Předchozí X-com hry jsem nikdy nehrál a i proto byla pro mě první zkušenost s touto hrou takovým ohromným momentem. Několikrát jsem v mých recenzích zmiňoval, že strategie miluju, ale kvůli hraní na konzolích posledních 20 let si je defucto nemůžu dopřát. Nebudu to tady dál rozpytvávat, ale jsem strašně rád, že jsem měl kdysy v roce asi 2013 tu možnost si tuto hru zahrát.
Čuměl jsem jak moc je tato hra komplexní. V obou hlavních složkách hry, tedy v tahových bitvách a i v manegmentu svý základy. Tahové souboje maj velmi velkou variabilitu a nikdy nemáte pocit zadostiučinění a chcete víc a víc soubojů. S první postavou použiju flashbang, s druhou půjdu na perfektní místo, kde budu mít dokonalý výhled na cíl a s ostatními dám overwatch a budu se modlit že tento tah vyjde tak jak jsem si ho naplánoval, nebo mám zvolit defenzivnější taktiku a postupně se budu stahovat do lepších krytých pozic a se všema jednotkama dám režim overwatch? Těch variant je tolik... Nejednou budete zvažovat na bojištích podobná dilemata. Variabilitu prohlubují různé clasy vašich bojovníků, ale počítám že nikdo nebude takový magor a nepůjde do mise s pěti snipery nebo jenom s těžkými kulomety. Ale i to je možnost samozřejmě.
Pamatuju si mnoho památných momentů ve hře, ale na jeden konkrétní mám ty vzpomínky nejsilnější. Měl jsem poprvé navštívit nepřátélské emzácké plavidlo a můj první pokus o úspěch na této misi dopadl debaklem. Následoval rychlý loading asi dvě hodiny dozadu a zjišťoval jsem, co jsem sakra udělal špatně. Samozřejmě jsem nevyzkoumal zbraně s laserem. Líbilo se mi, že hra mi to (mám za to) doslova neřekla a nechala na mě jak budu postupovat v boji s emzáky. Postupem času si k posádce získáte obroský vztah a když Vám nedejbože někdo umře, budete to těžko vstřebávat. Nicméně i to je nedílná část hry a přidává to na imerzy celé hry. Po smrti bojovníka se dotýčný zesnulý objeví v síni slávy (nebo memory room spíš, nejsem si jistý teď) a navždy zůstane ve vzpomínkách vašich i vaší posádky. Miloval jsem customizaci jednotlivých bojovníků, u kterých jsem strávil nekřesťanské množství času. I s jednotlivým pojmenováním postav jsem si dal záležet. Postupné rozšiřování vaší základny je neskutečně uspokojující a odměňující. Každý hotový výzkum a nasledné zhotovení, na základě toho výzkumu, vytoužené zbraně či zbroje budete opěvovat.
Hra navíc krásně operuje s časem a musíte dobře managovat nejen vaší základnu ale i kam budete jezdit na mise a jak daleko, tak aby Vám neuniklo moc času na třeba tou dobou důležitější věci. To už si musíte rozhodnout sami. V tomto ohledu je nejlepší si hru zahrát v Iron Man módu, který do hry defucto přidává Rogue like prvek a pak je to teprve ten pravý ořechový XCOM. Přiznám se, že k tomuto módu jsem se neodhodlal ale dodnes mě tento rest hlodá a jednou bych si to chtěl s tímto prvkem navíc zkusit. Hra má imposible (za mě) platinu a to je taky věc po které toužím, ačkoliv vím, že tu prostě nikdy nedám (sice sbírám těžké trofeje, ale dokonalý stratég ze mě asi nikdy nebude. Pro mě jsou tu jiné žánry).
Ojedinělý kousek který nemá konkurenci. Nebo má, ale ta suverénně prohrává na celý čáře. Hra je vlastně i tvůrcem žánru, kterým je. A to opravdu nevím, jak se mu říká. Je to taktická, tahová strategie s ojedinělými managment prvky jak v ohledu logistiky armády tak ve stavění základny. Takto bych to posal já. XCOM 2 už pro mě nebyl takový "zjev", nicméně jsem si ho užil snad ještě více díky všemožným vylepšením a lepší grafice. Ale o panictví jsem přišel s tímto titulem.
Miluju to! Must have titul. Masterpiece. Nic jinýho.























