White Knight Chronicles – Honza málem králem

Když jsme se dozvěděli, že za projektem White Knight Chronicles stojí Level-5, ulevilo se nám, jelikož by podle našeho natolik zkušené studio mělo zvládnout tento vcelku náročný nápad dobýt nadvládu Xboxu 360 v žánru RPG. Po tvorbě titulů, jako jsou například Dark Cloud, Dragon Quest VIII či Rogue Galaxy, bychom se ani nedivili, kdyby se hra svými kvalitami vyrovnala RPG klasice Oblivion, ačkoliv by to bylo spíše ve svém JRPG kabátku. A i přesto, že si pro sebe vývoj WKC vzal roky čekání, pořád se o nich mezi hráči i kritiky mluvilo jako o velice očekávané hře.

Bohužel, White Knight Chronicles jsou jedním z největších zklamání letošního roku. Výsledný produkt se totiž pouze vzdáleně přibližuje původním konceptním trailerům, z nichž vzešla všechna ta očekávání – nejen že teď hra vypadá o dost hůř, ale také pokulhává bojový systém, pospolu s trapně vyprávěným příběhem a technickými mouchami. Není snadné uvěřit, že i takto potenciální titul tvořen autory natolik zkušenými, může dopadnout špatně. Nechme ale skeptičností a pojďme se vypravit do země Balandor.

Nevinný začátek

Dějová linka následuje vlastníka prodejny vína jménem Leonard, jenž se dostal ke vcelku dobrému kšeftu: dovést tolik litrů vína, kolik jen bude třeba, na princezniny oslavy nového roku. Jak však jistě čekáte, tak jednoduché to zase nebude. Skupina separatistů známých pod jménem „the Magi“, jež se dostala do hradu v přestrojení za členy cestujícího cirkusu, se pokusí vyvraždit královskou rodinu - a Leonard se jako správný dobrodruh objeví ve špatný čas na špatném místě, jen aby se pokusil zachránit alespoň princeznu. Celá situace se nakonec zvrhne v chaos a šílený závod po hradě, kde Leonard narazí na antické čarovné brnění, které mu posléze princezna daruje.

Samotná premisa příběhu je však okamžitě pohřbena, protože čím déle hra vypráví, tím více hráči děj připadá jako nějaký amatérský pokus o profesionální scénář. Nejde jen o nesmysly v rámci příběhu, ale objevují se zde i naprosto nelogické a uměle vytvořené „zlepšováky“: telepaticky mluvící ptáci, kteří slouží jako vysvětlení, jak se dokážou lidé v té době dorozumívat na dálku, jsou snad výtvorem choré mysli některého z vývojářů. Ale i s pár zajímavými zápletkami děj nenaplňuje naši představu o dobrém příběhu.

Na troly s kamarády

Co se týče samotné hratelnosti, jde o směs tradiční JRPG a MMO. Sice je ve hře obsažena celá singleplayerová kampaň, ale White Knight Chronicles sází hlavně na multiplayerové questy, které můžete projít s přáteli či neznámými hráči. Jako obvykle, na počátku hry si musíme vytvořit postavu, jež zároveň tvoří jakýsi most mezi příběhem a multiplayerem. Avatar totiž bude přítomen v obou režimech, což zajisté tvoří určitou dynamičnost, ta je však zkažena bojovým systémem a ostatními kousky, které vytváří celý požitek z hraní.

Jak byste zřejmě čekali, v online módu ovládá každý hráč jen jednu postavu, přičemž umělá inteligence ovládá ostatní dvě. Navigace je řešená pomocí panelu na spodní straně obrazovky, jenž obsahuje paletu akcí, jež může být využívána v reálném čase skrz šipky. Po několika level-upech získáváte zkušenostní body, využitelné k odemykání dalších akcí, které si posléze můžete v paletě seřadit podle svého gusta (jako v MMO). Tyto akce mohou být jednoduchý příkaz jako útok mečem, ale rovněž složitá kouzla a podpora spojenců.

Paleta čar a kouzel

Ačkoliv je zde možnost vytvoření vlastního komba z různých příkazů a umisťovat je do akční palety, celá premisa bojového systému se bortí na jediném problému: čekání a kontraproduktivní využívání cool-downu. Jakákoliv akce, ať už kouzlo či útok, je totiž prováděna skrz Command Circle, což je jednoduše časovač, kdy můžete použít jakou akci. Hráč tedy musí po přikázání nějaké akce počkat, až se ukazatel naplní, aby zase mohl onu akci provést – tento pokus o vybalancování hry však končí tím, že hráči používají ty nejsilnější útoky pořád dokola, propojené zdlouhavými pauzami. Hrou tedy lze projít pomocí jediného kouzla a občasného přeorganizování palety.

Nedostatky a nedostatky

Tato suchopárná bojová mechanika je asi největším důvodem, proč je White Knight Chronicles tolik nudné, ale rozhodně neopodstatňuje všechny nedostatky. Například má velký problém s rozeznáváním vzdáleností, jelikož vám klidně protivník na druhé straně chodby může poslat pozdrav ve formě útoku nablízko. A zatímco bojujete s jedním nepřítelem, jste zranitelní vůči ostatním útokům, čehož s oblibou využívají monstra vzdálená na několik metrů.

Vzdálenost tedy protivníky vůbec nezajímá, ale nás by měla, protože postavy zkrátka mohou používat útok nablízko jen do určité vzdálenosti. A pokud jsou hráči nuceni hrát podle pravidel a protivníci ne, říká se tomu nerovnováha. To dělá z bojového systému rádoby pokus o vtip na účet třetí dimenze, jelikož ta by vlastně ani k základním funkcím hry potřeba zjevně ani nebyla.

Stejně tak frustrující se může stát i mírumilovná projížďka lesem, jež se do minuty promění v bezhlavou bitvu s monstry, jakoby dříve neviditelnými, které se objeví hned vedle vašeho týmu. Přitom vám nepomůže ani AoE, abyste se ze situace dostali – chybí mu totiž jakýkoliv vizuální náčrtek dráhy kouzla či dopadu, tudíž se velice často stane, že se postava netrefí do protivníků.

Bílý rytíř… na chvilku

Dalším naprosto nelogicky fungujícím mechanismem je transformace na Bílého rytíře, za normálních okolností zajisté velmi zajímavá a osvěžující, ale ve White Knight Chronicles nesmyslná a nevyužitá. Jakmile se totiž proměníme v rytíře (za určitou sumu magických bodů), což přidává naší postavě sílu, můžeme využívat výhod jen do té doby, než jsou všichni protivníci v blízkém okolí mrtví. Hráč může mít tedy many, kolik chce, a stejně musí počkat na cool-down, aby schopnost mohl zase využít.

Kromě těchto nedodělávek jsou zde i technické problémy, jako zamrzání hry, uzamykání kontrolních příkazů a mizení textových bublinek při konverzaci s určitými NPC. Se všemi jmenovanými obtížemi bychom se nedivili, kdyby vám hra přišla spíše jako drahý podtácek na pivo než využitelné a zábavné JRPG. Překvapivě tu však jsou jisté prvky, jež pomáhají titul nevyhodit z okna: přes všechny chyby v bojovém systému je pořád možné probít se nepřáteli, vylepšovat si postavu a získávat nové, lepší schopnosti. Ani grafická stránka hry není ani zdaleka tak ohromující, jak byla prezentována v údajně „in-game trailerech“, nicméně se přece jen najdou některá prostředí, dostatečně rozměrná a neodbytá.

Zklamání

Zkrátka a jednoduše řečeno, na White Knight Chronicles jsme se těšili a byli nadšeni z nápadu oživit žánr JRPG na jeho domácí platformě. Ale hra je prostě jedno velké zklamání, což je zaviněno nezajímavě vyprávěným příběhem, špatným bojovým systémem a nekonzistentními herními pravidly. Pro opravdové gurmány žánru není o co stát.