Rodiče mají dle něj s dětmi o hrách diskutovat.
Hodně často z různých stran slýcháme, že hraní her má na vývoj děti negativní vliv. Někdy jsou dokonce určitými odborníky obviňovány, že právě ony jsou důvodem toho, proč k některým situacím došlo. Podle psychologa Michala Božíka však nemusí mít hry a hraní her jako takové na děti vyloženě negativní vliv. Jak uvedl v rozhovoru pro Žena.cz, velkou roli hraje čas a především to, jak jej děti v herním světě investují.
V podstatě jsou to dle něj proměnné, o nichž mluví takto: „Jestli jsou tak tři hodiny denně strávené před obrazovkou škodlivé, určují všechny tyto proměnné dohromady. Pokud je obsah hry kvalitní, tři hodiny nemusí být problém, pokud je škodlivý, problém je i deset minut.“ Sám dlouhodobě přednáší o pozitivním působení hraní her na mladé lidi, takže když slyší tvrzení, že hry děti otupují, vyvolává to v něm úsměv.
Dle Božíka hry dokonce pomáhají rozvíjet schopnost řešit problémy a kritické myšlení. Sám o tom mluví takto: „Hra představuje komplexní problém, nikdy neřeší izolované téma. Například ve hře Civilizace musíte najít místo, kde založíte město, ekonomický problém tady jde ruku v ruce s tím geografickým. V hodině zeměpisu se děti zabývají jen otázkami zeměpisu. Ale když vyjdou ze školy, nebudou řešit izolované problémy na individuální úrovni. Všichni fungujeme v týmech a musíme spolupracovat, což se dítě ve hrách taky učí.“
Ve výsledku podle něj mají děti možnost zažít při hraní her virtuálním světě něco, co nikde jinde nezažijí, protože dospělá populace jim ne vždy dá prostor k tomu, třeba vést větší skupinu, s čímž se mohou setkat třeba při raidování v MMORPG World of Warcraft. Pozitivní vliv na vývoj mladých hráčů mají dle Božíka dokonce i střílečky, v nichž prochází vývojem jejich postřeh. V rozhovoru došlo dokonce i na problematiku závislosti, které je podle tohoto psychologa užívána jako stigma, což potvrzuje jeho vyjádření: „Rodiče tuto nálepku zneužívají a používají ji na něco, co jim vadí.“
Vyloženě negativní přístup ze strany rodičů k hraní her, může mít podle něj negativní dopad: „Když rodič bude to, co jeho potomkům připadá hodnotné, ignorovat, nebo jim navíc říkat, že je to hloupé, dítě to bude vnímat tak, že mu rodič říká, že i ono je hloupé, když má tuto aktivitu rádo. To má ve výsledku obrovské psychologické dopady na sebehodnotu dítěte, které si rodiče často neuvědomují.“ Je proto nutné se o hrách aktivně bavit, nebo si minimálně hledat společnou cestu.
Na Michalu Božíkovi je patrné, že se touto tématikou opravdu hluboce zabývá. Snad mu v budoucnu média dají v případech točících se okolo hraní her více prostoru a především se namísto hledání senzací, pokusí naslouchat odborníkům s opravou znalostí celé problematiky.
