Na pulty českých obchodů dorazil další komiks Zaklínače. V čem se liší oproti svým předchůdcům a jak se vůbec povedl?
Geralt z Rivie, protagonista série Zaklínač, se na stránkách komiksů objevil už několikrát. Většinou šlo o samostatné příběhy, které příliš nesouvisely s herní trilogií nebo s knižní předlohou, ale občas se objeví komiks, který s Geraltem a jeho světem zachází trochu jinak. Příkladem je loni vydaný titul Zaklínač: Liščí děti, který byl adaptací části knihy Bouřková sezóna od Andrzeje Sapkowského. Nyní se v českých obchodech objevil další komiks s podtitulem Prokletí vran, který je také poněkud odlišný. Přímo navazuje na jeden z konců herního Zaklínače 3, což s sebou přináší nejednu změnu a odlišné zaměření. Co všechno ale může komiks nabídnout?
Varování: Následující text obsahuje spoilery spojené s koncem hry Zaklínač 3: Divoký hon a s datadiskem O víně a krvi. Jestli jste je nedohráli, čtěte na vlastní nebezpečí.
Zaklínačská dvojka
Prokletí vran navazuje na konec, v němž se z Ciri pod dohledem Geralta stala zaklínačka, a tak děj komiksu začíná putováním obou hrdinů do Novigradu. V něm na ně čeká zakázka vyžadující zabití strigy, která má na svědomí nemalé množství životů. Geralt a Ciri mají tedy dost přímočarý cíl, který se samozřejmě dříve či později zkomplikuje. Do příběhu, v němž je prostor pro ukázky toho, jak si zaklínači vydělávají na živobytí po poslední válce s Nilfgaardem, se zamotají četné záhady, nové postavy nebo následky událostí z dávné minulosti. Také se do něj zamotá čarodějka Yennefer, takže i její příznivci si přijdou na své.
I přes několik zvratů, v jejichž případě jsou zajímavé hlavně okolnosti, za nichž k nim dojde, je děj komiksu poměrně prostý a jen málokdy dokáže vyloženě překvapit. I tak si ale udržuje solidní tempo vyprávění a v první řadě dobře pracuje s hlavními postavami. Geralt a Ciri jsou každou chvíli středem pozornosti a s nimi dochází jak k celkem humorným, tak dost temným situacím. Jejich interakce a rozhovory je zkrátka radost číst, zvlášť když se do toho přidá Yennefer. Ani s ostatními výraznými postavami se podle mého názoru nezachází v komiksu špatně, všechny jsou napsané přinejmenším dobře a mají poměrně pochopitelné motivy.
Tvůrci komiksu také slušně pracují s různými prvky světa Zaklínače, obzvlášť Zaklínače 3, ať už jde o podobu monster či zbrojí, násilí, nahotu (té je ve srovnání s předešlými tituly mnohem víc), nebo o principy zaklínačského řemesla. A ano, krátce dojde i na gwint. Možná to bude tím, že se na Prokletí vran údajně podíleli tvůrci příběhu Zaklínače 3, ale mám pocit, že komiks, jehož scénář má opět na svědomí především Paul Tobin, je zase o něco věrnější předloze. Jen je třeba podotknout, že Geralt při sesílání znamení opět vyslovuje jejich názvy, což je značný rozdíl oproti knihám a hrám, takže jestli vám tato odlišnost v předešlých komiksech vadila, připravte se na to, že se jí nevyhnete ani tentokrát. Geralt však v tomto příběhu sesílá znamení tak vzácně, že jde stěží o problém, i kdyby vám vyslovování znamení opravdu vadilo.
Na dobrém pocitu z komiksu se podílí také kvalitní český překlad. Při čtení jsem nenarazil na jedinou chybu či překlep a vše je přeloženo tak, jak má být. Výjimku tvoří snad jen nestvůra v angličtině známá jako Water Hag, která narozdíl od Zaklínače 3 není přeložena jako vodnice, nýbrž jako vodní baba. To však považuji za drobný detail, někteří jedinci by si navíc pod pojmem vodnice nepochybně mohli představovat něco krapet jiného. Jinak je vše po stránce překladu a zaklínačských termínů zcela v pořádku.
Až moc barev
Totéž se bohužel nedá říct o grafickém ztvárnění. Na místo kreslíře byl tentokrát dosazen Piotr Kowalski, takže po vizuální stránce se Prokletí vran dost liší od Liščích dětí a staršího Skleněného domu, pod nimiž je podepsán Joe Querio. Kresby jako takové jsou v pořádku, nezřídka mi připadaly kvalitnější než v případě zmíněných dvou komiksů, stejně tak chválím ztvárnění obálky a titulních stran všech částí komiksu. Problém ale přichází s barvami. Ty jsou leckdy až moc pestré a kvůli nim se občas komiksu nedaří vyobrazení řádné atmosféry. Tento nedostatek je však nejvýraznější v prvních částech komiksu, v nichž lze vidět takové hlouposti, jako je modrý oheň znamení Igni. Později je naštěstí kvůli povaze příběhu a jeho vývoji všechno temnější a přirozenější, což platí i o retrospektivních pasážích.
Když dojde na strigu, samozřejmě musí přijít řeč na nejzákladnější Geraltův příběh, tedy na jeho snahu sejmout kletbu z Addy, dcery temerského krále Foltesta. Komiks se k tomuto dobrodružství několikrát vrací, přičemž fanoušky trilogie od CD Projektu RED jistě potěší fakt, že je Geralt v retrospektivních pasážích vyobrazen stejně jako v prvním Zaklínači, konkrétně je stejně oblečen a má stejný účes. Jde o milý detail, nicméně i v tomto případě lze narazit na nedostatek. Jedno okénko komiksu ukazuje Geralta, jak po úspěšném zlomení kletby nezraněn vláčí Addu přes rameno pryč ze starého paláce. Jenomže tak to nebylo, Bílého vlka našli vážně zraněného. Je opravdu zvláštní vidět, jak se všechny vzpomínky poměrně věrně drží vývoje původní povídky, aby následně došlo k vyobrazení takové do očí bijící odlišnosti, která, jak aspoň věřím, nemá v kontextu komiksu a jeho vyprávění nejmenší opodstatnění.
Návrat ke starým známým
Jestli bych měl Prokletí vran někomu doporučit, budou to určitě fanoušci Zaklínače, kteří chtějí strávit více času s Geraltem a s Ciri a mají zájem o příběh, jenž ukazuje, co by se mohlo po událostech Zaklínače 3 dít dál. Může se zdát, že se tvůrci snaží každému vnutit jeden z konců jako ten pravý. To se přeci jen stalo už v datadisku O víně a krvi, v němž se mohla Ciri objevit jako zaklínačka i v případě, že v základní hře dopadla jinak, což jsem mimochodem sám zažil. Já si však nemyslím, že komiks je ten případ. Autoři si zkrátka zcela očividně vybrali konec, na který lze nejlépe navázat nějakým kratším příběhem, a nikdo se nepozastavil nad tím, co má být kanonické. Při mém hraní sice Ciri odcestovala do Nilfgaardu, aby se stala císařovnou, ale i tak jsem si čtení Prokletí vran užil a bral ho hlavně jako fajn příležitost k návratu k některým známým postavám a ke zjištění toho, jak by to vypadalo, kdyby se z Ciri opravdu stala plnohodnotná zaklínačka.
Komiks, který se rozprostírá přes 128 kvalitně tištěných stran, což s ohledem na doporučenou cenu 329 Kč považuji za solidní rozsah, opravdu není bez chyb. I tak jde ale o slušný počin, který má fanouškům rozhodně co nabídnout. Ani nováčci by se při čtení nemuseli úplně ztrácet, i když bych Prokletí vran jako vyloženě vstupní bod do světa Zaklínače nedoporučoval. Jestli vám každopádně Geralt a jeho nejbližší chybí, chcete s nimi strávit ještě nějaký čas a jste ochotní přetrpět místy zvláštní grafické zpracování, Prokletí vran je ideálním řešením. Řešením, které znovu ukazuje, že Geralt a Ciri jsou pořád nadmíru zábavnými postavami a že válka a lidská nenávist nepřináší nic dobrého.
Za poskytnutí komiksu pro potřeby článku děkuji nakladatelství Crew.
