Surová diablovka je v otevřené betě, na první pohled vypadá běžně – pod povrchem ale skrývá nejedno překvapení. A třeba dostane i vás!
Diablo nastartovalo nekonečnou sérii hack’n‘slash her, které z této legendární mlátičky vycházejí. To je v pohodě, tak to prostě v dnešním světě chodí. A komu to vadí? Představte si, že by nikdo nemohl udělat hry jako Torchlight 2. Byla by to hrozná škoda. Diablo 3 se od prvních dílů nijak diametrálně neliší, ale i tak se samozřejmě objevují hry, které na něj navazují. Jednou z nich je i nová free2play hra Path of Exile, která je právě v betě.
Doufám, že tu není nikdo, komu bych musel vysvětlovat principy Diabla. Ono je to v podstatě jednoduchý – vyberete si epického hrdinu a vydáte se s ním na epickou výpravu za sekáním hlav a na závěr epicky zničíte zlo, které vypadá jako obří hnisající bradavice. O co triviálněji to zní, o to zábavnější to ve skutečnosti je. K tomu samozřejmě přidejte sbírání předmětů, nekonečné hordy nepřátel, vylepšování postavy a… nějak jsem se do toho popisování pustil, co? Raději toho nechám a řeknu vám, jak na mě zapůsobil Path of Exile.
Už na první pohled si uvědomíte, že toto bude trochu chladnější a šedivější hra, než jakou je Diablo 3. Také si hodně fanoušků stěžovalo, že je hra moc barevná a málo tajemná. Pro ně to tedy musí být dobrá zpráva, protože Path of Exile je skutečně mnohem surovější a uvěřitelnější. Má to ale i svá úskalí – vyděsí vás dnes chodící kostra? Jo, v Dark Souls asi jo, ale v těchto hrách si nepřátele představujeme trochu jinak. A je pravda, že u zabíjení koster jsem se spíš usmíval. Ale abych vývojářům nekřivdil, tak někteří nepřátele jsou skutečně… jak to říci… vypečení. Třeba chobotničky v podzemních jeskyních mi nahánějí hrůzu ještě teď.
V úrovni většinou potkáte velké hordy nepřátel, které zabijete jednou ranou, ale jak jich je hodně, tak to jde hůř. Nejdřív mě to otravovalo, pak jsem začal střílet salvu šípů s plošným účinkem a to byl obrat o 180°, kosení se stalo o hodně zábavnější a podobně velké skupinky jsem naopak začal vyhledávat. Když už mluvím o střílení, tak vy samozřejmě nemusíte jen střílet, na začátku si vybíráte z šesti tříd – je to celkem klasika, každý je zaměřen na jednu nebo dvě základní vlastnosti (síla, obratnost a inteligence). Já šel za lučištnici, vy to třeba rozbalíte za nějakou mlátičku.
Lovci drahokamů
Základní kámen této hry je v hledání magických kamenů (gemů), protože vaše postava nemá klasicky nalinkované schopnosti – jako třeba v Diablu – ale využívá právě nasbíraných gemů. Ty se umisťují do předmětů, zbraní a oblečení. Nejen, že má každý gem své vlastní schopnosti, ale také se liší barvami. Logicky – barvy jsou 3 (podle vlastnosti) a zelený gem zasadíte jen do zeleného slotu. Gemy se také dělí na samotné schopnosti a jejich modifikace. Třeba najdete gem, který vám dá schopnost vystřelit ohnivý projektil, a k němu najdete jiný gem, který ho znásobí a vy tak vystřelíte 3 projektily.
Co to znamená? Z kouzel a schopností se stávají předměty, se kterými se dá obchodovat. Tento systém je také podpořen dalšími předměty, které umí třeba měnit barvy slotů. V tom je systém dost unikátní – i když váš kamarád bude hrát za stejnou třídu, tak ve výsledku může mít diametrálně jiné schopnosti. Každý navíc hraje jinak, takže si můžete postavu nastavit tak, jak sami budete chtít. Samozřejmě musíte prvně ty správné gemy najít, což není úplně snadné, nepadají zrovna z každého kostlivce. Tady se asi nabízí vyměňování s ostatními hráči.
Když se vám poprvé otevře strom pasivních schopností, tak se jistojistě zaleknete. Jako já, ale po bližším prozkoumání zjistíte, že ta ohromná mapa je společná pro všechny hrdiny, akorát každý začíná někde jinde. V čem je to tak skvělé? Není to tak úplně strom, ale spíš křoví, protože se nevětví, ale proplétá. Zase záleží na vašem stylu hraní, je na vás, kterým směrem se v tom nepřeberném množství schopností vydáte, které charakteristiky vaší postavy budete vylepšovat, kterému jinému hrdinovi se přiblížíte.
Další věc, ve které Diablo 3 trochu udalo směr, je online hraní. A to i v případě, že zrovna nehrajete multiplayer. Path of Exile se trochu inspiruje – hrajete online i když procházíte levely sami. Ostatní hráče pak potkáváte v základním kempu. To je taková malá pevnůstka, kde můžete prodat předměty, řešíte tu úkoly i příběh. Když umřete, tak se objevíte zde, stejně tak zde najdete teleport.
Interakce mezi postavami je v zásadě jednoduchá – můžete se spolčit do skupiny a vyrazit vraždit společně, můžete obchodovat nebo se bavit. Nic zásadně inovativního – trochu škoda, ale nevadí. Já jsem upřednostňoval hraní v jednom, ale potkávat ostatní v kempu bylo fajn. Ten svět je pak takový reálnější.
Bájný ohnivý meč +10 stamina? To bude za 15 zlatých
Tak přesně tohle v Path of Exile nenajdete – autoři zvolili variantu, která by v té době byla asi logičtější – směnný obchod. Za to jednoznačně tleskám. Neustále obchodování s goldy mi už leze krkem. Férová výměna je super. Ale má to i své háčky. Když se vrátíte z výpravy a potřebujete prodat nepotřebné krámy, tak vám za ně obchodník nabídne nějakou protiváhu. Většinou jsou to svitky nebo nějaké magické kameny (ne gemy). Pokud prodáváte něco s nízkou hodnotou, tak vám bude nabídnuta třeba jen část svitku – to aby se vyvážila hodnota předmětů. Jak to ale je, když si chcete něco koupit? U obchodníka si vyberete předmět a rovnou vidíte, co by za něj chtěl – třeba jeden svitek. Ber nebo nech být.
To je super, ale potřebovalo by to ještě doladit, protože teď je to někde na půli cesty. Co takhle smlouvání? Proč nemůžu říct, že bych raději něco krapet jiného? Nebo proč nemůžu za novou helmu nabídnout 3 ošoupané, ale vždy to musí být jeden svitek? Nebo proč mi za magický meč obchodník nenabídne nějakou alternativu: „Hele, za ten meč ti dám tenhle skvělej luk, ten by se ti mohl hodit, když jsi vlastně lučištník, no ne?“ To by teprve bylo něco!
Naprosto upřímně - nemusím nekonečně bloudění po úrovni s tím, že nevím kam dál a hlavně mě děsí rozlehlost – ne však u této hry. Některé úrovně jsou skutečně veliké, ale i přes náhodné generování jsem se dokázal orientovat a nikde jsem nebyl zbytečně dlouho. Trochu mě začalo přepadat zoufalství v jednom z prvních podzemí, kdy jsem vlezl už do třetího identického podlaží a kosil tam identické potvory, ale v momentě nevyšší nouze jsem se objevil na skalní římse a na anglickém trávníčku kosil kostry. Romantika to zrovna není, ale já byl zachráněn před depresí – a to Path of Exile dělá dobře, nechá vás v tom vymáchat, ale když už toho začíná být moc, tak vás postrčí dál.
Kde se ale s předlohou rovnat nemůže je příběh, svět a příšer do něj zasazených. Je to takové ploché, nezajímavé a táhne vás dopředu hratelnost, předměty, hledání gemů, nikoliv příběh. Můžeme Diablu 3 vyčítat skoro až cartoon grafiku, ale příběh měl uchopený skvěle. Path of Exile se staví postupně a jednotlivé akty se teprve dodělávají, takže doufám, že se v druhé půlce do toho ještě autoři víc opřou.
Autoři se sami dušují, že jsou zhnuseni tím, jak jsou nová RPG stylizovaná do pastelových barev a design je dělaný pro děti – ano, tato hra je skutečně surovější a to je na ní fajn. Zároveň předkládá zajímavý systém, kdy ze skillu dělá předměty, se kterými můžete obchodovat, měnit je a stavět podle sebe. Hra tak nechává hodně voleb na vás, při tom nabízí oldschool akci, která si bere to nejlepší z Diabla a zkouší nějaké vlastní cesty.
