Dubnové ohlédnutí redakce

Martin Zavřel

Po dvou měsících, kdy nás vydavatelé bombardovali jednou velkou hrou za druhou, byl duben konečně klidnější. Po odehrání příjemného přírůstku do Lego Star Wars rodiny her a naprosto geniálního datadisku pro loňskou hru roku jsem tak mohl vydechnout a dát si pořádnou pauzu od recenzování. Samozřejmě to ale nebyla pauza od hraní jako takového. Fortnite konečně oficiálně nabídnul režim bez stavění a tak jsem se s mnoha dalšími kolegy, oceňujícímu tuto nevyhnutelnou změnu, konečně pořádně vypravil na ostrov se záhadnou bouří. Musím říct, že za ty roky, díky těm neuvěřitelným příjmům a každotýdennímu pilování hratelnosti, prezentace, mapy, mechanik, výzbroje, hudby i všeho dalšího se Fortnite opravdu stal jednou z nejvymazlenějších a nejzábavnějších her naší doby. Teď jen jak se zbavit toho návyku, obzvláště toho hraní kolem druhé hodiny ranní, kdy se vymění nabídka v obou ingame shopech?

V květnu nás také nečeká žádný vyloženě zásadní herní titul, ale přesto se tam najde plno zajímavých kousků, od upírské labutí písně až po návrat do druhé světové války, fajnšmekři případně ocení slovenskou řeku kořisti. Osobně tipuji, že budu mít ještě pořád problém odtrhnout se od Fortnite, nicméně koncem měsíce se hodně těším na dvě kulturní události v Brně - na Animefestu bych letos rád zase i přednášel, zatímco na Game Access se podívám po několikaleté pauze z mé strany. Kromě toho bude květen také měsícem, kdy na Zingu dojde k důležité změně, která nejspíš leckomu udělá radost.

Ondřej Partl

Duben byl…nuda. Velká nuda. Ale na druhou stranu jsem se konečně mohl zase více pořádně věnovat Lost Arku, v němž jsem začal pracovat na vedlejších postavách, přičemž mě stále fascinuje, že si titul drží mou pozornost. Většinou u MMORPG her odpadnu ve chvíli, kdy dosáhnu maximálního levelu a endgame stránka těchto titulů mě kvůli přílišnému grindu nedokáže dlouho udržet. Tady ale z nějakého důvodu držím. Možná kvůli tomu, že je Lost Ark přívětivý, otevřený a necítím v něm žádný zbytečný tlak (když tedy pominu kolegu Bernarda, jenž se mě stále snaží popohnat k vyššímu item levelu). Možná ale také kvůli tomu, že reálně zatím nevycházelo nic zajímavého, co by se o mou pozornost hlásilo. Tedy, abych úplně nekřivdil, tak jsem několik hodin strávil v předběžném přístupu strategie Prehistoric Kingdom (dojmy tady), avšak kvůli plochosti obsahu zatím nemám důvod, proč investovat více času.

V květnu se tato situace ale konečně alespoň do jisté míry změní. Nazývejte mě bláznem, nazývejte mě snílkem, ale stále věřím tomu, že studio Big Bad Wolf nám konečně přinese moderní kvalitní hru ze světa World of Darkness, a to v podobě narativního RPG Vampire: The Masquerade – Swansong. Ano, produkční hodnoty zřejmě nejsou příliš vysoké a jedná se o titul, který bude přinejlepším spadat do AA kategorie, avšak poměrně velký důraz na zachování ducha deskoherní předlohy je rozhodně imponující, a pokud se autorům podaří dodat zajímavý příběh, mají v podstatě vyhráno. Tudíž doufejme! Další Werewolf: The Apocalypse – Earthblood bych asi ale už nerozdýchal. No a kromě toho určitě vyzkouším stylovou cestu do Japonska ve hře Trek to Yomi.

Pavlína Nouzová

V dubnu jsem začala plnohodnotně fungovat jako nový přírůstek do party na Zingu (ahoj!) a hry mi zase o něco víc zaplnily volný i pracovní čas. A tak jsem třeba dokončila finále Horizon Forbidden West, ale ani to mě nepřesvědčilo, abych si k tomuhle pokračování vybudovala nějaký silnější vztah. Je hezčí, epičtější, rozlehlejší a pestřejší než první díl, ale zároveň trpí spoustou neduhů, které jsou buď nové, nebo jsem je možná při prvním setkání s Aloy a obřími roboty prominula. O to víc mě okouzlila hříčka s komplikovanými "puzzly uvnitř puzzlů" Patrick's Parabox. Původně jsem si myslela, že kvůli rozhovoru s tvůrcem téhle malé hry projdu jen demoverzi, ale její prvky a lá film Inception mě hned pohltily a nejednou jsem si vzpomněla na Witness. Ještě mi ale zbývá několik hodně těžkých hádanek.

Kromě nových her se taky vždycky snažím vylovit z archivů i něco staršího. V dubnu jsem tak zavítala do Dunwallu a hlavně města Karnaca, kde jsem tentokrát coby mladá Emily přiškrcovala nepřátele v Dishonored 2. Svět téhle série a její mechaniky patří pro mě osobně k tomu nejlepšímu, na co lze v rámci žánru narazit. Nakažený poletující hmyz, ohlušující písečná bouře a mise v děsivém sanatoriu mají o to větší grády, když se do naprostého ticha a tmy vaše kočka rozhodne shazovat po bytě náhodné předměty.

Jako fanynka samurajských filmů jsem v květnu velmi zvědavá na Trek to Yomi, stylovou černobílou hru, za kterou úplně na začátku stál jediný člověk, Leonard Menchiari. Rok a půl starý Ghost of Tsushima mě uchvátil mimo jiné právě svou stylizací, důrazem na čest a zpochybňováním loajality. Od Trek to Yomi očekávám z už zveřejněných prvních dojmů to samé... A snad ještě víc.

Jan Urbančík

Sušší měsíc v podobě dubna pro mě znamenal jediné – pořádná porce herních restů. Jako první přišlo na řadu Gears 5, včetně příběhového rozšíření Hivebusters. Dosud nejnovější díl této série 3rd person stříleček se mi rozhodně líbil nejvíc, a to po stránce příběhu i hratelnosti. Graficky jde pak o absolutní skvost a já se nemůžu dočkat, až studio The Coalition představí svou první hru, která vyjde pouze na aktuální generaci konzolí Xbox.

Následoval můj asi největší rest z loňského roku, Marvel’s Guardians of the Galaxy. Asi zde nemusím připomínat, jak se z velmi podceňované hry stalo prakticky největší překvapení roku 2021, ale už jenom kvůli tomu jsem šel do hraní s poměrně vysokými očekáváními. O to víc mě překvapilo, že je titul od Eidos Montreal ještě předčil. Jistě víte, že komiksy i filmy od Marvelu jdou úplně mimo mě, ale herní Strážci Galaxie mě vyloženě nadchli svými dialogy a všudypřítomným humorem. Příběh jako takový je navíc vyloženě výborný a není divu, že si vysloužil cenu na loňských The Game Awards.

Když jsem dokončil sérii Gears of War, říkal jsem si, že je čas rozjet nějakou další, pustil jsem se tedy do mnou poměrně dlouho odkládaného Devil May Cry. Na jedničce se rozhodně podepsal zub času, ale je poměrně dobře hratelná i dnes. Překvapila mě velká podobnost se sérií Resident Evil. Jistě, fakt, že první DMC mělo být původně RE4, už dnes není žádným tajemstvím, ale přesto jsem čekal, že se po rebrandingu ze hry stalo něco mnohem vzdálenějšího Resident Evilu. Navíc vzhledem k tomu, že jde o mnohem přístupnější titul než původní RE, jsem si Devil May Cry poměrně užil a připravuji se na druhý díl, o kterém jsem však slyšel samé špatné věci.

Na konci dubna jsem se pustil do hry, kterou jsem měl v plánu už hodně dlouho. Ano, konečně jsem se odhodlal a vydal se do mnou neprobádaných vod souls-like žánru, ale ne, nezačal jsem opěvovaným Elden Ringem. Na začátek jsem si vybral remake Demon’s Souls, což byl jeden z launchových titulů pro PS5, a byl jsem z něj naprosto nadšený. Hra si mě rychle získala a nepustila až do samotného konce. Navíc není tak náročná, jak jsem si myslel. Jistě, pořád jde o poměrně těžký titul, ale asi jsem čekal něco horšího. Málokdy jsem se dostal do vyloženě frustrujících situací a každou smrtí jsem se spíš posouval dopředu. Ačkoli jsem se tedy tohoto žánru zprvu trochu bál, teď už vím jistě, že v něm budu pokračovat. Snad se letos dostanu i k tomu Elden Ringu.

Nakonec nesmím zapomenout zmínit Nintendo Switch Sports, které jsem recenzoval. V hraní samozřejmě pokračuji a stále si titul i přes zjevné nedostatky užívám.

Co se týče května, nejvíc se těším na samurajské Trek to Yomi. Jinak budu pokračovat v mých restech a vlastně jsem docela rád, že mi to aktuální herní sucho dovoluje.

Filip Svoboda

Duben jsem odstartoval hraním immersive sim akčního RPG Weird West. Výprava na divoký západ provázaný s fantasy mě bavila a v recenzi si odnesla i přes některé neduhy pěkné hodnocení.

S prvními závody nové sezóny Formule 1 jsem se pustil do posledního z dílů závodní série od Codemasters. Teď už je tým Praga Racing stabilní součástí padoku F1. V podstatě veškerý herní čas trávím právě v režimu My Team – není divu, ve sportovních a závodních hrách vyhledávám tradičně kariéry. I přes zábavnost režimu doufám, že se My Team v chystaném ročníku posune k trochu komplexnějšímu zážitku.

U produkce Electronic Arts ještě chvíli zůstaneme. Znovu se mi totiž potvrdilo, že program EA Originals, který podporuje a vydává nezávislé hry, je skvělá věc a má smysl. V rámci iniciativy už vyšly tituly jako Unravel, Fe nebo A Way Out. Loni pak získalo na The Game Awards nejvyšší ocenění It Takes Two. Já teď vyzkoušel alenkovsko-burtonovsko-fimfárovskou záležitost Lost in Random. Zatím znatelně převažují pozitivní dojmy, nejvíc ze světa, příběhu a stylizace.

Poslední dny dubna a přelom měsíců strávím recenzováním jednoho menšího titulu a pak bych rád aspoň krátce zabloudil k vycházejícímu RPG Citizen Sleeper. Později v měsíci jsem hodně zvědavý na Vampire: The Masquerade – Swansong, ačkoli v tomhle případě jsem spíš fanouškem herního žánru než upírů.

Daniel Jarocký

V uplynulém měsíci jsem největší penzum času strávil u MotoGP 22 (recenze). Užil jsem si především nový historický režim, který kombinuje hratelné pasáže s dokumentárním filmem. Dále jsem ocenil návrat split-screenu. Jinak ale hra podle očekávání těží z kvalitního ale v některých ohledech už lehce okoukaného technického i obsahového základu dílů minulých.

Dále se mi podařilo dohrát GhostrWire: Tokyo, které mě oslovilo zejména svým zasazením, atmosférou a soubojovým systémem. Závěrem měsíce jsem v rámci příprav na vydání pátého dílů po letech opět rozehrál Sniper Elite 4.

Při pohledu do května se ostatně jednoznačně nejvíce těším právě na chystaný návrat série Sniper Elite. Po vzoru předchozích dílů nás čeká v kůži Karla Fairburna opět výlet do období druhé světové války. Tentokrát se premiérově vydáme do Francie roku 1944. Z dalších titulů budu po očku sledovat ještě nadějně vypadající Vampire: The Masquerade – Swansong. Jinak se ale květen z mého pohledu jeví jako sušší měsíc.