Recenze Wolfenstein: Cyberpilot - robotí devoluce

Budou tomu už nějaké ty dva týdny, co vyšla střílečka Wolfenstein: Youngblood. Ta se setkala s všelijakým hodnocením, spíše negativním než pozitivním, ale já se nemohu ubránit pocitu, že jsem si ji prostě užil. Nicméně nešlo o jedinou hru ze série, jíž jsme se letos dočkali. Ve stejný den, kdy vyšel díl Youngblood, totiž vyšel i VR spin-off Cyberpilot, taktéž se odehrávající v Paříži v 80. letech. Zatímco se ale Youngblood zaměřil na boj s nacisty v roli dvojčat Blazkowiczových, v Cyberpilotovi se zhostíme role několika německých robotických strojů na zabíjení s cílem něco zničit nebo infiltrovat. Je ovšem o co stát? Inu…

• Vyšlo na: PC, PlayStation 4 (recenzovaná verze)
• Datum vydání: 26. července 2019
• Žánr: střílečka z pohledu první osoby (VR)
• Česká lokalizace: ne

Zcela upřímně a na rovinu, Wolfenstein: Cyberpilot není v rámci mechanik, hratelnosti nebo funkčnosti nijak špatnou nebo nefunkční hrou. Prostě jenom trochu zaspala dobu. Všechno po stránce technologie i audiovizuálu funguje a vypadá tak, jak by člověk čekal od standardní VR hry, jež vyšla třeba rok a půl nazpátek. Zároveň ovšem musím poukázat na fakt, že se Wolfenstein: Cyberpilot přeci jenom nachází v trochu jiné a levnější cenové kategorii než ostatní dnešní VR tituly. Za přibližně pět stovek určitě nejde čekat podobnou kvalitu jako u her za tisícovku nebo patnáct set. I přesto se ale nedá ubránit pocitu, jakoby se Cyberpilot spíše snažil přiživit na značce Wolfensteina (šokující zjištění, já vím), než prostě nějak zapůsobit sám o sobě. A je to vážně škoda, protože samotný koncept ovládání robotických strojů je prostě skvělý.

Nicméně fakt, že Cyberpilot působí trochu zastarale, by podle mě nebyl zase takový problém. Ten hlavní problém spočívá ne v tom, jak celá hra funguje nebo jak se hraje, ale co nabízí. Nebo spíše nenabízí.

Čtyři mise, k nimž se v průběhu kampaně dostanete, si bude sice člověk užívat, pokud ho samotná hra zaujme, což o to. Hlavně díky tomu, že nejsou nijak dlouhé a v každé ovládáte jiný stroj, takže prostě nijak zvlášť nudit nebudou. Nicméně problém je v tom, že celou hru dohrajete v průběhu tak dvou hodin, a poté nemáte důvod se k ní kdykoliv znovu vracet. Nikde nic nelze sbírat nebo odemykat, mise se odehrávají vždy pokaždé stejně - protože jsou velmi lineární, skoro až on-rails - a znovuhratelnost nebo možnost nějakého experimentování je vyloženě na bodě mrazu.

Zcela stručně si tahle hra svou už i tak na VR hru menší cenovku zhruba 525 Kč obhájit nedokáže. Po dohrání v průběhu jednoho sezení se budete akorát ptát, jestli to náhodou nebylo technické demo nebo minihra pro Youngblood, kterou se Bethesda rozhodla pro rychlé prachy navíc vydat samostatně. Čemuž bych se zcela upřímně ani nedivil.

Abych hře zbytečně úplně nekřivdil, tak jak už jsem zmiňoval, v ostatních směrech jde o docela standardní a funkční, byť ničím nevybočující VR zážitek, jaký byste od levnější VR hry očekávali. Každý ze tří nacistických robotických strojů na zabíjení, jež budete moci ovládat, působí dostatečně odlišně a nabízí trochu jiný zážitek, i přesto, že se jádro hratelnosti nijak nemění. Panzerhund se se svým plamenometem samozřejmě ovládá úplně jinak než tichý dron hodící se spíše na tajné infiltrace, ale vždy máte primární útok, sekundární akci, pohybujete se do čtyř stran a můžete se otáčet.

Když už zmiňuji samotné ovládání, nutno podotknout, že s tím jsem měl menší problémy. Sice mi nijak nebránilo v tom hru hrát, ale není úplně nejintuitivnější a občas působí, jako byste potřebovali alespoň o prst navíc. Alespoň v případě ovladačů PS Move na PS4. Pomocí tlačítka „move” (to, na kterém máte palec) na levém ovladači chodíte dopředu, na pravém zase dozadu, přičemž k tomu, abyste se otáčeli, musíte na levé ruce stisknout buď křížek, nebo kolečko. Pokud se tak chcete pohybovat dopředu a zároveň otáčet, třeba tak, abyste mohli stylově zatočit kolem rohu, musíte jedním palcem stisknout dvě tlačítka naráz. Což je asi tak ergonomické, pohodlné a intuitivní, jako ovládání myši nohou.

„Ten hlavní problém spočívá ne v tom, jak celá hra funguje nebo jak se hraje, ale co nabízí. Nebo spíše nenabízí.”

Wolfenstein: Cyberpilot je také zatím jedinou VR hrou, kterou jsem hrál, kde jsem měl trochu problémy s kinetózou. Konkrétně při tom, když jsem s celým strojem otáčel. V nastavení je více než dost možností úprav kamery, otáčení a pohybu, což obzvlášť oceňuji, protože takového nastavení není nikdy dost, ale ať už jsem se v tom vrtal jakkoliv, nic mi zkrátka nezabránilo v tom, aby mi z otáčení ve hře nebylo nevolno. Přitom v jiných hrách jsem nikdy takový problém neměl. A to ani u těch, co byly mnohem rychlejší a akčnější, jako třeba excelentní titul Blood & Truth.

Ve všech ostatních ohledech si ale nejde na moc stěžovat. I když není ani obzvlášť co vychvalovat. Po grafické stránce jde o standardní VR zážitek, který drží zpět samozřejmě i kvalita samotných brýlí a výkonnost konzole, i když nepochybuji, že na PC je to jiné kafe. Po stránce hratelnosti jako takové jde ve finále o příjemnou hříčku, nebudu lhát, která sice i když nějak zabaví, tak rozhodně ničím nevynikne. Jde prostě o lineární zážitek na nějaký nudný večer, nic víc.

Suma sumárum, Wolfenstein: Cyberpilot je zbytečně drahá jednohubka, která by třeba za cenu dvou nebo tří stovek obstát dokázala, ale za dvojnásobek, za nějž se prodává, určitě ne. Pokud se vám tedy někdy dostane možnosti hru pořídit za pakatel, určitě neprohloupíte a těch pár hodin se člověk vyblbnout dokáže, i když na celý zážitek druhý den dost možná zapomene. Koneckonců ale, co si budeme povídat, nabíhat na skupiny nacistů v roli Panzerhunda není úplně špatné, i kdyby jenom chvíli. Tím to ale víceméně začíná i končí a Cyberpilot skončí v propadlišti dějin jako spousta jiných VR her, především těch, co pro tuto pod-platformu vyšly jako jedny z prvních. Za jeden večer máte hotovo a už nikdy nebudete mít nutkání to pustit znovu, protože ve finále tu nenajdete nic, co by jakkoliv pamětihodné bylo.