Diablo 3: Reaper of Souls – smrt mezi nebem a peklem

Blizzard udělal pro hráče Diabla skvělou věc. Zásadní změny, které celkově výrazně vylepšily hru, uvolnil ještě před vydáním datadisku formou patche. Pro všechny a zdarma. Jasně, můžete klidně nadávat, že takhle hra měla vypadat od začátku a Blizzard jen žehlí všechno to, co pokazil. Jiným úhlem pohledu se dá říct, že tvůrci vydali Diablo v podobě, o níž věřili, že je výborná. Nebyla, ale aspoň to napravili všemi těmi změnami předcházejícími vydání rozšíření.

To nicméně znamená, že koupí Reaper of Souls získáte „jen“ pátý akt, nové povolání, herní mód Adventure, možnost upravovat vlastnosti vybavení u Mystic a deset levelů navíc a s tím spojené nové schopnosti. Změnám jsem se již podrobně věnoval v preview (kde najdete i řadu informací o Crusaderovi), i proto se tato recenze zaměří skutečně jen na obsah rozšíření. Dám si také záležet na tom, abych těm z vás, kdo RoS nehráli a moc se o něj nezajímali, nepokazil hru nevhodnými spoilery.

Tváří v tvář smrti

Po porážce Diabla se zdá, že na Sanctuary konečně zavládne klid. Duše všech pekelníků jsou bezpečně uzamčeny v Black Soulstonu a… pak se na scéně objevuje anděl smrti Malthael, soulstone klidně sbalí a zmizí pryč. Krátce na to jeho posluhovači vezmou útokem město Westmarsh a váš hrdina místo poklidného poflakování se v hospodě najednou zase zachraňuje svět.

,,Sotva odkryjete, oč Malthaelovi jde, dost možná s ním budete sympatizovat. Jeho plán dává smysl."

Příjemné je, že sotva odkryjete, oč Malthaelovi jde, dost možná s ním budete sympatizovat. Jeho plán dává smysl, jen lidumilným klaďasům poněkud nesedí, že onen plán jako vedlejší efekt zahrnuje vyhlazení lidstva. Bez lidstva logicky nebude žádných hostinských, kteří by znaveným rekům dolívali zlatavý mok, je proto potřeba zjistit, zda si hrdina kromě zástupu pekelníků poradí i s andělem a jeho legiemi.

Příběh se dá rozdělit na tři části. První zahrnuje městské lokace ve Westmarshi, druhá pátrání po jedné klíčové informaci v bažinách Blood Marsh a třetí vás zavede na jedno velké bitevní pole a do jisté pevnosti. Pocit, že toho není mnoho, není jen pocit. Skoro se mi zdá, že scénáristé vyrobili pro pátý akt až příliš krátký příběh, který designéři zkusili natáhnout aspoň použitím poměrně dost velkých lokací. S rozumně nastavenou obtížností vám pátý akt zabere něco kolem osmi až deseti hodin, což mi nepřijde mnoho.

Jednotvárné i různorodé

Použití velkých lokací a menšího množství různorodých prostředí na druhou stranu tvůrcům umožnilo soustředit se na další herní aspekty a plytkou chuť pátého aktu aspoň velmi příjemně dokořenit. Dialogy mezi postavami jsou zábavné, všemožné zápisky výborně doplňují příběh a vedlejších eventů je nyní tolik, že je místy můžete přehazovat legendárními vidlemi (nějaké vám určitě padnou).

Příjemným překvapením bylo také rozvinutí příběhů pomocníků završené speciálním úkolem pro každého z trojice. Nádavkem se dozvíte i něco bližšího o klenotníkovi Shenovi a i s ním si projdete jeden dungeon. Takovéto minipříběhy Blizzard ve svých hrách umí, a pokud o ně máte zájem, citelně vám zpříjemní poněkud kvapně odsýpající hlavní dějovou linku.

Město, bažina, obluda, stavení

Z herního hlediska potěší solidní zástup nových typů nepřátel i nové schopnosti elitních skupin. Ve Westmarshi na vás číhají hlavně Malthaelovi posluhovači, Blood Marsh je zase zamořený krvelačnými monstry a i poslední část hry si na vás nachystá několik novinek. Klíčové je správné nastavení obtížnosti, k čemuž nyní napomáhá možnost snižovat obtížnost plynule během hry – takže to můžete napálit klidně na některý z Tormentů, a když to bude moc, jednoduše si hru ulehčíte.

Diablo III se na rozdíl od předchůdce točí kolem bojů s náhodnými elitami, ne s bossy, a v tomto ohledu exceluje. Skupiny mohou být početnější a kombinace nějakých pěti schopností už umí zavařit kdejakému hrdinovi. O něco méně invence tvůrci prokázali při designování dílčích bossů, kteří vás až příliš často budou nejvíc ohrožovat postupným přivoláváním dalších a dalších posil. Když neděláte dostatečné zranění, bude z toho napínavý závod, komu z dvojice hrdina-obluda dojdou životy dřív. Méně napínavé to bude u čtvrtého pátého takového boje.

Každou část hry pochopitelně završí souboj s bossem, kde nesmírně záleží na tom, jestli bojujete zblízka, nebo na dálku. Už z let u WoW mám dojem, že v Blizzardu boje pro melee povolání povětšinou jednoduše neumí, a v RoS jsem si tento pocit znovu připomněl. Všichni tři bossové vás trápí rozličným svinstvem na zemi, ve kterém opravdu nechcete stát, což je pro kouzlící/střílející postavy hračka, už ne tolik pro bijce.

,,Celkově je pátý akt povedeným rozšířením příběhu, které skvěle zabaví."

Jako monk jsem se u prvního bosse neuvěřitelně nadřel, zatímco můj wizard obluďáka rozcupoval s hůlkou v nose. Chvíli jsem to sváděl na rozdílnou obtížnost, ale u druhého bosse, kterého obě postavy absolvovaly na stejnou obtížnost (a s podobnými statistikami), jsem si potvrdil, že problém bude jinde. Na druhou stranu závěrečný boj je jednoduše parádní, s velmi působivým (umíte-li si to užít) předělem a roztomilou jednou z mechanik, která vás na chvilku zavede do světa automatových SHMUP her.

Dobrodruzi mají hlavně dobrodruhovat

Celkově je pátý akt povedeným rozšířením příběhu, které skvěle zabaví. Diablo ale nemá být hrou, kterou hrajete pro její dokončení, ale titulem, jaký si budete užívat spousty hodin. Opakování kampaně na to není ideální, a proto v RoS přichází mód Adventure. Ten se zpřístupní pro všechny vaše postavy, jakmile dokončíte pátý akt v kampani. Máte v něm odemčeny všechny waypointy a všechny akty, přičemž v každém na vás čeká pětice úkolů.

Někdy je potřeba vybít určitou podlokaci, jinde zabít bosse, občas třeba absolvovat určitý event. Za každý úkol je odměna a za všech pět další, i s několika předměty. Současně dostáváte měnu, za niž můžete od jednoho NPC kupovat náhodné předměty, a také součástky na sestavení Nephalem Rift. To je portál, za kterým na váš čeká řada náhodných lokací, v nichž zabíjíte monstra do doby, než se objeví boss, po jehož zabití se můžete těšit z odměny.

A když budete chtít zkusit něco zcela nového, pustíte se do levelování Crusadera, nového povolání. Jeho hlavním atributem je schopnost třímat obouruční zbraň i štít současně, zatímco protivníky likviduje tvrdými fyzickými útoky či různými schopnostmi postavenými na světelném a bleskovém zranění. Zajímavé je, že kromě Crusadera na blízko a s různými „tankovacími“ schopnostmi můžete vyrobit i build na střední nebo i velkou vzdálenost, a najít si tak styl, jaký vám bude nejvíc vyhovovat. Bližší informace o Crusaderovi najdete v dřívějším preview.

Od černé díry po bazén piraní

Jakkoli se může zdát, že RoS toho nepřináší mnoho, změn je ve skutečnosti víc než dost, aby koupi rozšíření obhájily. Pátý akt, byť poněkud krátký a nepříliš bohatý na různorodost lokací, je zábavnou jízdou plnou skvělých eventů, questů i bossů. Crusader je parádní řezník a skvěle rozšiřuje nabídku povolání. Adventure mód je vynikající v tom, že dává vašemu hraní jakýsi směr a smysl i dlouho poté, co dokončíte kampaň. A pak je tu deset nových úrovní.

Každé ze stávajících povolání dostane hned na 61. úrovni novou schopnost, která může příjemně zamíchat vašimi buildy, podobně jako nové pasivní schopnosti (a možnost přidat čtvrtou). Například monka jsem stavěl tak, že vlastně takřka nepoužíval spirit, takže nová schopnost Epiphany, jež především zrychluje regeneraci spiritu, mi přišla zbytečná. Ale stačilo několik změn a užívat si spamování ničivého Lashing Tail Kicku právě díky Epiphany.

Obdobně wizardům jistě udělá radost Black Hole, která nedělá kdovíjaké zranění, ale možnost dvě sekundy táhnout nepřátele na určité ploše k jednomu místu je bezvadná, zvláště ve spojení s bonusy z rozličných run. Pomocí Black Hole si můžete zvyšovat zranění, které děláte, nebo třeba ničit všemožné obludnosti, jaké na vás vyhazují elitní monstra, například ta se schopností Arcane.

A když už jsem u wizarda, jeho pasivní schopnost Elemental Exposure zvyšuje zranění, jaké monstrum obdrží, o pět procent za každý element, jakým je zraněno. Najednou je mimořádně lákavé dostat do buildu ohnivou, ledovou, bleskovou i arcane schopnost, a při jejich vhodném použití si o dvacet procent zvýšit zranění. Naopak na pořádný facepalm je schopnost Piranhas s runou Bogadile u witch doctora, protože je tak nechutnou kopií Fizzovy schopnosti Chum the Waters z League of Legends, že by se měli v Blizzardu pořádně stydět.

,,Diablo III spolu s Reaper of Souls je momentálně nejlepší hrou svého žánru."

S postavou si dále můžete vyhrát pomocí Mystic, u níž můžete jednak upravovat vzhled vybavení a jednak dokonce měnit jednotlivé atributy. To se nicméně děje poněkud náhodně, proto než se dostanete ke kýženému výsledku, může vás to stát řádově desítky až stovky tisíc zlaťáků. Co byste však neudělali pro dotáhnutí slibně vypadajícího kousku výbavy k dokonalosti.

Keep calm and reap some souls

Reaper of Souls je ve výsledku pro majitele Diabla III příjemnou povinností. Pro ostatní není rozšíření samo o sobě důvodem ke koupi původní hry, ale tím důvodem jsou změny, jaké Blizzard udělal v posledním velkém patchi. Samotné rozšíření rovněž zaslouží velikou pochvalu za umělecké zpracování. Atmosféra nových lokací je fantastická (byť Blood Marsh přeci jen nepovažuji za vyloženě povedený) a soundtrack je místy to nejlepší, co jsem za poslední roky ve hrách slyšel.

Diablo III spolu s Reaper of Souls je momentálně nejlepší hrou svého žánru a k dokonalosti jí chybí jen pořádně zpracované PvP. (A Blizzardu patří velká výtka za to, že se s tímto aspektem hry dosud nedokázal poprat.) Jestli jste se k masakrování pekelníků dosud nevrátili (nebo s ním ještě ani nezačali), teď je ta pravá chvíle.