Jak prospěla zaběhlé závodní sérii radikální změna?
No, těžko říct. Toliko propagované a protěžované situace, v nichž s hlavním hrdinou opustíte vůz a vydáte se dál po svých se totiž v hratelné ukázce neobjevily a těžko tak můžeme soudit na kolik hru mění a ovlivňují. Mimo to ovšem můžeme potvrdit, že jde v případě The Run tak trochu o návrat ke kořenům série. Po několika dílech, které se snažily být přeci jen o chlup „realističtější“ se na nás řítí klasická arkádová bomba, na níž jsme ve spojení se značkou Need for Speed zvyklí, a kterou tak nějak chceme a očekáváme.
Na druhou stranu ale rozhodně nejde o okopírovanou hru ve vylepšeném grafickém kabátku. Autoři na titulu pořádně zapracovali a zatím vše nasvědčuje tomu, že do prodeje pustí mnohem podařenější záležitost, než byl Undercover, nebo ProStreet. A pokud The Run dosáhne alespoň na kvality nového Hot Pursuit, nebudu mít sebemenších výtek. Odpověď na tuto otázku je ale přeci jen ještě nějaký ten pátek daleko a já tak můžu shrnout pouze to, čeho jsem si během pár minut s gamepadem v ruce všimnul.
Předně, Jack Rourke sice není žádný podržtaška, ale v ilegálním závodě ze San Francisca do New Yorku se jaksi ocitl na posledním místě. Je přitom úkolem vás, hráčů, abyste se s ním postupně prokousali až na špici závodního roštu. To bude probíhat během celé řady samostatných závodů, do nichž se povětšinou dostanete až po startu. Vaše parťačka Sam vám následně po telefonu vždy zadá cíl, který je třeba splnit (předjet x soupeřů, nahnat x mil atd.) a následně je vše ve vašich rukou.
„Questů“ samozřejmě bude pouze omezený počet a je docela dobře možné, že se dřív nebo později dostaví stereotyp, ale během hraní jsem takového pocitu nenabyl. Což kvituji s povděkem. Naopak jsem si ale všimnul, že Frostbite Engine 2.0 hře sluší stejně jako třetímu Battlefieldu a ta se tak může pochlubit vskutku excelentním audiovizuálním zpracováním, v němž se o složku „audio“ postaral Brian Tyler, jehož řízné melodie dávají každému závodu takový zvláštní šmrnc … náboj. Zdaleka jsem ale ze soundtracku neslyšel tolik, kolik by se mi líbilo a je možné, že po vydání plné verze titulu budu brát svá slova zpět.
Neméně sympatický je i fyzikální model, díky němuž se váš dopravní prostředek nejen chová relativně realisticky, ale hlavně se tak i ničí. Zatím netuším, zda-li je to čistě otázka zvolené obtížnosti, nebo budou vozy stejně zničitelné všude, nicméně v mé verzi stačila jedna malá chybka a musel jsem zpátky k nejbližšímu checkpointu (těch je po trati rozeseto několik, přičemž zároveň slouží jako časové brány; pokud se k nim nedostanete dřív, než vám vyprší čas, končíte). Možnost restartů je navíc omezena a tak byste měli dělat vše proto, abyste byli vždy všemi čtyřmi koly na vozovce.
Ne, Need for Speed: The Run nejspíš nebude revoluční závodní hrou a dost možná zklame i fanoušky série (jak říkám, vše závisí na tom, jak to bude ve skutečnosti s tím vystupováním a pohybem po herním světě mimo auto). Zatím je ale třeba uznat, že gamesa působí jako nostalgický závan starších dílů, v nichž šlo v první řadě o šílené závody nadupaných kár, v nichž se na nějakou nereálnost nehledělo a jediným ukazatelem pravého muže byla délka ohnivé čáry za vozem. A to zní docela fajn, ne?
