Enemy Front – promarněný potenciál

Recenzovaná verze: PC

Něco málo z historie

Enemy Front to nemělo jednoduché, oznámeno bylo již v listopadu 2011, kdy se varšavská firma City Interactive kasala, že vývoj má na starost Stuart Black. Ten Black, který stál za zrodem střílečky Black od Criterion Games a Bodycount od Codemasters. Vše ale nešlo podle plánu, Black měl sice čas od času dobré nápady, v případě Enemy Front si ale zřejmě vybral slabší chvilku. O rok později jsme se totiž dozvěděli, že britský designér opustil CI Game poté, co vedení ukázal ranou verzi projektu. Jak jistě tušíte, City Interactive nehodilo Enemy Front do koše (v takovém případě bych neměl o čem psát), rozhodlo se titul přepracovat, včetně příběhové části a hlavního hrdiny.

Vydavatel dokonce tvrdil, že se Enemy Front razantně lišilo od jejich vize. Popravdě bych chtěl vidět první verzi hry, nedokážu si totiž vysvětlit, že Black mohl zplodit ještě něco horšího, než se začátkem toho měsíce dostalo na pulty obchodů. I když možné je všechno…

Reklamní řečičky

Při instalaci Enemy Front do svého počítače jsem se těšil na neprobádané situace druhé světové války. Tiskové zprávy slibovaly válkou zmítanou Evropu z očí amerického reportéra/novináře Roberta Hawkinse, který bojuje o přežití a svobodu s odbojem v méně známých bitvách druhé světové války odehrávající se ve Francii, Německu, Norsku nebo Polsku. Toho jsem se sice dočkal, ale zpracování hodně pokulhává. Tvůrci nedokázali využít přednosti věhlasného CryEnginu, grafická stránka hry sice není špatná, ale do žádné euforie vás rozhodně nedostane. Zejména, když si všimnete podivného chování nepřátel, kteří se nedokážou pořádně ani krýt, oproti tomu ale mají čas od času perfektní sluch, kdy jsou schopni detekovat vaši pozici okamžitě po výstřelu, a to i přesto, že z reproduktorů slyšíte střelbu v pozadí, rachot motoru nastartovaného vozu nebo burácení projíždějícího vlaku. Zamrzí to zejména ve spojení s tím, že Enemy Front lákalo na různorodou hratelnost, kdy si budete moci vybrat, jakým způsobem danou úroveň projdete.

Nechci na hru pouze plivat, ale tyhle věci mě zarážejí. Nacisté perfektně slyší střelbu, ale když se k nim plížíte, tak si vás moc často nevšimnou, spíše vůbec. Navíc jejich inteligence by se dala z fleku přirovnat k houpajícímu koni. Jak jinak si vysvětlil situace, jako když se při přestřelce schováte za keř, strom nebo zeď a eliminujete jednoho protivníka za druhým, kteří k vám postupují hezky popořadě. Jinými slovy nejsou schopnosti si vás obejít nebo vás jakkoliv překvapit. Občas mi navíc přišlo, že AI se v některých misích chová jinak, jednou po výstřelu vyhlásí poplach, zatímco jindy můžete z dálky odstřelovací puškou sejmout stráž na věži a jeho kolega pod ním si ničeho nevšimne. Je to celé takové prapodivné a dostává vás to do situací, kdy se vám občas podaří splnit misi stealth způsobem, zatímco jindy jste okamžitě odhaleni a nezbývá vám nic jiného než si s nacisty poradit v rambo stylu nebo si načíst poslední uloženou pozici. Využít také můžete úprk, pokud vás nenajdou, tak je to časem omrzí a vy to můžete zkusit znovu.

Korunu všemu nasazují momenty, kdy se probojujete do pevnosti/budovy s využitím střelných zbraní, postřílíte vše, co vám přijde do cesty, a dostanete se ke dveřím. Tlačítkem hlavní hrdina rozrazí/vykopne dveře a následuje zpomalená sekvence, kdy musíte eliminovat nepřátele v místnosti. Čas od času vám to hra stíží rukojmím, za kterým se schovává velitel. Nejvíc mě na tom všem dostávalo to, že vojáci v místnosti vůbec nečekali, že bych mohl rozrazit dveře, a to i přesto, že tu střelbu museli jednoduše slyšet. Opět tak umělá inteligence ignoruje kryty a vy si budete připadat, že střílíte nějaké plastové figurky, ne živé protivníky, kteří by vám mohli zatopit.

Nevyužitý potenciál

Přitom z Enemy Front mohla být velmi zajímavá akce z pohledu první osoby, která by nezasvěceným ukázala, jak se odboj během druhé světové války snažil porazit mnohem lépe ozbrojenou přesilu německých vojáků. Místo toho nám naservírovali rychlou akci, v Enemy Front totiž chybí jakákoliv možnost si lehnout, Hawkins ti tak akorát může dřepnout. Budu se opakovat, ale je to škoda. Titul by se totiž dal lehce zaměnit za nějaký spin-off k sérii Sniper: Ghost Warrior (dva díly prodaly přes 2,35 milionů kusů), kterou taktéž produkuje City Interactive.

Kdybych to měl celé shrnout, tak Enemy Front se na jedné straně snaží hrát na historickou notu, kdy se scénáristé inspirovali skutečným příběhem, zatímco na té druhé hráče staví do situací plných různých klišé, chyb a problémů.

Jediným plusem, alespoň z mého pohledu, je vcelku povedený design úrovní, kdy se Enemy Front inspirovalo Crysis 2 a Dishonored, ale s menší dávkou improvizace a nedostatkem nepředvídatelného chování nepřátel. V Crysis 2 mě bavilo zkoušet různé strategie a pozorovat odlišné chování AI, u Enemy Front ten pocit bohužel nemám. Nacisté se chovají dobře akorát v případě, kdy nevyvolají poplach, jakmile vás zpozorují, jejich pohyby jsou až moc předvídatelné. Co na tom, že se můžete občas rozhodnout, jakou cestu zvolíte, z jaké strany budovy budete odstřelovat nepřátelé nebo že máte možnost odbrzdit náklaďák a poslat ho z kopce směrem k nic netušící skupince odpočívající vojáků, když zbytek už není žádná sláva.

Pár světlých momentů rozhodně celou hru nezachrání. Co však musím vyzdvihnout, je obrazovka při načítání, která nabízí zpomalené chaotické a emocionální momenty z různých bitev druhé světové války. Je to smutné, ale tohle je skutečně jediné velké plus celého Enemy Front, singleplayerovou část proběhnete za nějakých sedm hodin – dost se vám to natáhne při běhání z jednoho místa na druhé, kdy nemůžete využít všudypřítomná vozidla. Nezachraňuje to ani multiplayer obsahující málo map a módů. Navíc hru více hráčů skoro nikdo nehraje.