Homefront je pravděpodobně jediná hra, ze které máte rudo před očima obrazně i doslova, aneb jak si spálit eso v rukávu. Recenze PC verze.
Nejen na Blízkém východě se to všechno řeže. Potenciálně největší problém představuje rozpínavá Severní Korea, které se postupně daří ovládnout celou Asii a o chvíli později i do té doby nedotknutelné Spojené státy. Nebo se nás o tom alespoň ve své nové hře snaží přesvědčit tvůrci relativně zajímavé akce Frontlines: Fuel of War, Kaos Studios. Jediným problémem je, že z velké části zůstalo jen u těch snah.
Mrtvej komunista, dobrej komunista
Příběh Homefrontu sleduje dění blízké budoucnosti, v níž se dostal k moci Kim Jong-un, jenž se rozhodl svému zesnulému papánkovi ukázat, jak se taková diktatura vlastně řídí. Během pár let se mu daří obsadit Jižní Koreu a přilehlé státy, a ve finále i Japonsko, které pod tlakem jeho armády velice rychle kapituluje. V cestě za opravdovým americkým snem tak obtloustlému srandistovi už nic nestojí a vzhledem k značné technické vyspělosti jeho ozbrojených sil se z Nového světa brzy stává okupovaná krajina duchů.
Dějová linka se sice na první pohled může jevit krapet přehnaně, avšak díky angažování Johna Miliuse na pozici scénáristy (autor Conana, Apokalypsy či Rudého úsvitu) vše působí tak nějak přirozeně, uvěřitelně a hlavně naturalisticky. Úvodní scéna, v níž je hráči představen svět, ve kterém se bude následujících několik hodin pohybovat je až neuvěřitelně emočně nabitá a vyvolává mrazení v zádech, které se u čistokrevných first-person stříleček objevuje jen velice sporadicky. A fakt, že o tento hnací motor hra až do konce nepřijde je obrovské plus.
Problém ovšem je, že konce se doberete nepříjemně rychle. Na střední obtížnost lze gamesou proletět přibližně za pět hodin, což sice nevybočuje z průměru žánru, ale vzhledem k obrovské mediální masáži, kterou THQ před vydáním Homefrontu rozjelo, je to sakra málo. Zvlášť když titul končí přesně ve chvíli, kdy byste očekávali, že se to všechno teprve pořádně rozjede. Finiš je navíc otevřený jak vrata od stodoly a smrdí z něho touha vydavatelského domu po dalším dílu, který by určitě nebyl od věci. Vývojáři si totiž někde musí napravit reputaci.
Rudá je dobrá
Zatímco příběhové pozadí funguje jako dobře seřízené švýcarské hodinky, technické zpracování kulhá jako stará kobyla. Klidně vykřikujte, že grafika není všechno, ale aby vyhypovaná áčková hra vypadal hůř, než přibližně dva roky staré Modern Warfare 2 je dle mého neodpustitelné. Jméno audiovizuálu sice horko těžko zachraňuje výborné ozvučení a především sakramentsky podmanivý soundtrack, ale všechny ty nedokonalosti vás nepřestanou fackovat až do brzkého konce.
Dvojnásob to platí ve spojení se všemi technickými bugy, jimiž je hra přeplněná. Ačkoliv snaha tvůrců vést si vás hezky za ručičku není ničím neočekávaným, samotné provedení už ano. Vývojáři si vás totiž tahají doslova přesně tou cestou, kterou chtějí, a nedej bože, když náhodou o píď uhnete. V takovém případě se totiž dočkáte zasekávání o prázdný prostor, křoví, které je neprůstřelné, či vozidel, pod jejichž podvozkem je dost místa na celou promenádu, ale ne na letící kulku.
Singleplayer proto nelze hodnotit jinak, než jako zklamání, které si nezaslouží víc než pět, pět a půl bodů z deseti. Jenže … drtivá většina akcí se už v dnešní době kupuje především kvůli multiplayeru, a v téhle kategorii má Homefront naštěstí hodně co nabídnout. Na první pohled je vidět, že si na něm lidé z Kaosu dali pekelně záležet (mimo jiné i tím, že práce na něm nesvěřili žádnému externímu studiu) a připravili si pro hráče unikátní mix Battlefieldu a Call of Duty.
Ve 32 se to lépe táhne
Onlinové peklo lze sice rozpoutat jen na nějakých sedmi mapách, které ale disponují ohromující rozlohou, jež se postará o to, aby vás bavily i po desítkách hodin. Jejich design je navíc řešen natolik chytře, že se navzdory jejich velikosti nemusíte bát, že byste se snad ztratili a ať se respawnete téměř kdekoliv, vždy se do akce dostanete po několika málo krocích. Současně s tím ale zůstává zachován jedinečný feeling volnosti, kdy si ani po opětovném hraní nebudete v žádném případě pamatovat kompletní rozložení dané lokace a vždy vás, především díky svobodě pohybu, mapa dokáže něčím překvapit.
Poskrovnu ovšem není pouze herních prostředí, ale rovněž módů. Ty jsou všeho všudy dva – Team Deathmatch a Ground Control – přičemž každý lze hrát ještě v režimu takzvaného bojového velitele, což je vlastně postava, jež vám zadává doplňující úkoly. Zatímco první zmíněný mód myslím netřeba blíže představovat, o Ground Control by se hodilo zmínit alespoň tolik, že jde o klasické ovládání a bránění předem stanovených lokací. Ačkoliv oba módy nabízejí dlouhé hodiny výborné zábavy, pravdou je, že trochu zamrzí absence režimu, který by hráče nutil k nějaké výraznější spolupráci. Snad příště, nebo alespoň formou DLC.
Všeho ostatního je totiž v multiplayeru požehnaně. A to myslím doslova. Hráči mají k dispozici kvanta vybavení a zbraní, které lze navíc dokupovat a různě upravovat. To vše probíhá výměnou za tzv. Battle Pointy, které logicky získáváte za hraní. Každé zabití nepřítele, obsazení kontrolního stanoviště či pomstění smrti spolubojovníka tak generuje herní měnu. Její smysl ovšem leží někde trochu jinde. Nebo tak na mě hra více hráčů alespoň působila.
Multiplayer je totiž mimo jiné plný různých perků a speciálních předmětů, jejichž užití závisí výhradně na vašem snažení na bitevním poli. Pokud si našetříte dost, můžete se stát hrdými majiteli tanku, obrněných vozidel, vrtulníků, dronů, nebo rovnou municí nacpaného bombardéru rozsévajícího smrt z bezpečné výšky. To vše navíc multiplayeru ohromně přidává na zábavnosti a hlavně na trvanlivosti. Samozřejmě disponuje několika málo chybkami, avšak tu nejzávažnější (která je už navíc téměř vyřešena) představovala naivita vydavatelské společnosti, jež podcenila počet a vybavení herních serverů.
Takže ne, Homefront není bůh ví jakým zázrakem, nutícím hráče slintat u regálů. Představuje ovšem poctivě odvedenou práci a hlavně výborný základ, na němž může stavět potenciálně velice úspěšná série. Jen to chce zbavit se neduhů přejatých od konkurence a hlavně nebát se alespoň drobné inovace. Tenhle žánr to už potřebuje jako sůl a vedení THQ bych upřímně přál, aby se mu podařilo profackovat Activision, který dokud někdo pořádně nenakope do koulí, tak bude dál vydávat stěží průměrné hry s předraženými DLC (jako třeba Black Ops).
Verdikt
Homefront byl předurčen k velkým věcem. Jakoby se ale zalekl svého osudu a sabotoval sebe sama. Snad na tom bude jeho malý bráška lépe.
