Prakticky dokonalá epizoda pro fanoušky předlohy.
Jak začínám psát první řádky těchto dojmů, pozoruji o něco více překlepů než je u mě běžné. Chvíli jsem nad tím přemýšlel a došlo mi, že se mi poněkud třesou ruce - je to očividně díky tomu, že jsem se na druhou epizodu dodíval doslova před pár minutami a ještě pořád mi v žilách koluje ten adrenalin z jejího mimořádně silného finále. To by vám samo o sobě mělo stačit jako vysvědčení toho, jak moc se druhá epizoda povedla. Díky zaměření na jádro příběhu a klíčové vlastnosti postav, dechberoucímu zpracování nakažených monster a v neposlední řadě díky mimořádné práci s hudbou z předlohy je tahle epizoda prakticky dokonalá pro fanoušky herní předlohy.
Líbí: Opět skvělý úvod (který nebyl ve hře)
Stejně jako první díl, také tento začal několikaminutovou zbrusu novou (nebyla v předloze) scénou, která je opět zaměřena na vědce před vypuknutím epidemie. Tyhle scény jsou velmi působivé a dodávají zápletce tu váhu i vážnost, díky které jsou zdejší nakažení mnohem děsivější než "běžné zombie". Obecně mne u katastrofických filmů velmi baví sledovat ty nejchytřejší z nejchytřejších, jak se snaží vyrovnat hrozbě pomocí intelektu a vědomostí. Je to dle mého často zajímavější, než sledovat akční hrdiny, jak hrozbu likvidují střílením. Ten okamžik, kdy vědkyně v této scéně navrhne "řešení problému", byl naprosto mrazivý a dokonalý. Vynikající scéna s velmi silným dopadem.
Líbí: Prostředí a postavy
Následující scéna těží ze dvou velmi důležitých prvků, které tvoří jádro TLOU série: tou první je nádherná kombinace "mrtvé lidské architektury" s vše pohlcující zelení a přírodou - a tou druhou je zaměření na precizně zpracovaný vztah nepravděpodobných "spojenců", z nichž každý si nese pořádnou dávku traumat. To prostředí samo o sobě je skoro až kýčovitě krásné (mechová "postel pro princeznu" jako z pohádky), obzvláště v tom velmi stylizovaném nasvícení, jako kdyby tam dopadaly světla reflektorů pro podtržení scény. Debata postav a zárodky jejich vztahu jsou ale tím, co tuhle pasáž opravdu táhne. A zde jsem si poprvé uvědomil, co se mi na Belle Ramsey v roli Ellie opravdu líbí - a co mi naopak vůbec nesedne:
Líbí: Bella jako uvěřitelné, ustrašené dítě
Jelikož je tahle epizoda hodně vypjatá a prakticky nonstop se soustředí na trojici ústředních postav, dostali jsme obrovský nášup scén, kde měla Bella Ramsey šanci naplno ukázat její pojetí postavy Ellie. Některé z těchto scén mne až zaskočily tím, jak byly přirozené, uvěřitelné a silné - prakticky bez výjímky to byly scény, kde byla Ellie vystrašená, jak se na čtrnáctileté dítě vystavené ohrožení života sluší. Citelně těmto scénám pomáhá, že Bella má velmi mladistvý obličej (ve skutečnosti je herečce již 20 let, nikoliv čtrnáct, jako její postavě). Tyto scény, zobrazující zranitelnost a vystrašenost dítěte, mi k její postavě dokonale sednou a předpokládám, že také u Joela probouzejí ty správné (jakkoliv nechtěné) ochranitelské pudy.
Nelíbí: Bella jako vtipkující sprostá drsňačka
Bohužel se ale našly i momenty, kdy mi Ellie nesedla - a prakticky pokaždé to bylo, když se snažila dát najevo svou odvahu či neohroženost prostřednictvím peprných výroků. Ačkoliv koncepčně to může pro postavu Ellie fungovat (a fungovalo to bez problému ve hře, v podání herečky Ashley Johnson), můj problém s touto polohou je, že zatím působí v podání Belly Ramsey tyhle scény nepřirozeně a nuceně. Prostě jí tu drsnost nevěřím, protože je většinou příliš překotná, hraná a na sílu. Možná bych si i troufl prohlásit, že nesedne k její celkové osobnosti (hlas, mimika, držení těla apod.). Hodně mne to trklo třeba když Joel a Tess probírají rozcestí a Ellie do toho prakticky bez jakékoliv mezery okamžitě hodí rádobydrsnou hlášku o tom, že ona má jasno, kudy jít. Jako dlouholetý fanoušek předlohy samozřejmě vím, že Ellie má být poměrně drsná a sprostá, ale zatím to Belle nevěřím - nepůsobí to v jejím podání přirozeně.
Líbí: Nakažení
"Nakažení" je doslova titul této epizody, takže největší pozornost je víceméně celou hodinu věnována odhalení rozsahu a podoby hrozby za hranicemi "karanténní zóny". Ačkoliv mi ještě pořád přijde komické sledovat ty "šlahouny" (na houbu se podle mého názoru hýbou příliš rychle a také jejich vliv na lidská těla je strašlivě rychlý - víceméně stačí dotek a tělo hned "ožívá"), tak nakažení sami o sobě jsou extrémně děsiví, a to jak kombinací parádní práce maskérů, tak díky využití geniálních zvuků (převzatých přímo ze hry, dabovaných stejným hercem). Prakticky všechny scény s nakaženými v této epizodě jsou strhující a děsivé. Tvůrci seriálu zároveň velmi dobře pracují s tempem a napětím, kdy každému střetu předchází napjaté ticho a vyhlížení hrozby. Jen mi přišlo, že hrdinové často nesmyslně postrádají zbraně na blízko.
Nelíbí: Místy rozporuplná integrace triků a kulis
Tento aspekt seriálu je těžké kritizovat, protože na poměry seriálové tvorby je na velmi vysoké úrovni - a zároveň člověk chápe, že od seriálů nemůže čekat to samé, co od velkofilmů - jednoduše proto, že každý snímek (frame) a každá vteřina digitálních triků stojí strašlivé peníze a seriál má mnohonásobnou stopáž proti velkofilmu (při teoreticky nižších tržbách/návratnosti). Přesto mi ale občas pohlcení světem seriálového TLOU kazí, že obzvláště rozmáchlejší výhledy na pobořená velkoměsta dle mého velmi citelně prozrazují digitální kompozici - kontrast, nasvícení či ne zcela přirozené přechody tohle jasně prozrazují, i když to nejspíš vyžaduje poněkud trénované oko člověka, co se digitální grafikou zabírá dlouhodoběji. Podobně mi vadily kontrasty mezi extrémně zarostlými a špinavými interiéry s těmi, které jsou jen pár metrů od nich, ale působí až paradoxně čistě (typicky třeba ta místnost v muzeu, včetně prakticky čistých dveří, přestože na obou stranách jsou nakažení v pokročilém stádiu). Jsou to drobnosti, ale s ohledem na mimořádné kvality zbytku seriálu mne prostě občas rozhodí/připomenou, že se dívám na televizní seriál.
Líbí: Hudba ze hry
Může to znít jako velmi jednoduchý prvek, ale jeho dopad na zážitek ze seriálu pro dlouhodobého fanouška her je nezměrný. Využívání hudebních motivů ze hry obrovským způsobem hraje na nostalgické struny fanoušků. V některých momentech mi tohle samo o sobě nahnalo husinu nebo dokonce slzy do očí - bez jakéhokoliv přehánění. Je to samozřejmě především poklona geniálnímu skladateli, ale také zúročení toho, jak vynikající příběh TLOU hra má a jak niterně má člověk ty emoce spojené s jeho hudbou. Pevně doufám, že si z tohoto elementu vezmou inspiraci všechny budoucí herní filmy a seriály. Sledovat smutnou dohru této epizody za tónů milované hudby byl velmi silný zážitek a nepochybně to přispělo k tomu, jak roztřesený jsem od televize odcházel. Celkově tedy druhý díl zafungoval naprosto báječně a mám velkou radost, že se seriál s takovou bravurou rozjel.
