Bodycount – sterilní zábava

Každá hra, která jde na trh, má za úkol jen dvě věci: prosadit se v rámci svého žánru a vydělat dost alespoň na pokrytí rozpočtu. Bodycount ale jako by na zažité konvence kašlalo a jede si svou cestou, která ho ale jen těžko dovede ke slávě a bohatství. Když jsem v dojmech říkal, že by mě kasovní úspěch gamesy velice překvapil, tipoval jsem. Teď to říkám znovu a fundovaně. Bodycount opravdu není hra pro široké masy. Ona to totiž není ani hra pro střední masy. A možná i ty úzké si nákup dvakrát rozmyslí. Otázkou tedy zůstává, koho se vývojáři snaží vlastně oslovit. Na to se ale odpověď asi nikdy nedozvíme.

Po dohrání novinářského dema jsem říkal, že na jakékoliv soudy ohledně příběhu je ještě velice brzy a moc rád bych se za touhle výmluvou schovával i nadále. I když dějová linka pravděpodobně nebyla prioritou číslo jedna, určitě to neznamená, že by ji tvůrci museli odfláknout. Ta je totiž servírována povětšinou skrze haldy textu a tajemný ženský hlas (cut-scén je naprosté minimum a většinou jsou tak trochu nic neříkající) z centrály organizace The Network, jejímž jste agentem. To je v podstatě agentura neohrožených válečníků, kteří jsou posíláni na ta nejhorší místa světa, aby likvidovali teroristy, diktátory a další havěť ohrožující svět.

Bohužel, celé to působí tak trochu vykastrovaně a absolutně chybí něco, co by hráče vtáhlo do příběhu a donutilo skutečně se angažovat. Rovněž lze pochybovat o morálním kompasu organizace, jež na jedné straně bojuje za lepší svět, zatímco na té druhé jí nečiní potíže zmasakrovat doslova desítky tisíc lidí za předpokladu, že jí to pomůže splnit misi. Hádám, že na rčení bez oběti není vítězství asi vážně něco bude. Pokud by se přeci jen našel někdo, koho by děj gamesy uchvátil, měl by si užívat každou jednu jeho minutu. Singleplayerová kampaň má totiž slabých šest hodin, pokud hrajete na nejlehčí obtížnost (celkově jsou přístupné čtyři) dost možná i míň, a to je jednoduše málo. Navzdory dnešní době.

Jak už jsem ale několikrát zmiňoval, Bodycount není ani tak o příběhu, jako spíš o akci, které je, nutno podotknout, dostatek. To pochopíte od první mise, kdy se zřítíte nad jedním pobřežním městečkem kdesi v Africe, kde zrovna zuří konflikt mezi povstalci a vládními jednotkami. Nikoho asi nepřekvapí, že zabít vás nečiní problém ani jedné straně a budete tak mít co dělat, abyste z toho vyvázli živí a zdraví. Ne, dělám si srandu. Žádná extra snaha není potřeba. Coby trénovanému profesionálovi vám totiž nedělá problém odrážet kulky vlastním tělem a po bojišti se tak pohybovat až neuvěřitelně dlouho.

Svůj díl viny na tom ale určitě bude mít i umělá inteligence nepřátel, kteří dokáží nepříjemně překvapit a potrápit, aby se ale vzápětí změnili v idiotské panáčky, doslova prosící o to, abyste jim prohnali kulku hlavou. Jedinou alespoň částečnou výzvu tak představují něco jako bossové, kteří se čas od času objeví, avšak pouze do té doby, než zjistíte, že jsou stejně tupí (holt vrána k vráně sedá) jako jejich kolegové. Pokud si tedy od nich udržíte odstup a budete je odstřelovat hezky z dálky, pravděpodobně za celou hru nenarazíte na žádné skutečně zapeklité místo.

Tomu ještě napomáhá sympatický systém krytí, díky němuž se můžete z bezpečí své skrýše všemožně vyklánět, naklánět a zaklánět a odesílání protivníků do věčných lovišť je tak ještě snazší. Vzhledem k přítomnosti v podstatě frenetické akce docela překvapí, že se vývojáři neodhodlali přidat do hry víc zajímavějších zbraní. Celkem jich je k dispozici pouze deset (u sebe ale můžete mít vždy jen dvě), přičemž až na pár výjimek jde o kousky, jež jsou fanouškům FPS i TPS až moc dobře známé. Jako by to nestačilo, přístup k nim nemáte od začátku, ale získáváte ho v průběhu hraní, v závislosti na vašich úspěších. Uznání si nicméně zaslouží alespoň jejich zpracování, které je ve všech směrech precizní a je aspoň vidět, čemu dali tvůrci přednost před vylepšením všeho ostatního.

Jediné zpestření proto nabízí takzvaný skillshot systém, který vaše snažení v poli oceňuje podle toho, jak se vám podařilo vaše nepřátele zabít. Víc bodů (malých levitujících koleček, které po smrti vypadnou z protivníka) tak můžete získat za headshot, zabití skrz překážku, tak trochu podrazácké zastřelení zezadu, stealth usmrcení a tak dále. Pokud se vám navíc podaří jednotlivé skillshoty kupit za sebe, výsledný počet bodů se opět znásobí. Ty pak neslouží pouze pro vaši potěchu - i když - avšak pomáhají vám dostat se k bonusům. Adekvátně vaší snaze se tak budou odemykat věci jako zvýšená rychlost pohybu, výdrž, kadence vaší zbraně, nebo taková maličkost jako letecký útok. Trochu jen zamrzí, že v kampani je to vesměs nepotřebné a tudíž k ničemu.

Jediné, kde to má nějakou váhu, možná až příliš velkou, je kooperativní online multiplayer. V něm se můžete spojit s jedním kamarádem, nebo cizincem, volba je na vás, split-screen ale nečekejte, s nímž se následně budete na čtyřech různých mapách bránit nekonečným vlnám nepřátel. I když to možná zní zábavně, je to vlastně docela nuda. Stejně jako kompetitivní multiplayer, jenž nabízí pouze Deathmatch a Team Deathmatch, maximálně pro dvanáct lidí, a to na těch čtyřech stejných mapách, na kterých se odehrává kooperace. To je docela velké zklamání.

Po pečlivém zvážení a přepočítání jsem se tedy dobral k ne až tak překvapujícímu výsledku – Bodycount má v podstatě jen dvě pozitiva. Jednak relativně podařené audiovizuální zpracování, které sice nijak zvlášť neoslní, ale rozsáhlé lokace nabízející relativní volnost pohybu nabízí alespoň náznak zábavy. No a druhak částečně zničitelné prostředí, díky němuž si můžete stejně snadno udělat nové dveře jako zabít protivníka krčícího se za tenkým plechem. Na to, aby to hru vytáhlo z průměru je to ale sakramentsky málo. Popravdě, Bodycount může být rád, že neskončil ještě o kategorii níž.