Čím jsme se bavili v listopadu a na co se těšíme v prosinci.
Martin Zavřel
Listopad byl poměrně náročný měsíc - hráči i novináři se museli popasovat s několika velkými hrami, které nedopadly úplně nejlépe, v některých případech dokonce naprosto katastrofálně. Osobně jsem si ale naštěstí dokázal najít tituly, které mi připomněly, že navzdory selhávajícím mamutím značkám ještě pořád vychází dostatek vysoce kvalitních "menších" her, kam bych zařadil třeba mnou v listopadu recenzovaný hororový klenot Inscryption nebo naprosto vynikající JRPG Shin Megami Tensei V. Taková Forza (vážně vyšla tento měsíc?) se podle všeho také povedla a navíc vyvolení mohli konečně vstoupit alespoň na chvíli do světa extrémně očekávané hry Elden Ring, což ve většině zanechalo vyloženě pozitivní první dojem.
Prosinec bude ve znamení dvou věcí: udílení cen TGA 2021 a vydání nejnovějšího dílu ikonické Xbox série Halo. Na obojí se samozřejmě velmi těším, stejně jako na tradiční každoroční anketu či vyhlašování her roku redakce i čtenářů Zingu. Pojďme si tedy ten závěr herního roku užít společně, dožeňme nějaké ty herní resty a dobijme baterky před začátkem 2022, který slibuje až absurdní kanonádu velkých herních titulů.
Ondřej Partl
Listopad 2021? Ten byl pro mě z pohledu novinek velice suchým. Forza Horizon 5 je sice úspěšnou sázkou na jistotu, ale mám s ní dva problémy, které mě odrazují od dalšího hraní. Prvním jsou problémy s multiplayerem, který ani několik týdnů po vydání nefunguje spolehlivě. To se dá napravit, ale druhý problém už ne. Tím je až příliš otevřená struktura, kdy díky ní hráč nemá ten správný pocit z postupu a v podstatě se kompletně vytratila radost ze získávání nových vozidel. Následně jsem na několik hodin vyzkoušel Battlefield 2042, u kterého jsem nepochopil, jak něco tak nedodělaného mohlo DICE vydat. No a pracovní povinnosti nakonec vyústily v to, že jsem si zrecenzoval Farming Simulator 22, v němž rozhodně strávím nezdravé množství času, ale autoři by se už konečně mohli trochu chytit za nos a dodat pořádné změny a úpravy.
Ke konci měsíce ovšem došlo na postupné napravování chuti, jelikož jsem si zase odškrtnul pár restů. Konečně jsem se totiž pustil do survival strategie Age of Darkness: Final Stand, která z ukázek zase tak moc nelákala, ale premisa zněla skvěle. No a po odehrání několika hodin mohu potvrdit, že se to také skvěle hraje. Stylizace se povedla, laťka náročnosti je nastavena příjemně vysoko, a ačkoliv mají vývojáři ještě co vylepšovat, tak se u toho opravdu pekelně bavím. A naprosto stejně mě učarovalo i Wildermyth, které jsem zakoupil v podzimních slevách na Steamu. Sice jsem tomuto podmanivému a chytlavému dobrodružství, které je plné všemožných rozhodnutí, jenž ovlivňují vztahy i cestu, musel nějaký čas přicházet na chuť, ale následně mě zcela strhlo a jsem rád za každou minutu, kterou do hry mohu investovat.
Výhled do budoucna, respektive do prosince, je pak opět poněkud chudší, ale minimálně takové Wytchwood či Solar Ash by za zahrání stát mohlo. Tak snad se nebudu mýlit. Jinak nás opět čeká tradiční bilancování nad uplynulým rokem, kdy já jsem třeba nesmírně rád za září, během něhož vyšlo hned několik silných titulů, a já budu mít z čeho vybírat pří sestavování osobního žebříčku.
Jakub Žežule
V listopadu se mi povedlo dohrát remake Demon's Souls na PS5. Jedná se o parádní a všehovšudy plnohodnotný next-gen zážitek s minimálními loadingy, překrásnou grafikou, vymazleným zvukem a výtečnou haptikou. Hra se dá doporčit i těm, kteří k Souls žánru ještě nepřičichli, neboť tato hra za Dark Souls a Bloodbornem designově a lorem sice zaostává, na druhou stranu má však špičkový audiovizuál a kratší herní dobu. Vyzdvihnout musím i nápadité bossy, které patří v Souls hrách k těm nejzajímavějším. Jen málokterá hra má tak skvělá NPC jaako Souls hry. Když si vezmu co všechno autoři zkusili a vyšlo jim to, musím hluboce smeknout. Navíc Bluepoint leckteré dřívější otravnosti odstranil - třeba nalezené předměty můžete odeslat rovnou do skladiště a nemusíte je nechávat ležet na místě, nemáte-li na ně kapacitu.
Pár výtek bych měl - rozvržení množství ,,surovin" jakými jsou nejsilnější duše a zbraňové upgrady sice dávají smysl z pohledu logiky herního světa, jejich získávání v pokročilé fázi hry se však příliš opírá o naprosto ubíjející a bezduchý farming. Herní buildy by zasloužily lépe vybalancovat - sám jsem se kouzel ani nedotkl, což mi hru dost ztížilo. Vadilo mi i místy dost zdlouhavé dobíhání do některých bossfightů. Na chuť jsem nepřišel ani systému World Tendencies, byť se jedná o zajímavý konecept. Přesto v celkovém hodnocení souhlasím s Martinem a i za mě to je nadále jasná devítka.
Daniel Jarocký
Listopad pro mě byl z herního pohledu oproti předcházejícím měsícům o poznání slabší. Nespočet zajímavých titulů v tradičně našlapaném listopadu jsem totiž musel z důvodu dokončování bakalářské práce odložit. Pořádně jsem se tak v druhé půlce měsíce doslal jen k nové Forze Horizon, na kterou už jsem zkrátka déle čekat nedokázal.
Pokud jste s tímto posledním úspěšným počinem od Playground Games rovněž strávili nějaký čas, tak už asi víte, že to není titul, který by člověk mohl bez problémů po chvilce odložit. Takže já, jakožto fanoušek série a závodní her všeobecně, jsem to samozřejmě nedokázal už vůbec, a hře věnoval solidní penzum zbylého volného času. Až na několik technických nedostatků si nemůžu zatím na nic stěžovat. Naopak musím vyzdvihnout pestrobarevné Mexiko, ve kterém je radost se pohybovat.
Při pohledu do prosince mohu za sebe zmínit dva titulu. Kromě posledního velkého blockbusteru v podobě Halo: Infinite bych rád vypíchnul nápaditou a graficky velmi povedenou plošinovku Solar Ash, na jejímž vývoji se z pozice vydavatele podílí známá společnost Annapurna Interactive.
Dominik Tománek
Listopadu jsem téměř po půl roce vstal z mrtvých a vrátil se k aktivnímu psaní pro Zing. Stihl jsem hned dvě recenze. Trochu netradičně jsem se rozhodl zrecenzovat knihu, což pro mě byla premiéra. Z příběhu inspirovaném AC: Valhalla se nakonec vyklubala solidní kniha, pokud stále tápete a nemáte vánoční dárek, tak AC: Valhalla: Geirmundova sága je jistě dobrou volbou. V druhé recenzi jsem dostal do ruky sympatickou, ale obtížnou indie plošinovku Demon Turf. Ta mě zaujala zejména svým grafickým zpracováním, které zajímavě kombinuje 2D a 3D. Nebudu lhát, párkrát málem při recenzi proletěl ovladač oknem, ale i tak jsem si Demon Turf užil a mohu vám ji rozhodně doporučit. Ostatně jako píšu v recenzi „za málo peněž hodně muziky“.
Upřímně jsem rád, že jsem do rukou nedostal „remaster“ série Grand Theft Auto a nemusel se tak zbytečně vystavovat zbytečnému hněvu. Dobrovolně jsem se však vystavuji hněvu ve výborné záležitosti Hades, kterou jsem považoval za můj velký rest. Využil jsem konečně slev na Switchi a „zpříjemňuji“ si teď cesty vlakem ve společnosti Zagrea.
Díky recenzování Geirmundovy ságy jsem dostal chuť znovu rozehrát AC: Valhalla. Ke hře jsem sice dostal, na svém nepříliš silném PC, už minulý rok, ale to jsem spíše zkoušel službu Ubisoft+. Opět jsem využil slev a pořidil si verzi na PS5. Chladné večery teď tedy trávím ve společnost Eivora.
V prosinci toho pro mě příliš nebude. Těším se však na stylizovanou 3D skákačku Solar Ash.
Jan Urbančík
Podzimní sezóna se pomalu blíží ke konci a až na pár výjimek už většina velkých her vyšla. Ačkoli se to na první pohled nemusí zdát, listopad byl poměrně nabitý měsíc a i já jsem toho hodně stihl, co se týče nových i starších kousků. Celé to odstartoval můj velký rest z léta v podobě Psychonauts 2. Tato hra mě rozhodně mile překvapila, protože do jedničky jsem se nikdy nemohl pořádně dostat, ale dvojka mě chytla okamžitě a od začátku do konce jsem se pořádně bavil. Jistě, po stránce hratelnosti nejde o nic revolučního, ale hodně tomu přidává originální vizuální styl, unikátní a skvěle nadabované postavy a především výborně napsané dialogy, které prakticky nemají konkurenci. Právě z těchto důvodů naprosto chápu, proč je Psychonauts 2 nominováno na hru roku, ačkoli můj osobní favorit to není.
Můj druhý dohraný titul za listopad byl Sherlock Holmes Chapter One, který jsem také recenzoval. Proto ho zde nebudu podrobně rozebírat a jen ve zkratce zmíním, že pokud máte tématiku detektivek rádi, tak určitě nebudete zklamaní. Hra nabízí naprosto výborný příběh, jen musíte překousnout špatný technický stav.
Během celého měsíce jsem však doháněl jeden zásadní rest, kterým je Horizon Zero Dawn. Vychvalovaná PS exkluzivita, které jsem se delší dobu vyhýbal, protože open world hry nemám příliš v lásce. Ale byl jsem opravdu velmi mile překvapen. Horizon sice nevybočuje ze zaběhnutých mechanik v RPG žánru, ale na rozdíl od ostatních her má jednu velkou přednost, a tou je neskutečně zajímavý svět. Už dlouho se mi nestalo, že bych po něm jen tak pobíhal a plnil vedlejší aktivity, abych se o něm dozvěděl něco víc. Vývojáři z Guerrilla Games v tomto ohledu odvedli neskutečnou práci a já už se nemůžu dočkat pokračování, které se rychle vyšvihlo mezi mé nejočekávanější tituly roku 2022.
Poslední dvě hry už zmíním jen krátce. Kena: Bridge of Spirits – dostal jsem to, co jsem očekával. Nádherná grafika s povedenou hratelností, ačkoli právě na ni jde v některých ohledech poznat, že jde o debut studia Ember Lab. Jen ta obtížnost mě trochu zarazila. Já chtěl oddechovou Pixarovku, ne Dark Souls! Poslední hrou pak pro mě v listopadu bylo první Gears of War, o kterém nedokážu říct nic vyloženě pozitivního.. Příběh je primitivní, gameplay příliš jednotvárný, variabilita nepřátel téměř nulová… Je to zkrátka jednoduchá řežba, a přesto jsem se u toho opravdu bavil, což mě samotného překvapilo. Další díly mám rozhodně v plánu.
Listopad byl pro mě významný i co se týče hardwaru. Povedlo se mi totiž sehnat Nintendo Switch OLED, což je má vůbec první konzole od Nintenda. Hned jsem se tak pustil do hraní Metroid Dread, zatímco na PS5 mám rozehraného Spider-Mana z roku 2018.
A co nás čeká v prosinci? Pokud se budeme bavit čistě o hrách, tak už toho moc není. Jediným výrazným titulem je Halo Infinite, na které se osobně velmi těším, jsem ale zvědavý také na indie hru The Gunk. Největší událostí však bude The Game Awards, kde nás čeká především nespočet nových oznámení (samotné ceny už jsou přece jenom trochu odsunuty na vedlejší kolej). Lineup by měl být letos opravdu silný, takže jsem rozhodně zvědavý. Mým největším přáním je oznámení druhého Alana Wakea.
Ivan Jeziorek
Pravidelní čtenáři sobotního přehledu zaměřeného na japonskou herní produkci, už nakoukli do zákulisí komediálního divadla zvaného "Ježkův život", neb tam v úvodu vždy něco ze svého soukromí vyžblebtnu. Začnu ale jako klasicky neherně. Kromě poslední CZ mangy Pokémon Red a Blue jsem stihl dočíst prakticky vše, co se z přeložených mang dostalo v listopadu na pulty knižních obchodů (namátkou poslední Orange, One Punch Man 1, Fullmetal alchemist a další) a konečně se vrhnul i na parádní Spirálu. Zkouknul jsem korejské Peklo a původního Cowboy Bebopa a bohužel jsem se nenechal odradit a podíval se i na první díl hrané verze.
Herních zářezů již není tak moc a nejsou tak radikální. Dcera dohrála na Switchi oba díly Little Nightmares a teď vytváří obrovské množství fan artů a vyrábí tématické šperky a já se pokusil dotáhnout The Caligula Effect 2 na 100%. Bohužel (nebo možná bohudík) mi to nebylo dopřáno, protože na prosinec připravil Spike Chunsoft vydání luxusní kompilace Danganronpa Decadence a tak se zrovna zmítám mezi nostalgickými vzpomínkami na hraní těchto her na PS Vitě a objevování herních principů bonusu v podobě hry Danganronpa S: Ultimate Summer Camp.
Co se pak týče dalších prosincových titulů, leží mi tady krabička Blue Reflection: Second Light a Shin Megami Tensei V a samozřejmě pouze nainstalovaný a nerozehraný Project Zero/Fatal Frame: Maiden of Black Water. Takže na nové věci nemám ani pomyšlení.
Mikuláš Stoklasa
Listopad byl pro mě, co se týče her, skutečně nabitý. Konečně jsem dokončil svůj Dark Souls maraton (a ano, porazil jsem i Nameless Kinga) a s chutí jsem se hned pustil do hry roku 2019, Sekiro: Shadows Die Twice. Panečku, čekal jsem cokoliv, ale tohle teda ne. Hned v brzkém začátku jsem pochopil, že nehraju jen “další” soulovku, ale zcela něco unikátního. To se nepochybně podepsalo i na mém hraní, kdy jsem během prvních 4 hodin urazil asi 5 metrů. Nicméně se nevzdám a budu v Sekiru pokračovat až do zdárného konce.
Kromě pokusu o další nervový kolaps v soulovkách jsem se také pustil do Forzy Horizon 5, Yakuza: Like a Dragon a multiplayeru Halo Infinite. Forza je opět neskutečná jízda. Chápu, že pro některé se vlastně jedná o jedno velké DLC pro FH4, ale to mi vůbec nevadí. Opět můžu při poslechu Dua Lipy driftovat v ulicích Mexika se svým Porsche a zkoušet maximální rychlost s Lamborghini. Pochválit musím také krásné scenérie a ozvučení aut.
Multiplayer Halo Infinite je pro mě velice milým překvapením. Nejsem velký hráč těchto multiplayer FPS her, ale v tomto případě jsem udělal vyjímku. Nebudu skrývat fakt, že to bylo především kvůli tomu, že se jedná o free to play titul. A je to neskutečná zábava! Ačkoliv mě tam ostřílení Halo hráči i nadále školí, nepřestávám se bavit a doufám, že budou vývojáři postupně hru plnit dalším obsahem. No a poslední na mém seznamu je už zmíněná Yakuza: Like a Dragon, která má velice slibný začátek a skvělý děj, postupně ale ztrácí na intenzitě. Hru ovšem ještě nemám dohranou, takže uvidíme, jak se bude děj vyvíjet dál.
Nepochybně mou nejvíce vyhlíženou prosincovou hrou je Halo Infinite, respektivě kampaň. Vlastně už se na to nemůžu dočkat, protože je to už nějaká doba, co jsem mohl za Master Chiefa likvidovat zástupy Covenantu. Taky nás čeká Game Awards, kde bude určitě spoustu novinek! Moje srdce pořád doufá, že už uvidí alespoň krátké video s nápisem “Red Dead Redemption 3”, ale těším se taky na další oznámení. No uvidíme, co si pro nás Geoff Keighley přichystal.
Vincent Olejník
Listopad pro mě začal naprosto famózní Forzou Horizon 5, kterou jsem dostal na recenzi. Revoluce se sice nekoná (a stejně ji nikdo nečekal), ale přesto jde o bezesporu nejlepší arkádové závody současnosti, ke kterým se už teď rád vracím.
Kromě aut jsem se ale nechal zlákat některými trochu staršími tituly. Až překvapivě hluboko jsem zabředl do Assassin’s Creed: Valhalla, který jsem vyzkoušel spíš ze zvědavosti. Kdoví, možná dělá své několikaletá přestávka, kterou jsem si od série dal, nebo fakt, že pro severskou mytologii a estetiku mám zkrátka slabost. Tak či onak, vikinské putování po zamrzlých fjordech i zelených pláních Anglie si upřímně užívám.
Se sklonkem měsíce jsem se rozhodl ještě diverzifikovat platformy a z Xbox Game Passu pro PC si nainstaloval sci-fi RPG The Outer Worlds. Kříženec Falloutu a Borderlands s tak trochu okabolnou grafikou mě překvapil černým a absurdním humorem, který je mi po chuti, i robustním RPG systémem.
