SnowRunner

Automobilové simulátory ani Arkády nikdy nepatřily mezi mé oblíbené žánry. O to víc mě překvapilo, až absurdní pohlcení touto hrou. Hra mě až hipnotizovala svou klidnou, ultra realistickou a neskutečně uspokojující jízdou. To, že mě tato hra takto pohltila, dávám za vinu pomalé hratelnosti oproti rychlé, frenetické jízdě alá Need for Speed. Ve hře jsem nechal přes 150 hodin a objevil jsem všechny regiony a odemkl téměř všechny auta. Dokonce jsem si i některé koupil přes PlayStation store. A to téměř nedělám. Nejsem fanoušek microtransakcí, ale zde mě to vůbec nevadilo, nechat ve hře o pár stovek navíc, když to dává adekvátní odměnu. Nejvíc mě bavila Aljaška samozřejmě, byla to největší inovace hry, tedy sníh. Nejvíc mě bavilo objevovat nové území terénními vozy, nikoliv tedy jízda ve velkých nákladních vozech, na kterých celá série defucto stojí nejvíce. Miloval jsem tu fyziku hry, tu dokonalou realističnost, kdy jste cítili každý kilogram váhy navíc, to odlétající bahno a boření se v něm. Ta technická, gameplayová složka hry je bezkonkurenční. A neskutečně uspokojující. Kor když konečně po náročné cestě splníte zakázku třeba až na druhej nebo třetí pokus. 

Hra která nemá konkurenci v kategorii simulátorů nejen nákladních vozidel. Pocit z jízdy dokázal být až neuvěřitelné uspokojující a naplňující. Hráč nikdy nemá dost a často zůstane přikován k obrazovkám nezdravě dlouho.