Přišlápnout plyn až na podlahu, rvát tam co nejčastěji nitro a na brzdy raději zapomenout. Jen tak se dá uspět mezi konkurencí těch nejlepších závodníků, kterých musíte předjet rovných dvě stě. A když se vám to nepovede, prostě umřete.
Need for Speed je známá značka a z některých klišé se zkrátka vymanit nemůže. Možná proto nebyly hráči až tak vřele přijaty realističtější odbočky ve formě Shiftu a možná proto vzbudil takový poprask fakt, že v The Run mají být QTE sekvence. Zůstalo ale zachováno staré známé oddechové (a navýsost zábavné) závodění, nebo se Run od svých předchůdců odlišuje i v tomto zcela zásadním prvku? Ano, i ne.
Klasické závodění totiž zcela jistě dostane svůj prostor a na vlastní ruce jsme si mohli vyzkoušet závod v Údolí smrti, kde zcela klasicky šlo o to, kdo z deseti závodníků dojede do cíle jako první. Samotné hraní zabralo necelé tři minutky a už z prvních vteřin bylo patrné, že v sérii se nic nezměnilo: brzda je pořád víceméně sprosté slovo, i když párkrát ke slovu přišla, plynový pedál je většinu času až na podlaze a nitro? Nitro si najde využití na rovinkách a slouží i k lepšímu vybrání zatáček, přičemž tentokrát se nijak nedoplňuje, jen je při jeho použití třeba pamatovat na cooldown.
To samé pak platí i pro jednu s nových featurek vypůjčenou z konkurenční hry – vracení času. Ve zkratce jde o to, že pokud auto někde sešrotujete, stisknete klávesu a hra se automaticky převine o několik sekund zpět, abyste tentokrát stihli vybrat zrádnou zatáčku a neskončili ve skále. Je to jednoduché, nemusíte se kvůli tomu stresovat z jedné malé chybičky v jinak povedeném závodě a do hry převíjení času sedí jako zadnice na pomyslný hrnec.
Frostbite není všechno
Po několika haváriích a vcelku jednoduché jízdě (dostat auto do smyku je však dle předchozích slibů o něco těžší) skrz pouštní prostředí závod vyhráváme. Je na čase se přesunout kousek v čase i místě, a vyzkoušet si úsek známý z konference před Gamescomem – závod 1 vs 1 vs laviny. Již z videa se nám zdálo, jako bychom se dívali na úsek inspirovaný Modern Warfare 3 a vlastní hraní to jenom potvrzuje. Kameny dopadající pořád na stejné místo i poněkud sterilně jedoucí soupeř vyvolávají otázky týkající se skriptů a řadu pasáží lze projet jen stylem „pokus-omyl“ dokud nepřijdete na tu správnou cestičku vedoucí skrz kusy ledu.
Pokud nám však mezi ovládáním rychlého stroje zbyde volná chvilka, obdivujeme grafiku vykouzlenou Frostbite 2 enginem. Je vskutku s podivem, jak překrásné scenérie dokáže vlajkový engine EA vykouzlit jak v zasněžených horách, tak v rozpálených pouštích, stejně jako zůstává rozum stát nad povedeností některých efektů. Za grafiku tedy rozhodně palce nahoru, i když na kochání se okolím většinou není čas, pokud nechcete skončit jako jeden doktor z již zlidovělého českého filmu. Takže oči zpátky na trať a ať to mezi těmi kameny sviští!
Po několika dalších karambolech efektní závod končí a my pomalu vstáváme ze sedadel, abychom si v hlavě utřídili myšlenky. Dvě rychlé jízdy sice celou hru nedělají (typů závodů by mělo být mnohem víc a měly by se díky příběhové svázanosti hry snad i příjemně střídat), ale již po několika okamžicích od zahrání se zdá, jako bychom si jenom dobře oddechli: hra nechytí za pačesy a rozhodně nehrozí populární syndrom: „ještě jeden závod a jdu spát“ a zamýšlené WTF z lavinového úseku se rovněž nedostavuje. Což je rozhodně škoda, protože všechny potřebné ingredience se pod povrchem zdají být – závodění je však pouze dobré, ne tak dobré, aby se od něj nedalo odtrhnout.
Ale kdo ví, třeba tuhle chybějící motivaci dodá již dříve zmiňovaný příběh a QTE nakonec dodají potřebné oživení. Zatím se ale zdá, že půjde pouze o řemeslně dobře odvedenou práci, u níž se bude dát příjemně zrelaxovat po práci, ale rozhodně nepůjde o přelomovou hru desetiletí. Jenže chtěli bychom vůbec nějakou revoluci, nebo nám stačí pár nových závodů, několik drobných featurek a naleštěná kapota závodních vozů?
