Driver: San Francisco – jako za starých časů

Pamatujete devadesátá léta? Všichni měli šílená hára, hry vypadaly jako Minecraft (evoluce ve své čiré podobě) a Godzilla byl třetí nejúspěšnější film všech dob. Zkrátka jsme byli všichni magoři, ale doba měla i své světlé stránky. Například studio Reflections Interactive vypustilo na trh něco, co se nakonec ukázalo jako přelom ve svém žánru. Driver. Jeho smrtící tutoriál v podzemní garáži si pamatují všichni, kdo v té době měl alespoň fungující oči a dva palce. A všichni také postupně upadali do deprese, jak přicházely další a další díly této legendy. Všichni také skupinově nadzvedli obočí, když se objevilo první info o Driver: San Francisco. Že by svítalo na lepší časy?

Tanner se vrací

Nebyl by to Driver bez policisty Tannera a jeho úhlavního nepřítele Jericha. Příběh se totiž odehrává krátce po třetím dílu, oba jsou již plni sil po přestřelce v Istanbulu a mají odhodlání to mezi sebou skoncovat. Jericho uniká do San Franciska (všude dobře, doma nejlíp) a Tanner jej spolu se svým parťákem Jonesem pronásleduje. Prostě klasická zápletka béčkového akčního filmu devadesátých let. Ale vše není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá.

Po jedné akčnější šarvátce a brutální bouračce totiž Tanner upadá do kómatu a začíná ta pravá zábava. Hráč dobře ví, že se vše odehrává v podvědomí hlavního hrdiny, což je nám také často ukazováno skrze filmečky. Tanner ale o ničem netuší a dále s Jonesem pronásleduje Jericha, jako by se nic nestalo. I když, stalo. Náš policista totiž po bouračce dostává do vínku zvláštní schopnost přenést se do těla jakéhokoliv řidiče a v zásadě tak osedlat jakékoliv auto v okolí.

Hop, skok, šift

Někomu možná přijde funkce skákání mezi těly v podobném žánru jako špatný vtip, jenže ono to překvapivě funguje. Vývojáři totiž dali řádění hráčů jasná pravidla a nikdy se tak nestane, že se dění na silnici promění v chaos. Příběh vás provede pomalým, ale zábavným tutoriálem, během kterého se naučíte vše podstatné o této nadpozemské moci ve vašich rukou. Poté už bude plachtění nad městem vaším in-game menu, protože právě z tohoto pohledu vybíráte různé závody, úkoly a posouváte se dále v příběhu. Možná právě příběh je nejslabším článkem hry, protože i přes sympatické postavy a skvělou akční složku nedokáže vyloženě zaujmout. Opět, jako béčkový akční film.

Je třeba si ujasnit jednu základní věc. Driver: San Francisco je o krystalické zábavě a vše je tomu maximálně podřízeno. Úkoly jsou různorodé a zábavné, laškování mezi hlavními postavami má šmrnc a co je důležité, nikdy se nebudete nudit. To si takhle odškrtnete pár příběhových misí a řeknete si, že si chcete trochu užít. V garážích, které si postupně kupujete, si střádáte svou vysněnou sbírku vozů, kupujete upgrady a postupujete hrou. Pokud vás tedy omrzí příběh, vrhnete se na tunu nepovinných úkolů. Může se jednat o klasický závod přeplněnou dálnicí, akční stíhání zločince, triky v městských uličkách či jednoduché rychlostní testy. Nebyl by to ale Driver, kdyby nevyužil svých silných stránek a díky funkci Shift se tak můžete namíchat do života mnohých občanů města.

Právě tyto úkoly patří mezi nejzábavnější složku hry a jsou důvodem, proč u Drivera zkejsnete na dlouhé hodiny. Budete zachraňovat unesené děti, stíhat zločince v barvách policistů či rovnou unikat v kůži zločinců (pokud to bude Tanner potřebovat pro svůj vlastní účel), závodit v ulicích, jezdit s ambulancí nebo se snažit, aby instruktor podělal strachy kalhoty. Pokaždé narazíte na něco unikátního, ve vozech se odehrávají ojedinělé příběhy a téměř vždy má Tanner v zásobě hrstku vtípků a hlášek, které počechrají vaši bránici. Drivera nesmíte brát vážně. Je tu, aby vám z ježdění udělal zážitek. A není to ten pravý důvod, proč jsme milovali jedničku?

Pod kopotou koně mám

Když už dojde na zlatý hřeb titulu, nemá se Driver za co stydět. Vozový park čítá více jak stovku licencovaných vozů všech světových výrobců, navíc zpracovaných s příjemným smyslem pro detail a preciznost. Jízdní model je zvládnut na jedničku a nachází onen ideální poměr mezi simulací a arkádou. Každé auto je na silnici cítit, chová se jinak a pocit z jízdy je to hlavní, co vás bude držet ve voze. Občas se totiž může stát, že budete trávit v Shiftu více času, než v samotném autě. Nikdy to ale nedosahuje neúnosné míry a vždy se rádi vrátíte za volant, většinou právě díky skvělému modelu řízení. Potěšilo mě, že si tvůrci přivzali několik frajeřinek i z Burnoutu, každá kolize tak má šťávu, pneumatiky lítají a skla se tříští. Pokud navíc auto totálně odrovnáte, ukáže se vám to v hezké zpomalovačce. A když už mluvím o řízení, pohled z kokpitu si zaslouží potlesk. Stačí si už jen zapnout jednu z mnoha rockových skladeb a závan nostalgie je kompletní.

Driver: San Francisco dělá vše proto, aby evokoval frenetické honičky z filmů devadesátých let, které jsme tak milovali. Co je ještě důležitější, nikdy nejde dál, než má a my si tak užíváme právě ty oblasti filmu, které za něco stojí. Možná právě proto vybrali vývojáři návrat do San Franciska a my si nemůžeme stěžovat. Více jak 200 mil silnic, napěchovaných do úhledného balíku skokánků, dálnic, úzkých zaprášených uliček a majestátných kopců, díky kterým je město tak známé. Možná se nejedná o nejrealističtější ztvárnění města v herním průmyslu, San Francisko zde ale nabízí především dokonalé pískoviště. To ale musí být něčím zaplněno a kromě vás se v něm prohání i fůra AI řidičů.

Zde bych chtěl vytknout další z řady pozitivních stránek hry. Řidiči jsou tu totiž chytří, někdy až moc. Ujet policistům dá sakra práci a jednoduše šlápnout na plyn na rovince nepomůže. Musíte číst dopravu, zahýbat do uliček a využívat Shiftu, abyste včas poslali náklaďák do čumáku policejního auta za vámi. V roli pronásledovatelů pak patřičně poznáte těžký úděl lovce, protože jsou většinou pouliční zločinci mrštní jako králíci na honu, dělají překvapivé zatáčky a nebojí se vletět šipkou do protisměru. Zde tak musíte umět dobře sledovat vyvíjející se situaci a stříhat únikové cesty, jakmile se objeví příležitost. Vše dohromady většinou vyústí v honičky, které mají spád, šťávu a neomrzí ani po stopadesáté. A to je, oč v Driveru běží.

Kamarádi taky rádi

Nehledě na napěchovaný singleplayerový zážitek, který normálnímu hráči nějakých těch 8 hodin zabere, tu máte k dispozici i multiplayer. Překvapivě zábavný multiplayer. V něm totiž taktéž funguje Shift a většina módů je soustředěna na chaos v ulicích. Stíhejte co nejdéle určené vozidlo, hrajte si na babu a strkejte se s hráči z celého světa. Osobně jsem se za fanouška online závodění nikdy nepovažoval, Driver mě ale natolik uhranul, že svádím divoké boje v ulicích doteď. Módů možná není tolik, kolik by si pravý multiplayerový hráč přál, díky nečekaným okamžikům a chatu s ostatními se ale jedná o zážitek, který podstatně prodlouží již beztak variabilní singleplayer.

Od novodobého Drivera nikdo nic nečekal, a možná právě proto příjemně překvapil. Nabídl přesně to, co všichni zbožňovali na původní legendě – zábavné, akční honičky a herní zážitek maximálně soustředěný na volant a pedály. Žádné běhání po svých, žádné odbočování od tématu. Driver je řidič, a tím také budete. A bude vás to zatraceně bavit.