Nic se nejí tak horké, jak se uvaří.
Trilogie fantasy románů Pán prstenů je kultovní záležitostí, a to jak v literárním, tak i ve filmovém světě. Mnoho kritiků i fanoušků označuje Tolkiena a jeho knihy za zakladatele fantasy žánru a díky více jak sto padesáti milionům výtisků se jedná o jednu z nejprodávanějších knižních sérií v historii. Když v roce 2001 uvedl Peter Jackson do kin adaptaci první knihy - Společenstva Prstenu, srdce milionů fanoušků zaplesala radostí. Odstartovala mánie, která se dalšími dvěma díly jen prohlubovala. Dodnes si pamatuji, jak jsem se jako desetiletý v kině při pohledu na skřety krčil vedle rodičů, kteří děj hltali stejně jako já. A také to, jak se někdy kolem roku 1996 máma zavírala s knihami na chalupě u babičky a nechala se unášet krásami a dobrodružstvím Středozemě. Snídani mi tak musel dělat táta nebo starší sestra.
Současně s filmy se začaly objevovat i videohry, karetní hry, nálepky, trička a další merchandise. Můj pokoj zdobily plakáty a figurky. Na krku se mi houpal prsten a ve volných večerech jsem vysedával u hry The Lord of the Rings: The Battle for Middle-earth, kterou dodnes považuji za jednu z nejlepších RTS strategií. Ve výsledku jsem tedy magii Pána prstenů naprosto propadl a když si na to občas vzpomenu, přelétne mi po tváři nostalgický úsměv. Filmová trilogie prequelu Hobit, která se do kin dostala zhruba deset let po té původní, bohužel nedosahovala takových kvalit jako její starší sourozenci. I přesto jsme se s rodiči opět vypravili do kina a byli jsme veskrze spokojeni. Ostatně knihu Hobit: Cesta tam a zase zpátky, považuji za jednu z mých nejoblíbenějších knih v dětství.
Magii Pána prstenů jsem naprosto propadl.
Když společnost Amazon oznámila, že se chystá natočit nový seriál z Tolkienova universa, byl jsem hned od počátku skeptický. Mnohdy se stává, že ziskuchtiví lidé s prostředky, o jakých se běžným smrtelníkům ani nesnilo, dokážou pošlapat odkaz jinak vynikajících děl takovým způsobem, že jej nenávratně poškodí. A přesně toho jsem se obával. Nic na tom nezměnil ani fakt, že se v případě Prstenů moci, jak se nový seriál nazývá, jedná o nejdražší seriálovou produkci v historii. Na první sérii bylo vynaloženo 465 milionů dolarů. Nic se ale nejí tak horké, jak se uvaří. Vydejte se se mnou z Šedých přístavů do Středozemě v dobách, kdy se její budoucnost teprve formovala a společně se podívejme, jak dopadly první dva díly jedné z největších fantasy událostí letošního roku.
Vizuální opojení
Začněme tím pozitivním. Kvalita výpravy a vizuálních efektů je v Prstenech moci na opravdu vysoké úrovni. Bezmála půl miliardy dolarů je prostě a jednoduše vidět. Když to srovnám s Rodem draka - aktuálně vycházejícím prequelem ke Hře o trůny, tak hovoříme o naprosto jiné lize. Srovnávat vizuál s původní filmovou trilogií ale nelze, jelikož za posledních dvacet let se technologie posunula mílovými kroky vpřed. Z prostředí a efektů, které na obrazovce vidíte, na vás dýchá krásné a tajemné magično, bez kterého by Středozem nebyla Středozemí. Tvůrci vsadili na vysokou úroveň CGI a vyplatilo se jim to. Kvalita kostýmů je o něco horší, ale rozhodně se nejedná a průšvih, jakým bylo brnění Nilfgaardu v první sérii Zaklínače. Letecké záběry horského prostředí jsou opět dechberoucí a natáčení na Novém Zélandu je stejně jako v případě původní trilogie velmi dobrou volbou. Vřele doporučuji Prsteny moci sledovat na kvalitní a pokud možno velké televizi se 4k rozlišením a HDR. Stojí to za to. Vizuálu tedy nemám prakticky co vytknout.
Následující text obsahuje spoilery.
Díl první: Stín minulosti
Prsteny moci jsem pouštěl spíše s obavami, jak jsem již zmínil v počátku. První díl začíná vizuálně nádherným intrem, který diváka uvádí do příběhu, jenž se točí okolo hrozby, která byla téměř zapomenuta. Morgoth byl poražen a po jeho služebníku Sauronovi se slehla Středozem. Skřety, kteří dříve brázdili divočinu, dlouhé roky nikdo neviděl a tak se elfí král Gil-galad rozhodne prohlásit válku za ukončenou. To má následek stažení elfích vojsk z předsunutých stanovišť a hlídek, které spravují lidská území. Galadriel, kterou sžírají vzpomínky na válku a smrt bratra ale nevěří, že je po všem. Spolu se skupinou věrných vojáků se vydává do severních oblastí, kde pátrá po Sauronovi. Domnívá se totiž, že pouze sbírá své síly, aby mohl opět zaútočit. Ke konci dílu nalezne hobitka Nori bytost, která za doprovodu ohně dopadla poblíž hobití vesnice.
Úvod do seriálu je poměrně slabý. Tedy až na zmíněné intro. Při souboji Galadriel a její skupiny se sněžným obrem jsem se cítil trochu trapně. Hbitost elfů tvůrcům asi nic neříká a při běhu po meči, zakončeným skokem, jsem si ťukal na čelo. A to i přes to, že si velmi dobře vzpomínám na Legolase, jedoucího ze schodů na štítu. První díl nás seznámí s postavami a prostředím a celkově se nese v pomalejším tempu. Nemohu říci, že bych se nudil, ale rozhodně jsem nebyl nijak nadšený. Na rozjezd vcelku slabé.
Subjektivní hodnocení: 5/10
Nevýrazné obsazení
Herce, kteří byli vybráni do Prstenů moci absolutně neznám. Nikde jinde jsem je neviděl a drtivá většina působí nevýrazně. Galadriel je bezesporu krásnou ženou, ale její dějová linka mne příliš nezaujala. Na to, že má být jedním z hlavních tahounů seriálu, to prozatím růžově nevidím. Stejné pocity ve mně evokuje Elrond, Gil-galad a Galadrielinina družina. Hobiti neurazí, ani nenadchnou. Naopak mne velmi mile překvapil trpasličí princ Durin, a to včetně jeho druhů.
Drtivá většina herců působí nevýrazně.
Trpaslíci jsou zpracováni až na výjimky dobře a na jejich město v útrobách hory je radost pohledět. Elfský hraničář Arondir mě taktéž velice zaujal, ale největší naděje upírám k dějové linii Bronwyn a Thea. S rozpočtem, jakým Prsteny moci disponují by člověk čekal, že se na obrazovce setká s některým ze známých herců. Ti ale možná tvůrcům stejně jako mnoho fanoušků nevěřili, a tak si nechtěli nechat z ostudy ušít kabát.
Díl druhý: Na moři
Po nemastném a neslaném Stínu minulosti jsem již moc nedoufal. Musím ale uznat, že jsem se nakonec bavil velmi dobře. Děj začíná být zajímavý. Pokud tedy pominu scény s Galadriel a její mořské útrapy na voru. Ale rozumím tomu, že je nutné představit další, pro příběh důležité postavy. Elfí král Gil-galad vyšle Elronda a mistra Celebrimbora vyjednávat s trpaslíky o stavbě největší kovárny, jakou kdy elfové disponovali. Gil-galad chce nastolit ve Středozemi pořádek a k tomu mu, jak se domnívám, mají posloužit nám tak dobře známé prsteny moci. V trpasličím městě se Elrond setkává s princem Durinem, který ho nepřijme příliš vřele. A to i přesto, že se znají dlouhá léta. Přátelství se musí hýčkat a Elrond tak posledních dvacet let nečinil.
Gil-galad chce nastolit ve Středozemi pořádek.
Zajímavý spád dostává příběhová linka Nori a podivné entity, se kterou se setkala na konci prvního dílu. Osobně si myslím, že se jedná o Gandalfa, ale ruku do ohně za to nedám. Za nejlepší část druhého dílu považuji linku Arondira, Bronwyn a Thea. Scéna se skřetem v domě Bronwyn a Thea pro mne byla skvělá a prakticky hororová podívaná. Horory jsou pro mne ale tabu, takže mám práh strachu posunut poměrně nízko. Kolem a kolem jsem s druhým dílem spokojen znatelně více než s prvním. Pokud si seriál udrží podobnou kvalitu, nebudu se zlobit.
Subjektivní hodnocení: 7/10
Korektnost a kvóty
Dostáváme se na tenký led. Dnešní společnost je chaotická a mnohdy rozdělená. Témata rasové diverzity a LGBTQ hýbou světem šoubyznysu a popkultury. To se samozřejmě odráží i v Prstenech moci. Nikdy mi nezáleželo na tom, jakou barvu pleti člověk má. Důležitý je pro mne charakter, inteligence a chování. Poslední roky se ale setkáváme s naprosto nesmyslným nátlakem, který číhá na každém kroku. Domnívám se, že výsledek je naprosto opačný, než si autoři přejí. Lidé jsou otráveni propagandou a to přikládá polínka do ohňů rasismu a homofobie. Všeho moc škodí a když si vzpomenu na Annu Boleynovou, kterou nedávno ztvárnila afroamerická herečka, zůstává mi rozum stát. Proč kvůli hyperkorektnosti a kvótám měnit historická fakta?
Podobně přistupuji k Prstenům moci. Samozřejmě se jedná o smyšlené universum, ale nemohu se zbavit pocitu, že jsme opět obětmi propagandy a nátlaku. Durinova družka Disa je jen špičkou ledovce. Trpaslice tmavé pleti se do Středozemě prostě nehodí, stejně jako elfí hraničář Arondir, jehož postava je jinak skvělá. Disa má navíc místo vousů pouze miniaturní liscousy, což je v rozporu s kánonem Tolkienova díla. Trpaslice mají být pořádně vousaté. Vadí mi tedy obsazení herců tmavé pleti? Rozhodně ne. Vadí mi, když jsou obsazováni do nevhodných rolí pouze proto, aby tvůrci splynuli s davem, kvótami a dnešní dobou? Rozhodně ano.
Trpaslice mají být pořádně vousaté.
Domnívám se, že by to bylo vhodné v případě obyvatel pouštního Haradu či korzárů z Umbaru, ale u elfů a trpaslíků ze Středozemě? Ani omylem. Ano, můžete namítat, že například rasa temných elfů Drow z universa Forgotten Realms existuje, ale ta má okolo sebe vytvořený kánon, ve kterém jsou temní elfové zakořeněni. Tudíž je to naprosto v pořádku. V případě Prstenů moci jsem to čekal a rozhodně se kvůli tomu na seriál nepřestanu dívat. Pouze mne mrzí, že je to tlačeno na sílu do světa, kam se to nehodí.
Ani terno, ani průšvih
Prsteny moci nejsou k mému překvapení takový průšvih, jaký jsem očekával. Po slabším prvním dílu dokázaly upoutat moji pozornost a pokud se kvalita bude držet alespoň ve stejných kolejích jako v případě dílu Na moři, budu spokojen. Rozhodně se nejedná o dílo, které lze srovnávat s původní trilogií, ale jsem rád, že se po letech mohu opět podívat do Středozemě. Navíc ve špičkové vizuální kvalitě. Škoda nevýrazného obsazení a hyperkorektních rozhodnutí, které místy kazí atmosféru. Jsem zvědav, kam se bude příběh ubírat a příští pátek si Prsteny moci opět pustím. Na pondělní díl Rodu draka se ale těším o poznání více. Vám čtenářům doporučuji vytěsnit smršť negativních komentářů, které se na sebe na sociálních sítích balí jako sníh při lavině. Nejlepší je utvořit si vlastní názor. Ostatně jako vždy.
