NeverDead – nesmrtelné končetiny

Recenze z hraní Xbox 360 verze hry.

Existuje mnoho typů her. Máme tu tituly, které fungují jako dobře promazaný stroj, jelikož všechny jejich části perfektně spolupracují. Pak tu jsou hry, které zaujmou něčím novým a nečekaným, čímž dokážou vytáhnout jinak průměrnou hratelnost podstatně výše. A pak je tu NeverDead. Hra, která nabízí opravdu neotřelé a originální nápady, ale všechny jsou pohřbeny hluboko pod úlomky bugů, nedodělků a frustrující hratelnosti.

Napříč stoletím

Přitom to vůbec není vinou příběhu. Ten je věrný klišovitým hollywoodským béčkovým filmům a nabízí nám možnost vžít se do role lovce démonů Bryce, kterého před několika staletími proklel démonický král Astaroth, jenž také může za smrt manželky hlavního hrdiny. Nyní, v moderní době, se tak z Bryce stává velmi užitečný, o něco brutálnější lovec duchů, který do sebe souká jednoho panáka za druhým a sní o tom, jak se královi podsvětí pomstí. Bydlení se ale jen tak nezaplatí, a tak není od věci vzít občasnou prácičku v tajné organizaci, která město čistí od havěti.

Na to má Bryce výpomoc v podobě blonďaté parťačky Arcadie, která se ale povětšinou objeví na obrazovce pro upoutání pohledu hlubokým výstřihem a vysokými podpatky, než aby vám opravdu pomohla. Bryce je totiž díky kletbě nesmrtelný, a tak v zásadě nemůže umřít. Jedna z nejzajímavějších vychytávek hry se ale paradoxně stává i její největší slabinou, která nutí odložit ovladač a věnovat se nějaké méně bolestné činnosti. Jako depilaci kaktusem. O tom ale až později.

Mnohé upgrady se vztahují na vylepšení smrtonosnosti té které končetiny, takže narazíte na vybuchující ruku či skákající hlavu.

Zmiňovat ostatní postavy příběhu tu postrádá smysl, protože ve hře až na pár zvratů nenajdete nic zajímavého, kvůli čemuž by vám někdo výrazně utkvěl v paměti. Holčina, kterou brzy po začátku hry zachráníte, by si kvůli svým pisklavým hláškám zasloužila pověsit za kalhotky do průvanu a situaci nezachraňuje ani šéf celé organizace, jehož styl mluvy připomíná pacienta v kómatu. Hlavně, že se tu střílí. A pořádně.

Dojdou náboje, použij hlavu

A tím teď nemyslím vymyslet novou strategii boje, ale doslova si utrhnout hlavu a kopnout ji po nejbližším nepříteli. Nejzářivější schopností Bryce je totiž možnost utrhnout si libovolnou končetinu a použít ji jako zbraň. S démonickými psy tak můžete hrát aport rukou, v těžkých chvílích si pak ukroutíte hlavu a dokutálíte se přes ventilaci k potřebnému tlačítku na otevření dveří. Nápad je to rozhodně skvostný a některé situace dokážou nejen rozesmát, ale i pobavit, stejně jako peprné hlášky hlavního protagonisty. Mnohé upgrady, které si libovolně odemykáte za nasbírané body, se vztahují právě na vylepšení smrtonosnosti té které končetiny, takže pak narazíte na vybuchující ruku či skákající hlavu. Po celou dobu jsem marně čekal, že budu používat své koule jako granáty, takže jsem se musel spokojit s hodem rukou na sto metrů. Pak ale počáteční euforie z vtípků přejde a člověk si začíná všímat nervydrásajících minel hry.

Prvním úderem do ledvin vaší trpělivosti bude fakt, že se rozpadnete jako levná panenka vždy, kdy na vás zaútočí nepřítel. Je naprosto jedno, zda vás nabere velký boss, nebo jen bokem škrtne menší stvůra, povětšinou to vyústí ve ztrátu několika končetin, které musíte pracně sbírat kotouly po podlaze. Místo originálních přestřelek se tak každý souboj většinou zvrhává ve vaši snahu doskákat jako ryba na suchu k vaší ruce, zatímco kolem pobíhají nepřátelé a jen čekají, kdy se dáte dohromady, aby vás zase mohli rozházet po místnosti. Je mi naprosto nepochopitelné, proč se hlavní postava nemůže rozpadávat jen při silnějším zranění, což by zcela dávalo smysl. Vývojáři si ale nejspíše řekli, že to nebude taková sranda a hlavou tak budete zbytek těla hledat častěji, než střílet ze zbraní.

To by možná nebylo zase tak hrozný, pokud by mezi nepřáteli nebyli takoví malí parchanti, kteří vcucávají každou končetinu, co vám odpadne. Ty si samozřejmě můžete omezeně regenerovat sami, pokud vám ale vcucnou hlavu, začínáte od posledního checkpointu. Tyto kulaté potvory se objevují při každém souboji, takže povětšinou skáčete jako šílenec na jedné noze, protože vám tu druhou sežrali a regeneraci jste již vyčerpali. Zábavnější je už jen hrát tenis s projímadlem.

Když už sáhnu na pistoli

NeverDead je ale především o frenetické akci, která by se dala nejvíce přirovnat k sérii Devil May Cry. Také tu postupujete jednotlivými prostory s nutkáním vybít vše živé v dosahu. Také tu narazíte na často nekonečný respawn nepřátel a také zde najdete kombinaci střelných zbraní a svého věrného meče. Postupem času nacházíte nové zbraně a upgradujete ty stávající, na rozdíl od zmíněné perly akčních her je tu však jeden problém.

Po půlhodince vás začnou souboje šeredně nudit, a to hlavně proto, že upgrady nejsou tak zajímavé, že by vás nutili jít příběhem dál a nepřátelé stále stejní. Tedy stejně hnusní. Nejen, že je druhů opravdu málo, jejich vzhled se ale opravdu nepovedl a místo strachu se hráč spíše zhnusí. Po několika rozbořených místnostech, jež se nacházejí převážně v městském prostředí tak se smutkem zjistíte, že jste viděli vše, co vám může hra nabídnout.

Úchyláren si užijete dost. Nechybí záchodová epopej v kalhotách či sprchování v plné zbroji.

Situaci nezachraňuje ani multiplayer, který je podobný Hordě z Gears of War 3. Společně s ostatními hráči tak plníte rozličné úkoly, bojujete proti vlnám nepřátel či se snažíte dovést civilisty do bezpečí. Stejně jako v singleplayeru se ale jedná o ustavičnou a nudnou akci, kterou čas od času zkrášlí vaše odlétávající končetiny. Opravdu si to mučení chcete prodlužovat?

Fešák od pohledu

Pozitivní zmínku si určitě zaslouží výtvarný styl, který je minimálně zajímavý. Bryceova osobnost byla vykreslena s péčí a městské prostředí má určitou moderní atmosféru, říznutou paralelním světem a invazí hnusných potvor. Bohužel právě ztvárnění nepřátelských zrůd se moc nepovedlo a místo strachu, který dokáže navodit např. Nemesis či Licker z Resident Evilu se spíš hráči ježí chlupy na těle z jediného pohledu na divné bestie. I když, i to je určitý výsledek. Nečekanou třešničkou na dortu je vysoce zničitelné prostředí, které dokáže dobře posloužit v soubojích, pokud se jej naučíte využívat ve svůj prospěch. Nemluvě o tom, že to jednoduše skvěle vypadá.

Potěší i peprné hlášky hlavního hrdiny, kterého se v tom ustavičně (a bezúspěšně) snaží dostihnout zbytek party, což často vyústí v klišovité a trapné dialogy. Neméně divné jsou určité útržky hry, kdy je klid a hráč má možnost všimnout si malých detailů. A to nemluvím ani tak o prozkoumávání šuplíku se spodním prádlem své kolegyně, jako spíše záchodová epopej v kalhotách či sprchování v plné zbroji.

Všeho s mírou

Od studia, které má za sebou legendární titul Aliens vs. Predator jsme čekali alespoň minimální kvalitu. NeverDead totiž ambice rozhodně měl, a nikoliv malé. Originálních nápadů je totiž plný, a kdyby se uchytily a správně využily, titul by stál za hřích i přes klišovitý příběh a tupý scénář. Nestalo se ale ani to, a my tak před sebou máme titul, který zklamal na plné čáře a nabídl zábavu, jenž vystačí sotva na půl hodiny. Jediným důvodem, proč by někdo chtěl hrát až do konce je zničená souprava sado-maso a přítelkyně na horách.