver Fletchera za asistence kasaře Salvatora. Když se dílo podařilo a Salvatora ani Toma nikdo během akce nezastřelil, člověk se mohl těšit z tohohle luxusního auta mnohem dřív, než se k němu dostal později v příběhu.

Když se začne mluvit o luxusních autech, dříve či později musí přijít na řadu Lucas Bertone a jeho autoservis. Musím se přiznat, že zprvu jsem jeho vedlejším misím nevěnoval moc pozornosti, ale to se časem změnilo a já si užíval každou krádež a následnou odměnu.

Zabití radního na palubě výletního parníku byla vždy jednou z mých nejoblíbenějších misí. A ne, vážně to nebylo kvůli té možnosti vyčistit pozvracený záchod. Mise Všechno nejlepší zkrátka disponuje krásnou atmosférou a neméně krásným prostředím. Navíc není nad to se ve chvíli volna mezi běháním s kýblem, hledáním plavčíka s přehnanou zálibou v klíčích a čekáním na radního zastavit a poslouchat všechny ty drby hostů. A aby toho nebylo málo, prostory parníku posloužily i jako skvělé hřiště pro testování fanoušky vytvořeného multiplayeru.

V tomto případě snad obrazy vydají na tisíc slov. Kolik misí začalo v tom baru, kolik zbraní si Tom odnesl z Vincenzovy dílny a kolik posměšků musel koktavý Ralph vyslechnout z úst Paulieho? Dost. A hlavně se podobně jako Vito v Mafii 2 neptejte, kolik je dost.

Když jsem při prvním hraní Mafie konečně sejmul samotného Morella, myslel jsem, že se mohu těšit na šťastný konec. Jaké ale bylo mé překvapení, když hra pokračovala dál a já pomalu začal zjišťovat, že nic není tak černobílé, jak se mohlo na první pohled zdát. Na misi Smetánka mě ale vždy spíš než iluze konce zajímal do značné míry nelineární vývoj. Morello mohl se svým Silver Fletcherem zajet na letiště a vás tak čekala nejen série skvělých prupovídek Paulieho a Sama, ale také snaha sestřelit letadlo, v němž se Morello snažil utéct. Salieriho úhlavní nepřítel ale mohl letiště minout a jet dál až k nedodělanému mostu kdesi uprostřed venkovské krajiny, což se mu stalo osudným. Jen mi neříkejte, že jsem sám, kdo si dal tu práci sjet pod most a podívat se na Tomovo demoliční dílo zblízka.

Vstup do banky, kterému předchází poklidná jízda nadzemkou, je takovým začátkem konce. V době prohlídky po boku Paulieho se ale ještě všechno zdá jako idylka, která se nemůže pokazit (ty diamanty se přece dají nějak vysvětlit!). A tak je víc než dost času třeba na obtěžování bankéřů, kteří mají jednání, nebo na vyslechnutí toho, jak si Viktor Kožený u okénka stěžuje na přečerpání svého účtu. Kdo říkal, že při plánování loupeže nemůže být přítomná trocha humoru?

Velké finále, všechno je v háji a zbývá už jen duel se Samem v prostorách galerie. Vždy jsem měl pocit, že během tohoto souboje záleží na přesnosti a přesném měření a míření víc než během stavby mostu nebo rakety. Udělat ze Sama cedník tak, aby mě nikdy nezasáhnul, jsem dlouho považoval za umění. Cesta k tomuhle konci je navíc dlážděná spoustou gangsterů, kteří mohli s výší Tomova zdraví dost zamávat, což náročnost souboje ještě zvyšovalo. Přestřelky v Mafii byly zkrátka vždy poměrně náročné. Ale také dost zábavné. Žádný krycí systém, žádná obnova zdraví, a stejně jsem se při střílení z Thompsona 1928 nebo Coltu 1911 vždy bavil víc než v řadě moderních stříleček.

„Svět se neřídí zákonama na papírech. Svět říděj lidi. Některý podle zákonů, jiný ne.“ Celé tohle vzpomínání se opírá o samotné hraní, ale proč nedat prostor i cut-scénám, konkrétně rozhovoru Toma s detektivem Normanem a popravě, po níž následoval monolog plný moudrosti. Až v roce 2010 jsme zjistili, že to město na druhém konci Ameriky, do něhož se Tom s rodinou přestěhoval, je Empire Bay z Mafie 2, a že ti dva zabijáci jsou protagonisté druhého dílu Vito Scaletta a Joe Barbaro. Jen škoda, že Vito není tomu chlapovi v modrém obleku vůbec podobný. Kdybych chtěl být obzvlášť velký rejpal, poukázal bych i na to, že v rekonstrukci této scény v Mafii 2 se v každém případě značně liší i oblečení.

Mafia 3 každopádně slibuje vyjasnění některých nedokončených záležitostí z Mafie 2, takže je dost možné, že se při jejím hraní setkáme s podobným dějovým propojením aktuálního a předešlého dílu. S odkazováním na původní Mafii však raději nepočítejte. Aktivita lidí ze studia Hangar 13 určitě několikrát dokázala, že si mohou vzpomenout i na příběh Toma Angela a město Lost Heaven a brát to všechno jako součást oficiálního kánonu série. Ale nemyslím si, že by měli důvod se v rámci Mafie 3 k prvnímu dílu jakkoliv vracet.

Mafia není jen o příběhu, střílení a řízení aut. Mafia je i o konfliktu se zákonem. Osvojení skutečnosti, že mám dodržovat rychlost a že nemám jezdit na červenou a strkat policistům do obličeje zbraň, kterou mám zrovna v ruce, si žádalo hodně trpělivosti. Odměnou byl ale další pocit autenticity, který se více či méně promítá i do zacházení se zbraněmi nebo do řízení. Stačí si vzpomenout nejen na jízdní model jako takový, ale i na nutnost hlídat si množství benzínu v nádrži, které mohl nebezpečně ovlivnit sebemenší průstřel auta.

Aktivita policie navíc vždy snadno navodila dojem, že město Lost Heaven má svá pravidla a že ti policisté nejsou takoví idioti jako třeba v sérii Grand Theft Auto. Mimochodem, v záběru výše je také tramvaj. Věděli jste například to, že když pod ní hodíte granát, který zabije řidiče i všechny cestující, tak bude tramvaj stále pokračovat dál, jako by se nechumelilo? Jak říkám, Lost Heaven má svá pravidla, jejichž součástí je očividně fakt, že tramvaje jedou na čas ať to stojí, co to stojí. Jejich řidiči třeba často ignorovali prázdná auta na kolejích a nebáli se do nich vrazit, jen aby někam nepřijeli pozdě. To oni jsou praví hrdinové hry.

Myslím, že si ještě mohu dovolit menší vzpomínku na Extrémní jízdu. Dlouho jsem přemýšlel, co vybrat a zvěčnit. Slepičí příšeru? Létající talíř? Sledování letadla? Uličku plnou mafiánů? Ten zatracený náklaďák, který vybuchoval při ztrátě rychlosti? Nakonec jsem ale dospěl ke dvěma klasikám. Jednak k ukázce mé sbírky aut, která bohužel padla za oběť částečné ztrátě uložených pocit a jejíž screenshot je na Zingu už šest let. Jednak k již zmíněné hlavě ve skále. Kliknout na dveře obchodu v Hobokenu, vylézt na svah, seskočit do tunelu, po jeho pravé straně odhalit skryté dveře a hurá na prohlídku. Až příliš dlouho jsem přemýšlel nad tím, co tam ta hlava vlastně dělá, a zkoušel, jestli tam není víc tajných dveří. Bohužel není.

Věřím, že té nostalgie bylo minimálně z mé strany vážně dost, i když bych mohl povídat, psát a rozebírat dál a dál. Opakovaný atentát na Sergia Morella juniora. Pizzerie a následné zabití Carla. Neskutečně depresivní věznice. Systém krádeže aut. Střílení z aut, byť většinou nepoužitelné. Taxikaření a výlety nadzemkou. Soundtrack a dabing. Prozkoumání souborů hry a nález traktoru a dalších nepoužitých věcí. Považuji ale za nemožné nacpat do jednoho článku výpis všeho zajímavého nebo ohlédnutí za všemi misemi a aktivitami, takže mě případně můžete doplnit v komentářích.

A jestli se vám po té mafiánské a gangsterské tématice zastesklo, Mafia a Mafia 2 vám už nestačí a věříte, že vás uspokojí Mafia 3, můžete si ji předobjednat v našich obchodech Xzone.cz a GameExpres.sk, kde dostanete exkluzivní dárek v podobě hrnečku s uříznutým prstem.

Reálné versus virtuální

Na úplný konec tu máme ještě jeden bonus. Využil jsem toho, že se v době psaní tohoto vzpomínkového článku konal známý závod Zbraslav - Jíloviště, a vyhledal na něm značky aut, které se objevují i v Mafii, byť pod fiktivními jmény. Samozřejmě nejde vždy o ten samý model, ale obrázky níže můžete brát jako přibližné srovnání skutečných veteránů a jejich virtuálních kolegů narozených v roce 2002. Závěrem děkuji pořadatelům závodu a majitelům aut za jejich vystavení a za možnost prohlédnutí a vyfotografování.