Spousta lidí zainteresovaných do vývoje Medal of Honor s oblibou tvrdila, že letošní Call of Duty to bude mít těžší, než obvykle. Ze začátku jsem tomu i věřil. Po důkladném proklepnutí singleplayeru i multiplayeru ovšem vím, že je to pouhé zbožné přání. Skutečnost je bohužel jinde.
Singleplayer plný nepříjemných překvapení
Říká se, že nic není černobílé, jelikož všechno má vedle nepříjemných záporů i své kladné stránky. V herním průmyslu je toto rčení poměrně časté, avšak najdou se i výjimky, z nichž může sršet genialita a bezchybnost, nebo naopak velké zklamání. Proč to zmiňuji právě teď? Singleplayer Medal of Honor totiž z pomyslné kvalitní lajny vybočil po celou dobu hrání a nabízí tak jen další bezduché ničím nezajímavé střílení (tentokrát Talibánců), kterému chybí to hlavní – koření drsného konfliktu a napumpovaná atmosféra, jež se postupně uvolňuje. Tedy přesně to, na čem vždycky stavěla konkureční série Call of Duty.
Čekáte-li od Medal of Honor nápaditou frenetickou akci plnou velkých přestřelek, v nichž nechybí ohlušující výbuchy granátů a řev raněných, chcete toho zřejmě příliš. Ačkoliv nám tohle autoři neustále slibovali, pravda se zakotvila ve zcela jiných vodách. Singleplayer mi jako přes kopírák připomíná Battlefield: Bad Company 2, jenž vykrádal konkureční tituly a vedle zničitelného prostředí jste v něm něco zajímavého hledali marně. S příšernou kvalitou se ještě spojila opravdu nízká herní doba a bylo vymalováno na černo.
Stejné pocity mám nyní i z Medal of Honor. Jen s tím rozdílem, že tady není ani ten destrukční model, s nímž se dalo vcelku dobře pobavit. Kde jen nastala ta osudová chyba? Tvůrci se snažili obšlehnout pár momentů z her podobného ražení, implantovat je náhodně do kampaně, ale zapomněli na to nejdůležitější – na samotnou krvelačnou akci. Omezili počet nepřátel, zvýšili obtížnost a co je nejdůležitější, příběh se odehrává převážně na pustých nezajímavých pláních. To by samozřejmě ještě nemuselo znamenat, že je hra vyloženě špatná. Děj je na motivy skutečných událostí, autorům pomáhali vojácí z povolání. Přesto je i tento aspekt zanedbán a nikterak vás nežene dál.
Umělá filmovost
Zatímco Call of Duty má tendenci přikovat vás k televizním obrazovkám, případně monitorům a linku projet na jeden zátah, Medal of Honor nic takového nenabízí. Nebudu lhát, v některých pasážích (zejména ke konci) jsem se nudil a závěr již přímo očekával. Finální titulky naskočily po necelých pěti hodinách, což je skutečně málo. Přiznám se, zase tak moc mě to neiritovalo – když vás něco nebaví, jste rádi, že to máte konečně z krku. Příběh není vůbec zajímavý. Stanete se součástí malých operací a většinu hry si projde buď ve čtyřech, nebo ve dvou. Jednotlivé postavy však nikdy blíže nepoznáte.
S vojáky nesdílíte strach ani napětí, mnohdy vás nezajímá jejich osud, jejich další kroky. Já si dokonce nezapamatoval ani jména, neboť to nebylo zapotřebí. Autoři se snažili kampaň osvěžit pasážemi, kdy například využíváte bomby naváděné laserem. Vezmete do ruky dalekohled a označujete nepřátelská vozidla s kulomety nebo obrněnce, načež přiletí raketa a srovná je se zemí. DICE stejný systém využívalo v Bad Company 2 – tam se to ovšem rovněž nepovedlo a podobné situace byly spíše na obtíž. Kladně bych nicméně hodnotil misi ve vrtulníku (škoda, že jej nemůžete ovládat sami), která však mohla obsahovat více různorodých úkolů.
Když už to vypadá, že se schyluje ke grandiózní velkolepé misi, nic z toho stejně není. Na začátku jedné takové jste na palubě transportní helikoptéry, načež proběhne vysazení do pusté a vypráhlé pláně. Efektně vybíháte ven a zastavujete se po boku spojeneckých druhů. Kontrolujete okolí, nikde ani talibánská noha. Klídek, pohoda. Velitel uděluje rozkazy, načež kolem proletí dávka svištících nábojů. Jeden z vrtulníků odlétá a znenadání ho zasáhne střela z RPGčka. Rozezní se další výstřely, kolem začnou vybuchovat dělostřelecké granáty a vy se společně s dalšími vojáky vydáváte rychlým úprkem kupředu. Parťák vedle to koupil, zdravotník jej odtahuje do bezpečí. Atmosféra jako řemen. Je tady ale jeden háček. Gamepad je položený na stole a vy bohužel nehrajete, nýbrž celou událost sledujete.
Kvalita si žádá čas
Dalším problémem je velmi častý výskyt skriptů, které občas nefungují tak, jak by měly. Připevňoval jsem výbušninu na nepřátelský náklaďák. Parťák mě vysílačkou upozornil, že jen pár metrů od mého stanoviska pochoduje dvoučlenná hlídka Talibánců. V tu chvíli jsem samozřejmě nevěděl, kde přesně, takže jsem obešel transportní vůz, abych se lépe podíval. Spatřil jsem dva vyzbrojené znepřátelence, kteří prošli asi metr ode mě, aniž by zareagovali. Pozoroval jsem je tedy ještě chvilku, zamířil a dvěma dávkami do hlavy každého „uspal“. Těžko se pak můžete do takové hry ponořit. Podobné chybičky prostě vytrhnou z víru děje.
To ani nemluvím o dalších technických nedostatcích. Často se například zasekáváte o neviditelné zídky. Jednou jsem kvůli tomu dokonce musel restarovat misi. Kolega otevřel dveře, prošel na druhou stranu, ale já už se k němu nedostal. Mezi prahy jsem se zasekl a nemohl projít. Autoři měli pravděpodobně hodně naspěch, detaily se nikterak nezabývali a singleplayer spíchli velmi rychle. Svědčí o tom i opravdu krátká herní doba, která se na nejnižší obtížnost zastaví i před hranicí pěti hodin. Kampaň je navíc uměle protáhována obtížnějšími pasážemi, kvůli nimž na jednom místě opakovaně umíráte. Checkpointy jsou rozmístěny povětšině případů správně, v těch nejdrsnějších situacích však bohužel ne.
Ještě než začnu rozebírat multiplayer, zhodnotím hru pro jednoho hráče. Vzhledem k tomu, že každou část tvořilo jiné studio a použilo jiný engine, jedná se prakticky o úplně odlišné tituly. Singleplayer mě nepotěšil a ani nenadchl. Po celou dobu hraní se dostavovalo velké zklamání a s tím spojená nuda. Tvůrci se dopustili mnoha radikálních chyb a stvořili lehce nadprůměrnou akci z pohledu první osoby, která výjimečný a intenzivní zážitek nabídne jen stěží. Na Xboxu 360 navíc framerate padá (zejména při misi s helikoptérou), grafika není vůbec oslnivá a propracovaná. Singleplayer je v případě Medal of Honor odpudivý. Doslova.
Napraví multiplayer reputaci?
V poslední době je multiplayer v mnoha titulech ten nejvýznamější aspekt. Ačkoliv si jej v MoH vzali na starosti zkušení tvůrci z DICE (série Battlefield) a použili svůj engine, měl jsem jisté obavy. Od začátku nám bylo vtloukáno do hlavy, že na rozdíl od Bad Company 2 máme očekávat rozlohou menší mapy a naoplátku si užít daleko akčnější a svižnější zážitek. To je také splněno. Kdekdo by dokonce mohl tvrdit, že multiplayer Medal of Honor je příjemným mixem Call of Duty a právě zmiňovaného Bad Company 2. Destrukci však autoři potlačili. Příčinou může být právě velikost jednotlivých map.
Před započnutím každého klání dostanete na výběr ze tří odlišních typů vojáků. Standard v podobě Riflemana (střelce) si zvolí hráči, kteří chtějí být přímo ve víru války, ale vedle toho potřebují mít po boku též účinnou zbraň na dálku. Spec Ops ve svém vybavení najde automatickou pušku s rychlou kadencí, čímž má navrch v soubojích nablízku, ovšem ztrací výhodu proti vzdálenějším cílům. Snipera pak zřejmě nemá smysl představovat, jelikož jeho vlastnosti jsou zcela zjevné. Osobně bych doporučil všechny třídy vyzkoušet a rozhodnout se podle toho, co vám nejvíc sedí. V určitých módech je ovšem lepší typy vojáků kombinovat podle situace.
Abyste ale dokázali protivníkům oponovat, je třeba ze začátku zatnout nervy a žebříček skóre ignorovat. Po vzoru BF:BC2 a nejnovějších dílů Call of Duty obsahuje hra levelování. Když poprvé spustíte jeden z módů, jste absolutní nula a máte jen to nejzákladnější vybavení (primárka, sekundárka, kouřový granát, tříštivý granát či granátomet). Zabíjením, obsazováním bodů, ničením nepřátelských objektů a dalšími zvrhlostmi získáváte zkušenostní body a dostávate nové věcičky, které vás udělají silnějším. Na rozdíl od jiných her jsem ocenil, že na vysoký level se dostanete poměrně rychle – řádově za pár hodin hraní.
Různorodých map si autoři připravili dostatek. Zabojujete si na poušťní vojenské základně, v rozbořeném městě, ve vyprahlé krajině, v zasněžených horách a rovněž v malé vesnici, která je obestavená útesy. Za pár chvil si zapamatujete jejich terén, kudy lze provést nejlepší postup apod. Nicméně, mrzelo mě, že se našla spousta míst, na nichž se hráči mohli zakempit a odstřelovačkou zabíjet nic netušící pěšáky. Sniperky jsou účinné, většinou padáte k zemi po první přesné ráně. Bezpečný postup je tak značně omezený a kolikrát si rozmyslíte, zda nebude lepší zastavit se a čekat na příchod nepřátel skrze připravený zaměřovač.
Otravné killstreaky
Pakliže střílíte jednoho protivníka za druhým, dostanete „malou“ odměnu v podobě killstreaků. Dalekohledem zaměříte místo, na nejž se o pár sekund později začnou sypat ničivé rakety. Pokud stále nezemřete, otevře se ještě ničivější bombardace, poté i naváděná střela. Ono to sice působí skvěle, ale jakmile se stanete lovnou zvěří právě vy, pocítíte, že to taková vyhra zase není. Mapy jsou malé, vyvýšených míst je mnoho, takže nepřítel bez problémů sešle pár pozdravů na hlavy. Jestliže má štěstí, udělá to za pár sekund znovu. A později opět. Tři smrti, proti nimž se nemůžete ubránit – frustrace.
Přesto všechno bych multiplayer jednoznačně pasoval do toho nejlepšího, co v novém Medal of Honor můžete najít. Zabáva, svižnost a rychlost se cení. Herních módů je dost (tým vs. tým, hardcore, bránění/obsazení pozice, vlajky a zničení/ubránění různých objektů). Nelze si však zvolit mapu, hra sama vybere vhodnou relaci. Použití enginu Frostbite zaručuje lepší grafiku a plynulejší chod, což je zcela jistě dobře. Medal of Honor si pořiďte jen kvůli multiplayeru, singleplayer je zklamání. Nebo víte co? Počkejte raději na vydání Call of Duty: Black Ops a až poté dejte zelenou jednomu z těchto titulů.
Verdikt
Od Medal of Honor se očekávalo mnoho. Singleplayer zklamal na celé čáře, chyběl mu zápal, inovace a dravost. Multiplayer sice hodnocení o něco málo zvedá, i tak jsem ovšem očekával daleko více. Takhle si musíme počkat ještě pár týdnů na Call of Duty: Black Ops a celou eskapádu uzavřít soubojem.
